Hentai Corporation, Trivium, Future Islands a další v recenzích alb tohoto týdne

Hentai Corporation, Trivium, Future Islands a další v recenzích alb tohoto týdne

I třetí bývalý člen One Direction Niall Horan překovává repertoár skupiny, s Flicker ale za Harrym a Zaynem zaostává

Niall Horan – Flicker

Vydavatelství: Capitol
Žánr: Pop, Písničkář
Hodnocení: 4.0/5.0

Pokud vybereme 6 nejlepších písní alba, Niall Horan se přibližuje velice těsně sebevědomým albům Zayna Malika i Harryho Stylese, ostatní písně ale zaostávají takovým způsobem, že táhnou album do daleko spodnějších vod. I tak však Horan potvrzuje trend, že sólová alba bývalých členů One Direction mají větší přidanou hodnotu a jsou přístupnější i náročnějším posluchačům o kus více než alba skupiny. Uvidíme, co dva zbývající členové, kteří ještě sólové album nevydali.

CELÁ RECENZE ZDE

Trivium úspěšné propojili přístupné melodie a zároveň agresi a energii

Trivium – The Sin and the Sentence

Vydavatelství: Roadrunner Records
Žánr: Thrash Metal, Groove Metal, Heavy Metal, Progressive Metal
Hodnocení: 4.0/5.0

Je poměrně těžké najít v diskografii oblíbené orlandské metalová kapela Trivium nějaký trend nebo vzor, přes ne tak výrazné rozdíly mezi alby však můžeme zpozorovat, že diskografie Trivium se dělí na dvě části. Ta první začíná debutovým albem Ember to Inferno z roku 2003, pokračuje strmým vzestupem metalové síly na albu Ascendancy (2005) a končí albem Shotgun (2008). Většina fanoušků vnímá právě tyto 2 alba jako ty nejpovedenější kapely. Od té doby se Trivum pohybují na předních příčkách žebříčků prodejnosti a je jednou z nejprodávanějších metalových kapel v USA, zároveň se kapele ale nepodařilo dosáhnout znovu svých vrcholových dvou alb — to vám potvrdí jak hudební kritici, tak fanoušci.

Je to jakobyste pili nějaký tvrdý alkohol s nasládlou příchutí.

Silence in the Snow (2015) poprvé zavedlo přístup, kdy vokály zpěváka Matta Heafyho zněly více melodicky. The Sin and the Sentence jakoby se oproti tomu snažilo najít vhodné vyvážení mezi více komerčním vokálním přístupem a protikladným přístupem více syrovějším. Přispělo k tomu určitě angažování producenta Joshe Wilbura. Ten v minulosti produkoval Lamb of God; mixoval poslední album Papa Roach, Korn, Megadeth, Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water od Limp Bizkit; narával ale i třeba Demi Lovato nebo — a když to vezmeme zase z jiného soudku — LCD Soundsystem.

Josh Wilbur už dělal mix na albu Silence in the Snow a tak měl zvuk minulého alba dostatečně osahaný na to, aby do něj mohl něco přidat. Pokud se bavíme o změnách, další ze změn bylo angažování bubeníka Alexe Benta se zkušenostmi z kapel Brain Drill, Arkaik a Dragonlord. Ten přidal hudbě skupiny Trivium mnoho zajímavých přechodů a zběsilých úderů. Písně jako “Beyond Oblivion” využívají právě vlastností těchto dvou členů a zní to jako úspěšné spojení přístupných melodií a zároveň agrese a energie. Je to jako byste pili nějaký pořádně tvrdý alkohol, ale s nasládlou příchutí.

The Sin and the Sentence je naprosto ideálním albem pro všechny potencionální nové fanoušky jejich tvorby. Je totiž takovým reklamním letáčkem, ve kterém Trivium ukazují, co všechno umí. Není sice tak vytříbené jako třeba album Shotgun, dobře ale ukazuje různorodé přednosti kapely. “Beyond Oblivium” začíná zběsilými bubny a kytarami. Po několika přechodech se píseň trochu uklidní, aby mohly nastoupit vokály, které pak vypuknou ve sborové pokřiky a poté přijde skoro popový refrén. “Beyond Oblivium” je přesně tím tvrdým alkoholem se sladkou příchutí. Chvíli je tady skoro až slaďácká vokální melodie a pak obrovská smršť úderů bicích a reproduktorů zesilovačů elektrických kytar.

“The Heart From Your Hate”, které bylo vydáno jako singl nabízí podobný styl, ovšem ani zdaleka ne tak agresivní a nabízí nejvíce chytlavých momentů. Velice podobně je na tom “Endless Night”, ve které kapela zpomalí a nechá vyniknout svými jasnými vyhrávkami s “chorus” efektem i sólovou kytaru. “Endless Night” je zabalena jako sendvič mezi dvěma písněmi, které jsou před a za ní. “Sever the Hand” nabízí hrubší přístup, ještě více špinavých a drsných vokálů ale přijde na “The Wretchedness Inside”. Strukturou nejsložitější je sedmiminutová “The Revanchist”, která  — pokud se budeme držet toho, že The Sin and the Sentence je skutečně ideálním představením tvorby Trivium pro nové fanoušky — má ukázat, že Trivium se nezaleknou výzev ke složení rozsáhlých písní, které nezčetněkrát změní své tempo i náladu.

Na album Shotgun ani Ascedancy The Sin and the Sentence nemá, z té druhé, komerčně úspěšné části, však The Sin and the Sentence vyčnívá a ostudu neudělá ani ve srovnání s těmi alby staršími.

V Dačicích můžou litovat, že už si tam Hentai Corporation nezahrají. Intracellular Pets zní skvěle

Hentai Corporation – Intracellular Pets

Vydavatelství: Big Boss
Žánr: Crossover, Thrash Metal, Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

„Tady si už nezahraješ! Kreténe!” křičel návštěvník festivalu Rockfest Dačice a ještě nevěděl, že tím prokázal jeho novému nepříteli číslo jedna Radkovi Škarohlídovi medvědí službu v opačném významu. Video totiž obletělo českem a dostalo se i do médií, ve kterých byli předtím Hentai Corporation opomíjeni. A to přestože mají na Facebooku fanouškovskou základnu okolo 80 tisíců. Hentai Corporation je ale totiž už dlouhou dobu velkým jménem české alternativní scény a byl to paradoxně až tenhle incident, ve kterém tradičně provokativní vystupování pražské kapely (Škarohlíd řekl, že kdo se vyfotí s Lucií Bílou, zemře), vytočilo doběla nejen diváky, ale i pořadatele dačického festivalu, takovým způsobem, že kapela koncert nedohrála a amatérským video záznamem se pak bavil celý český internet.

Hentai Corporation projevem v živých vystoupeních připomínají Bloodhoud Gang a hudbou zrychlenou verzi Pražského Výběru. Jejich texty jsou ale jiné. Na Intracellular Pets jsou překvapivě vážné, což je velkou mírou dílem depresí zpěváka a hlavního textaře Radka Škarohlída. Kapela album nahrávala v ostravském studiu CITRON Radima Pařízka. Pomocí tohoto slušně vybaveného, ale zároveň už přece jen trochu zastaralého studia, chtěla kapela dosáhnout více syrovějšího a agresivnějšího zvuku a docílit toho, aby zvuk byl na jedné straně syrový, na straně druhé také ve správné míře vyhlazen a zkomprimován tak, aby zněl soudobě, nezněl ošuntěle a mohl být vpuštěn i na moderní streamovací platformy.

Bez jakýchkoliv dalších keců okolo můžeme říct, že se to Hentai Corporation s pomocí zkušeného ostravského producenta Petra Slezáka (Mňága a Žďorp, Lucie, David Koller, Lenka Dusilová, Vypsaná Fixa…) skutečně povedlo. Album začíná nečekaně klávesami a syntezátory na úvodní písni “Synthetic Limits”, za nějakých 30 vteřin ale prorazí Hentai Corporation panenskou blánu tohoto alba a jejich typický ztřeštěný thrash metal s prvky klasického rocku rozjede album. Hentai Corporation po vzoru metalových kapel různě pracují s tempem a vkládají za různé části písní překvapivé vložky v podobě mezi částí a nebojí se ve správný moment nečekaně ztrhnout volant z přímé jízdy na stranu. A tak na konci písně slyšíme zpomalení, kdy dostane prostor alternativně rocková mezihra, jakou bychom čekali třeba od Silversun Pickups. Hentai Corporation jí ale nehalí do mlhy a ozvěn kytarových efektů, ale nechávají ji znít v přirozené podobě.

Jedna z největších trofejí nejen alba, ale celé tvorby Hentai Corporation — druhá píseň “Tardigrate Hunt” — začíná crossoverovými rytmy, do nich začne řvát Škarohlíd a příjdou s refrénem, který zní jako kdyby někdo zavřel Backstreet Boys po dobu jednoho měsíce na hřbitov a oni se pak po tom traumatickém zážitku dali na horrorový heavy metal. Na koncertech bude jistě velice oblíbená, v refrénu energií překypující, píseň “Soul Dismantler”, která zní (teď přijde další úchylné přirovnání) jako kdyby spolu nazpívali píseň Red Hot Chilli Peppers a Metallica.

Pískání, které je slyšet bokem potvrzuje, že kapela se Slezákem věděla co dělá a ukázali, že i v době, kdy každé druhé album je více či méně vytvořeno na počítači, nakonec rozhoduje stejně chytrost a cit produkce, kdy musíte ukázat, že umíte ve správný moment použít ten či onen zvuk.Na první poslech zaujme nejvíce asi “Dancing With the Devil” (aby těch překvapení nebylo málo) s obrovským, až stadionovým refrénem, do kterého si dokážete představit, že skáčou tisíce hlav. “Dancing With the Devil” má potenciál být největším hitem Hentai Corporation vůbec (pokud jako hit bereme píseň, která může mít největší dosah — tedy i daleko za hranice fanouškovského jádra). Když Radek Škarohlíd suverénně vede album do finiše v písni “Paralyze” jako Robert Plant v nejlepších časech, je jasné, že album Intracellular Pets bude jasným úspěchem.

Teď když už o Hentai Corporation ví celá republika, přišlo Intracellular Pets v ten správný moment.

Ačkoliv se to neříká o kapele, která si přišla pro hudební ocenění nahá v kostýmu bobra, snadno, zdá se že Hentain Corporation zvukově i textařsky hodně oproti minulému albu Tsocsssaaagtmwhvahhh vyspěli. Teď když už o Hentai Corporation ví celá republika, přišlo Intracellular Pets v ten správný moment. Se závěrečnými tóny snad jen měl přijít sample s ryšavým ochráncem slušných diváků z Dačic: „Tady si už nezahraješ! Kreténe!” 

Naturalistické country podle Margo Price je chytrou liberální kritikou současné Ameriky

Margo Price – All American Made

Vydavatelství: Third Man Records
Žánr: Country, Americana
Hodnocení: 4.0/5.0

Osmnáct měsíců po úspěšném debutu Midwest Farmer’s Daughter vydává z Naschvillu pocházející country zpěvačka Margo Price své druhé album. Zatímco Midwest Farmer’s Daughter bylo čistě osobní zpovědí, na All American Made zkouší Margo Price předat světu rozměrnější poselství v podobě různých společenských komentářů, ovšem předaných opět skrze většinou osobní texty. Písně pro album napsala Margo Price se svým manželem a zároveň spoluhráčem z kapely Jeremym Iveym. Album bylo nahráváno v asi druhém největším country městě hned po Naschvillu — v Memphisu.

Margo Price je dostatečně chytrá, aby si mohla dovolit tyto záležitosti v textech řešit. Nepředkládá je na stůl totiž jako pomatené výkřiky nějaké příslušnice social justice warrior, ale jako věci, které musí trápit každého, nehledě na jeho politické či náboženské přesvědčení.

Ivey nahrával harmoniku a basovou kytaru, ze základních nástrojů kapely slyšíme obvyklé nástroje country: kytaru, piáno, bicí, pedálovou steel kytaru nebo klasickou basu. Pro druhé album získala Margo Price snad tu vůbec největší žijící legendu country hudby součastnosti — Willieho Nelsona. Z méně zvučných pro běžné — ale pro velké country fanoušky pořád zvučných jmen — tady jsou harmonikář Micky Raphael a gospelové kvarteto The McCrary Sisters, následuje řada skvělých mladých Naschvillských hudebníků: kytarista, houslista a zpěvák Joshua Hedley, Cory Younts z folk-country seskupení Old Crow Medicine Show. Přídavné vokály obstarala Erin Rae (Erin Rae and the Meanwhiles) a Ashley Wilcoxson.

 

Typické country v sobě obsahuje vždycky pořádný kus romantiky divokého západu, Margo Price ale zpívá velice naturalisticky. Kovbojové nejsou romantičtí hrdinové na koních, ale jsou to “Cocaine Cowboys”. Amerika není podle páru Price-Ivey nějaká úžasná země, kde se střídá jeden překrásný západ slunce nad krajinou. “Skrze manželství, hypotéky, nemoci a zdraví,” zpívá Margo drsně ale pravdivě o stinných stránkách života v dnešní společnosti v písni o samotě “Loner”. Po vzoru “Working Class Hero” Johnna Lennona zpívá:

“Confused and alone
And wonder why truth ain’t easy to see
And they put you through school
And tell you you’re grown
And put you to work to buy shit you don’t need”

“Do Right By Me” postavená na poklidných přechodech bicích, base a harmonice naopak v refrénu nabízí východisko a pozitivní sdělení. V písni “Pay Gap” řeší Margo Price genderovou nevyváženost v podobě nevyrovnaných platů mužů a žen. Margo Price je dostatečně chytrá, aby si mohla dovolit tyto záležitosti v textech řešit. Nepředkládá je na stůl totiž jako pomatené výkřiky nějaké příslušnice social justice warrior, ale jako věci, které musí trápit každého, nehledě na jeho politické či náboženské přesvědčení. V písni “Wild Women” se pro změnu přesune k osobnějšímu textu o tvrdém chlebu, ale zároveň krásném životě na turné. V nadcházející “Heart of America” jde Margo Price naopak zpět v čase do doby, kdy žila v malé vesnici, kde bylo hlavní obživou zemědělství.

Nejvíce kritiky si Margo Price schovává na poslední píseň, ve které zaznívají z pozadí Bill Clinton, Martin Luther King, Barack Obama a nebo Richard Nixon, v textu si neodpustí rýpnutí ani do (podle ankety z roku 2005) největšího Američana všech dob Ronalda Raegana, když zpívá:

“1987 and I didn’t know it then
Reagan was selling weapons to the leaders of Iran.”

S politickými názory Margo Price nemusíte souhlasit, avšak nemůžete jí upřít, že své první album zvládla jak v textech, tak v hudbě velice sebejistě. Pokud jste konzervativci a pravičáky, pak stejně nemáte moc na výběr, protože taková hudba prakticky neexistuje a když některý z Amerických a Anglických umělců volí něco napravo, raději to drží v tajnosti. Jak je ale napsáno výše — Margo Price je dostatečně inteligentní na to, aby předkládala své politické názory takový způsobem, že by neměly pobouřit ani posluchače s opačnými politickými názory.

Nové album Destroyer je nejpřístupnější. Ken nenechává posluchače ve štychu a naopak ho oslovuje na přímo

Destroyer – Ken

Vydavatelství: Merge
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, New Wave/Post-Punk Revival
Hodnocení: 4.0/5.0

Vedlejší projekt kanadského vokalisty a kytaristy skupiny The New Pornographers Dana Bejara se dočkal zajímavého pokračování v podobě výletu do Anglie na konci 80. let. Samotný Dan Bejar popsal album jako návrat zpět do posledních let období Margaret Thatcherové. V té době anglické scéně vládli Suede, těm se v Americe jakožto zástupcům britpopové scény uznání dostává teprve postupně a i když ve své době příliš netáhli kvůli grungeové vlně, Severní Amerika si jich váží a nezávislí rockeři, kteří se snaží napodobit atmosféru těchto časů jsou vítáni s otevřenou náručí. Bejar si pro Destroyers vybral tohle období podle logického důvodu. V období konce 80. a začátku 90. let byl zrovna v pubertálních letech a podle jeho výpovědí to bylo období, kdy ho hudba poprvé okouzlila.

Na úvodní “Sky’s Grey” jakoby se skutečně přesunul do Anglie konce 80. let a zpívá o šedém nebi, jakoby to bylo něco nádherného.

“I’ve been working on the new Oliver Twist,”

podtrhuje ještě svou sounáležitost k Anglii odkazem na jedno z nejzásadnějších děl britské literatury. Asi nejvíce osmdesátková je “In the Moring” se strojově pravidelnými údery bicích a s hlubokým syntezátorem ostrým jako břitva na pozadí. K těm se přidá houpavá basa a hlavně velice výrazná, ukňouraná kytara, zatímco si Bejar svým poklidným hlasem zpívá: “Bands sing their songs and then disappear,” čímž chce za a) asi říct, že všichni jednou umřeme a za b) že je pravděpodobně smířen s tím, že nevěří v něco jakože se stane nesmrtelným, pokud bude nesmrtelné jeho umělecké dílo.

Album je více melodické než předchozí alba Destroyer, v textech předkládá Bejar velice zajímavé myšlenky expresionistickým způsobem. To, že Destroyer zvolili více melodický přístup navíc neznamená, že by nějak byli posluchači ochuzeni o instrumentální zážitky, právě naopak se jednotlivé nástroje ještě více zvýrazní. Bejar jakoby propojil své melodicky vyspělé písně z minulosti postavené na akustické kytaře: “Painter In Your Pocket” nebo třeba “It’s Gonna Take an Airplane” a dokázal je převést do elektrické podoby. Jeho hudba neuvěřitelně propojuje vizuální výjevy a zvuk. Skvělým příkladem je “A Light Travels Down the Catwalk”, kde zpívá nejspíše o životě modelek (alespoň to tak vyznívá) a předkládá posluchači vize únavného cestování “In Berlin it’s sunny / In Barcelona it snows”. Hudba Destroyer byla v minulosti trochu příliš záhadná a sobecká, Ken nenechává posluchače ve štychu a naopak ho oslovuje velmi na přímo.

Future Islands předvádí na The Far Field obrosvký zápal, z alba ale nevyzařuje tolik nadšení

Future Islands – The Far Field

Vydavatelství: Bertus
Žánr: Synth Pop, Indie Pop, New Wave, Post Punk Revival
Hodnocení: 3.5/5.0

“Příliš hluční pro new wave, příliš sráči pro punk,” tak sami sebe ne moc lichotivými slovy popisují Future Islands pocházející z města McNulthyho a Omara (pro případ že znáte seriál The Wire — Špína Baltimoru) Baltimoru. Jejich popis sebe samotných je popravdě docela pravdivý. Živé vystoupení Future Islands v legendární Lettermanově late night talk show se stalo okamžitě virálním memem. Zpěvák Samuel T. Herring totiž převedl ve vystoupení neuvěřitelné nasazení po hlasové i taneční stránce (viz GIFF níže). Pro kapelu to bylo satisfakcí za ta léta dřiny a skoro nepřetržitého koncertování od roku 2006. A taky za to, že skoro až fanaticky milují to, co dělají.

Kapela totiž předvádí neuvěřitelný zápal pro hudbu. Perfektně to vyjadřuje singl a třetí píseň alba “Ran”. Ta začíná barvitým syntezátorem, ke kterému se přidá povedený basový riff, který tvoří zásadní element písně. Basa ve své krátké vyhrávce jakoby stupňovala emoce, když přejde do vyšších tónů, pak je ale pokaždé uvolní. Basa na kterou hraje William Cashion je v hudbě Future Islands vůbec zásadním nástrojem a projevuje se to taky třeba v písni “Cave”, kde pumpuje do písně energii.

V průběhu celého alba to díky rovnoměrným úderům bicích a base působí jakoby hudba neustále na něčem dřela, ale nikdy se nepohnula kupředu. Je to jako běh na běžícím páse a nebo dělání kliků. Za to může možná právě neustálé koncertování. Ať už je to píseň “Ran”, “Beauty of the Road” nebo “North Star”, objevují se zde neustále témata života na cestě, utíkání, chytání někoho jiného, kdo utíká. Protože žijeme ve světě jakém žijeme, tak zvlášť lidé žijící či pracující ve velkých městech se s takovýmito texty určitě ztotožní.

Díky tomuto hlavnímu poznávacímu znamení alba The Far Field však jejich hudba bohužel zní někdy až vyčerpaně. Od kapely ani zpěváka neslyšíme ani zdaleka (kromě skvělého basáka Williama Cahiona) takový srdnatý výkon jako v živém Lettermanově vystoupení a je to obrovská škoda. Písně na albu jsou odtažité a chladné a vlastně je to prohra dnešního nahrávání a produkce, kdy vše musí znít dokonale, ale často nezbyde prostor pro nějaké nadšení. Je to zvláštní. Přitom jak bylo napsáno, mají pro hudbu neuvěřitelný zápal. Možná je to až příliš urputným snažením, kdo ví. To je ale ostatně z části i problém předchozí tvorby kapely. Na albu The Far Field se jim alespoň podařilo rozšířit svůj zvuk do více velkofilmových a epických rozměrů.

Boyz II Men slízávají smetanu klasikám 50. let a moc do nich nepřidávají, jejich album ale pozvedne náladu

Boyz II Men – Under The Streetlight

Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Původní Rhythm and Blues, Vokální skupina, Soul, Doo Woop, Retro hudba
Hodnocení: 3.5/5.0

Po tom co filadelfské vokální trio Nathan Morris, Shawn Stockman a Wany Morris představili originální písně na albu Collide, které vydali v roce 2014, vydávají cover verze ověřených klasik pod jménem Under the Streetlights zakončené nevydanou písní z dob příprav alba Collide “Ladies Man”. Krom tohoto přírůstku jsou ostatní písně soulové a rythm and bluesové hity 50. let. Boyz II Men začínají písní skupiny Frankie Lymon & the Teenagers “Why Do Fools Fall in Love”. Na albu je podpoří člen původní skupiny Teenagers Jimmy Merchant. Pro píseň “A Thousand Miles Away” si připravili rychlejší verzi původní písně a nový kabát jim pomohli ušít taky gospelový a capella sextet Take 6. Možná vůbec nejznámější předělávanou písní je třetí doo wopová pecka “Stay” Maurice Williamse.

Škoda, že se ji skupina třeba nepokusila prodloužit, tak jak to udělal ve své verzi americký folkař Jackson Browne, který jí natáhl na 3 minuty 30 sekund. Originální píseň má totiž jen 1 minutu a 36 sekund, ale melodie je tak chytlavá, že by to chtělo ukrást čas některých jiných písní a raději ho darovat “Stay”. Stopáž verze Boyz II Men má jen o 4 vteřiny víc. Trio však možná nechtělo ubrat z údernosti krátké písně a tak raději zůstali u původní struktury písně. To ostatně nechtěli udělat u žádné písně a album má proto pouze 29 minut. Z dalších hostů na albu zpívají třeba zpěvačka a herečka — představitelka role Mercedes Jones v seriálu Glee — Amber Riley, která ze všech hostů dostane největší prostor a taky ho díky svému velkému hlasovému talentu patřičně využije.

Všechny výše zmíněny písně ještě spolu s výborným hlasovým výkonem na “A Sunday Kind of Love” (píseň proslavená Ettou James) jsou hlavními hvězdami celého alba. Pokud jsme si u recenze Future Islands stěžovali, že jejich album postrádá větší nadšení, Under the Streetlight nabízí skvělé hlasové výkony zazpívané od srdce a album díky tomu zní velice přirozeně, nestrojeně a lidsky. Zbytek alba však už není tolik zajímavý hlavně z toho důvodu, že Boyz II Men přece jen až moc okatě slízávají smetanu díky původním písní a příliš mnoho toho navrch nepřidávají. Under Street Lights je každopádně skvělým oddychovým albem pro unavené večery po náročných pracovních dnech. Album totiž rozhodně — když nic jiného — pozvedne náladu.

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář