Weezer, Hollywood Undead, Fever Ray a další v recenzích alb tohoto týdne

Weezer, Hollywood Undead, Fever Ray a další v recenzích alb tohoto týdne

Minulý hudební týden by se dal charakterizovat jako týden zklamání u ověřených umělců (Pacific Daydream od Weezer, Plunge od Fever Ray) a naopak týden překvapení u těch, u kterých bychom to tolik nečekali (páte album Hollywood Undead). Rozbouřené hudební vody pak uklidňují svými příspěvky talentovaná zpěvačka Julien Baker, jazzman Gregory Porter se svým cover albem, coby poctou legendárními Natu „Kingu“ Colovi a také rapper (i když na novém albu spíše zpěvák) Ty Dolla $ign s pokračováním série Beach House.

Weezer žvýkají podruhé stejnou popovou žvýkačku, River Cuomo má problém něco sdělit

Weezer – Pacific Daydream

Vydavatelství: Atlantic / Crush Music
Žánr: Punk-Pop, Alternative Indie/Rock, Power Pop
Hodnocení: 3.0/5.0

Minulé album známé losangeleské punk-pop-rockové kapely se stalo jedním z nejúspěšnějších alb minulého roku a po albu Everything Will Be Alright in the End, které bylo návratem ke kořenům 90. let, byli Weezer ve skvělé formě — v nejlepší za dlouhou dobu. Weezer se rozhodli vrátit s albem opět velice rychle (zhruba 1,5 roku), tentokrát by ale bylo na místě se ptát, zda nebylo nové album uspěchané. Pacific Daydream pokračuje v popovém stylu, který byl načat už na albu minulém (White Album). Tentokrát ale nemají Weezer ani zdaleka takový náboj pramenící ze skvělých melodií minulého alba, které znělo jako ideální kytarový soundtrack pro dovolenou v Kalifornii.

Pacific Daydream je s ohledem na minulé album jako žvýkat podruhé stejnou žvýkačku. Většina chuti už zmizela.

Nové album nezní jako soundrack ničeho. Pacific Daydream je s ohledem na minulé album jako žvýkat podruhé stejnou žvýkačku. Většina chuti už zmizela. Rivers Cuomo může opakovat klidně dvacetkrát “It feels like summer,” ale atmosféru z minulého alba už nevrátí. Když jí ale nevrátí, budiž Pacific Daydrem k dobru, že jí alespoň připomene. “Feels Like Summer” se totiž alespoň dokáže vytrhnout z řady a se svým rap rockem a výrazným refrénem, mezi ostatními písni boduje. Úvodní letní romantika “Mexican Fender” inspirována zpěvačkou kapely Le Sera Katy Goodman (nevíme, co na to Riversova manželka Kyoko Ito), má svoje kouzlo a opět — tentokrát ještě silněji — připomene pohodovou atmosféru minulého alba.

Pacific Daydream je playlist většinou popových písní talentovanějších a odvážnějších Maroon 5, které zní jakoby byly všechny spíchnuty ve studiu za pár minut. Podobně jsou na tom texty. Ačkoliv Rivers Cuomo byl i v minulosti často textařským podivínem, bylo to zajímavé a bylo to něco, co vystihovalo jeho postavu šprta, který kombinoval punk se studiem na Harvardu. Nyní nepomůže, že zpívá o programování a algebře, z jeho písní zeje jen prázdnota a Rivers má problém cokoliv sdělit.

Ne všechno je samozřejmě špatné. Jsou to pořád Weezer a už jen ty střípky připomínající jejich zlaté časy stojí zato. Kapela si tentokrát nějak extrémně dala záležet na mezihrách/mezičástech písní, které tak jsou zajímavější než refrény. Weezer opět splnili pověst kapely, které se nechce hrát jenom na jistotu, ale chce přijít s každým albem takovým, aby se vydali ať už zvukem nebo kompozicí, zase trochu jinou cestou než na albu minulém. Jen ne vždycky je to trasa snadno zvládnutelná a správná. Tentokrát na ní Weezer bloudí. Pro všechny, které letošní album zklamalo, je tady naděje v podobě Black Album, které má vyjít příští rok a o kterém se už teď mluví. To by mělo jít zase jinou cestou a tentokrát ukázat temnější stránky Riverse Cuoma a Weezer. Barevná alba Weezer (Blue Album, Green Album, Red Album, White Album) ještě nikdy nezklamala. Doufejme tak, že si to příští rok vynahradíme.

Five Hollywood Undead je pestrá paleta různých žánrů. Její hlavní úkol je ale opět stejný: nikdy nenudit

Hollywood Undead – Five

Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternative/Indie Rock, Rap-Metal, Rap-Rock, Heavy Metal
Hodnocení: 3.5/5.0

Rap propojený s metalem a rockovou hudbou dokázal dospívající mládež zaujmout v době, kdy už to vypadalo, že tenhle žánr umřel.

Hollywood Undead nepatřili nikdy mezi milované kapely, patří jim ale obrovská zásluha už jenom za to, že umí dělat hudbu postavenou na nástrojích klasického rocku, která zaujme mladší generaci od sedmáků po maturitní ročníky. Rap propojený s metalem a rockovou hudbou dokázal dospívající mládež zaujmout v době, kdy už to vypadalo, že tenhle žánr umřel. Obrovské šoumenství, pětičlenné vokály, masky, zběsilá energie, rebelství — to všechno bylo klíčovými faktory v úspěchu této kapely z Los Angeles –, která měla vždycky schopnost zaujmout a to byť třeba za cenu toho, že nikdy nebyli bráni intelektuálnější částí posluchačů, kteří nesnesou jejich hudbu a texty, které jdou na hranici toho, co je ještě frajerská provokace a co už je zoufalá snaha zaujmout, která zní hloupě.

Vzpomeňte si třeba na úvodní a závěrečnou část jednoho z největších hitů kapely, kde se zpívá: “Everywhere I go / Bitches always know.” Ať to zní jakkoliv, Hollywood Undead se díky tomu dostali do přehrávačů puberťáků, kteří za vyhrávání těchto hitů, zažili své první párty a alkoholové pitky. Kdo ještě z dnešního rockového a metalového světa může říct, že se mu něco podobného povedlo?

Nečekejte, že díky Five nějak změníte pohled na toto nezvyklé pětičlené seskupení, pokud se vám dosud příčilo. Five v názvu alba nenaznačuje “naše páté album bude jiné,” spíše “naše páté album je podobné, jako ty předchozí.” Hollywood Undead ještě úplně nedospěli, což se může jevit jako promarněná příležitost. Mnoho jejich posluchačů má totiž nyní třeba 27 let a po lidské i hudební stránce to už nejsou ti stejní lidé. Five je tak z části i o nostalgii a tázání se často třeba už bývalých fanoušků: “Nechcete se zase přidat k nám a připomenout si ty skvělé časy, které jsme spolu zažili?” Je to něco jako takový ten typ kamaráda, který neustále paří s mladšími, i když vaše okolí včetně vás si už zařizuje zázemí pro dospělý život a má na starosti jiné věci, než kam se půjde ven tento pátek. Mnoho bývalých fanoušků tak odpoví Hollywood Undead: “Díky, ale mě už tohle nebaví. Mám už jinou hudbu, která je pro mě důležitější.”

Věci ale nejsou černobílé — a hudba už vůbec ne. Ačkoliv jsou Hollywood Undead hodně o nostalgii, nevěřte tomu, kdo by se vám snažil tvrdit, že to jejich nové album nepřináší nového vůbec nic. Když už ne tolik v textech, Hollywood Undead vyspěli v hudbě. Five je neuvěřitelné různorodá paleta hudebních stylů a pokud odhodíte hipsterskou část svého hudební ega, je to i ohromná zábava — a o to přece v hudbě Hollywood Undead jde! Pokud jste album ještě neslyšeli, lze to popsat následujícím způsobem.

Album odstartuje nu-metalová smršť “California Dreaming”, která si bere v textu inspiraci z Mamas & Papas a Red Hot Chilli Peppers. Pro párty je tu překvapivě dobře fungující elektro pecka “Riot”, čerpající z podžánru EDM future housu. K tomu se přidá reggae a folkem inspirovaný pop “Ghost Beach”. Charlie Scene v první části “Broken Records” přivede ducha hudby Eminema. “Renegade” zase definuje moderní rap metal. Jakkoliv je to zvláštní směsice žánrů, Five nabízí náznaky toho, že pokud by kapela podobně v tomto stylu pokračovala, mohli by je začít brát vážně i jejich odpůrci. Slabších 3.5/5.0.

Plunge je pořádně ujeté album Fever Ray. Baví, posouvá hranice, občas je už ale ujeté v tom špatném slova smyslu

Plunge – Fever Ray

Vydavatelství: Mute
Žánr: Art Pop, Electropop, Electro Industrial
Hodnocení: 3.5/5.0

Když se Plunge stalo jedním z nejlépe hodnocených alb tohoto roku (89% na Metacritic, 4. nejlepší album tohoto roku), očekávání byla přímo obrovská. Zvlášť když minulé eponymní album Fever Ray bylo výborné a kritikou také vynášeno do nebes (nejslavnější hudební blogger theneedledrop ho vyhlásil albem roku). Fever Ray je bohužel spíše důkaz servility vůči této zpěvačce a vůči tomuto druhu hudby, než že by bylo Plunge tak skvělým albem jako to minulé.

Druhé album projektu Fever Ray Karin Dreijer Andersson z elektronického dua The Knife, je totiž zvukově i textařsky neuvěřitelně zajímavé album. Jakmile se ale zamyslíte nad jeho celkovým významem, je to horší. Experimentální hudba totiž nemusí dávat smysl (hudebně i textařsky myšleno), nemusí mít jasně daný řád a jasně stanovené hranice — tohle je ostatně i jejím smyslem. Měla by ale vždy něco sdělovat a posluchači by měli poznat, že má nějaký význam.

Plunge je jako sledovat film v cizím jazyce. Karin Andersson zpívá několikrát za sebou skoro až nepříčetným hlasem:

This country makes it hard to fuck,

na jednu stranu je to jako potencionální nové meme indie komunity a je to neuvěřitelně vtipný a řádek textu, pokud to ale bylo myšleno vážně, stává se z toho spíše trapná “cringe” situace. Co se tím snaží Andersson říct? Že švédští muži jsou málo povolní? Že je to liberálka, která má plnou hlavu problému s ekologií, jak o tom v písni zpívá a tak nemá čas na sex? Je to taková ta situace, na kterou jako posluchač nevíte, jak máte zareagovat a co si z ní máte odnést.

Text ani hudba žádné poselství, vizuální obraz nebo postoj prakticky vůbec nedávají jednotlivě a jako celek už vůbec ne — a je to škoda. Velká prázdnota a jediné, čím by se dalo album charakterizovat, by byl nějaký lesbický hormonální příliv ve futuristickém světě. Takže přece jen, že by album něco sdělovalo? Jaké je to být nadržený v moderním světě? Pokud ano, je to asi docela slabé sdělení.

“Mustn’t Hurry” je o sebeuspokojování a tom, že při tom nemá spěchat. Části jako “Your lips, warm and fuzzy / I want to run my fingers up your pussy,” jsou projevem spíše imbecility moderního umění než nějaké umelěcké geniality a Fever Ray míří v těchto částech více směrem k umění typu vřeštící Yoko Ono než ke skutečně talentovaným skladatelkám a textařkám Carole King nebo Stevie Nicks.

Plunge je pořádně ujeté album a místy tím i baví a hlavně posouvá hranice, občas je už ale ujeté v tom špatném slova smyslu. V podobném hudebním stylu máme navíc první album Fever Ray a nebo rovnou The Knife, které Plunge strčí do kapsy.

Julien Baker na druhém albu předává posluchačům to, co v jejím životě sama cítí a pomáhá jim potýkat se s vlastními problémy

Julien Baker – Turn Out the Lights

Vydavatelství: Matador
Žánr: Písničkářka, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Julien Baker pozoruje svět ve svých 21 letech dospěleji a její vyspělejší lidské smysly obtiskuje do svých písní.

Uprostřed těch zklamání a překvapení, které nás tento týden čekaly, je fajn že je tady někdo, kdo ty rozbouřené vody uklidňuje. Na svém druhém albu zpěvačka z Memphisu Julien Baker pozoruje svět ve svých 21 letech dospěleji a její vyspělejší lidské smysly obtiskuje do svých písní. Dokáže tak dát dohromady komplexnější a více sdělující album než byl její debut Sprained Ankle. V titulní písni “Turn Out the Lights” si Julien vystačí s kytarami. Začne to čistější elektrická kytara s reverbem, později se přidá další, která dokresluje atmosféru silnějšími ozvěnovými efeky. Jak píseň vrcholí, jako na sněhovou kouli se nabalují další a další kytary.

V jiných písních, jako třeba hned následující čtvrté písni “Shadowboxing”, se namísto dalších kytar přidává důstojné piáno a krásně znějící cello. Moment, kdy vám naskočí husí kůže, je už hned první píseň alba “Appointments”. Kytara vybrnkává pramenitě čistou melodii, Julien Baker má mimochodem skutečně krásný hlas, který je zároveň velice jemný a tak jej zdůrazňují a podtrhují občasné rázné údery do klaviatury.

Písně na albu jsou dobrým kompromisem mezi přístupností, ale zároveň mají duši a hudební vyspělostí. Její texty jsou velice úderné a umí pomocí srozumitelných metafor vyjádřit pocity nejistoty při vstupu do dospělého světa, jako například když na “Sour Breath” zpívá:

“The harder I swim
the faster I sink.”

Julien Baker famózním způsobem předává posluchačům to, co v jejím životě sama cítí a pomáhá jim potýkat se s vlastními problémy stylem „nejste v tom sami“. Člověk se ale nemůže zbavit pocitu, že s jejím talentem album mohlo být ještě lepší, pokud by přinesla více takových momentů, které vyrazí dech, jako první píseň, titulní píseň a nebo “Sour Breath”.

Julien Baker byla bohužel občas příliš opatrná. Její styl hudby je samozřejmě na jisté opatrnosti, důstojnosti a hudební konzervativitě postaven, pokud by ale v některých pasážích dokázala Julien Baker být důraznější, Turn Out the Lights by mohlo být nikoliv jedním ze sta nejlepších alb tohoto roku, ale možná jedno ze třiceti. Proto “pouze” slabších 4.0/5.0. Něco mi ale říká, že její budoucí třetí album bude velkou věcí. Potenciál na to Julien Baker má, záleží jak ho využije.

Ty Dolla $ign je na Beach House 3 spíše zpěvák než rapper, tenhle přístup mu vychází

Ty Dolla $ign – Beach House 3

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: R&B
Hodnocení: 4.0/5.0

Do třetice tady máme dalšího zástupce z Los Angeles. Ty Dolla $ign vydává třetí album ze série Beach House, kterému předcházely dva mixtapy a navíc ještě jedno EP. Beach House 3 se rozhodl Ty Dolla $ign nahrát ve studiu a pořádně ho nabít hvězdnými hosty a producenty. Je tady Pharrell Williams, Lil Wayne, Wiz Khalifa nebo Damian Marley. V početném seznamu producentů figuruje i Skrillex a nebo producent první rapové třídy Mike Dean (Kanye West, Travis Scott, Jay Z).

Ty Dolla $ign vyvrací mýtus, který praví, že rappeři neumí zpívat, když se projeví netradičně romanticky v písni “Love U Better” s Lilem Waynem a The-Dreamem. Píseň zní asi jako kdyby se Justin Timberlake narodil v černošském ghettu, ale zavčasu se dostal díky zpívání do lepší společnosti. “$o Am I” je drink mnoha chutí namíchaný z relaxační atmosféry reggae, upřímnosti hip hopu, elegantnosti R&B, okořeněný Skrillexovými štiplavými dubstepovými beaty. Rozmanité druhy písně nechávají projevit rozmanitý hlasový projev vlastním jménem Tyrona Griffin, který se pohybuje od špinavého chrapláku, až po čistý, slaďácký a melodický.

Beach House 3 je taková pohlednice z luxusní dovolené plné alkoholu, drog a žhavých žen a mezi tím se Ty Dolla $ign snaží najít duševní pohodu. Píseň “Lil‘ Favorite” se zaměřuje — ostatně jako celé album — na urovnávání osobního života a nalezením duševní pohody mezi těmi všemi materiálními věcmi předražených luxusní značek a občas až moc bezstarostným způsobem života. Mezi těmito písněmi už žádný jiná příliš nevyčuhuje, poté ale přijde vhodný vrchol alba s velice chytlavou a za pomocí housu melodicky perfektně zvládnutou “Side Effects”.

Pokud by Ty Dolla $ign dokázal do 51 minut nacpat více silnějších písní a méně těch, které zní v konečném součtu jako vyplňovací (“All the Time”), vyškrtal by také některé zbytečné minutové mezipísně, mohl z toho být ještě lepší výsledek, Ty Dolla $ign občas nedokázal využít potenciálu svých hostů jako v písni “Don’t Judge Me” (Future Swae Lee), jindy jich naopak využil na 100% (“$o Am I”). Je překvapivé, jak Ty Dolla $ign celkově boduje spíše v písních, které se více vzdalují od tradičnějších konvencí hip hopové hudby postavených na EDM žánru trap a směřují spíše k dance popu a housu. “Droptop In the Rain” tak nezaujme tolik jako třeba ještě “Love U Better”, “$o Am I” nebo “Side Effect”. Slabších 4.0/5.0.

Gregory Porter vydává opatrnou, ale důstojnou poctu Natu „Kingu“ Colovi

Gregory Porter – Nat „King“ Cole & Me

Vydavatelství: Blue Note / Decca
Žánr: Jazz
Hodnocení: 3.5/5.0

Můžeme být pyšní na to, že máme v kapele uznávaného jazzového zpěváka Gregoryho Portera i českého zástupce — mladého talentovaného varhaníka Ondřeje Pivce. Ten sice tentokrát nebyl potřeba, vzhledem k aranžím, které byly zvoleny na novém albu vytvořeném Porterem jako pocta legendárnímu pianistovi a zpěvákovi Natovi „Kingu“ Colovi, takže se musíme obejít bez české stopy na albu, to ale nemění nic na tom, že nové Porterovo album je důstojnou poctou jedné z velkých postav hudby, která pro Portera mnoho znamená. Porter album nahrál s držitelem Grammy — aranžérem Vincem Mendozou a s London Studio Orchestra a také různými jinými hudebníky z Los Angeles.

Porterův respekt z hudby Cola vyústil v odhození Gregoryho přístupu mísící Jazz a R&B,  Nat „King“ Cole & Me je album ze staré jazzové školy. Hlas Gregoryho Portera je nezvykle uhlazený, spolu s decentními aranžemi zní písně “Mona Lisa”, “Smile” nebo “L-O-V-E” jako ze starých dobrých 40. a 50 let. “Miss Otis Regrets” svými prudkými změnami vybočuje z klasického proudu písní a zní jako nějaký klasický muzikál Zlatého věku Hollywoodu. Nové cover album Gregyho Portera je taková profesorská práce, kdy chce Porter napodobit práci jeho bývalého profesora, kterýho inspiroval, kdy byl ještě žákem. Zní to, jako by měl Gregory Porter k hudbě Nata “Kinga” Cola takovou úctu, až se bojí do ní zasáhnout nějakým radikálnějším způsobem. Porterovo hlavní kouzlo totiž v této opatrnosti, kterou prezentuje na novém albu, rozhodně není. Proto slabších 3.0/5.0.

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář