Domů Recenze Tove Lo, Electric Wizard, Black Sabbath a další v recenzích nových alb...

Tove Lo, Electric Wizard, Black Sabbath a další v recenzích nových alb tohoto týdne

od Patrik Müller - 27.11.2017

Tove Lo jde provokovat pořád dobře, přestává to ale stačit, pokud to nemá tu správnou předehru

Tove Lo – Blue Lips

Vydavatelství: Island Records
Žánr: Dance Pop, Pop
Hodnocení: 3.0/5.0

Tove Lo s producenty patrně strávila poslední rok vymýšlením toho, kam se dá v hudbě ještě posunout sexuální provokace. U zpěvačky, které masturbuje ve videoklipu z minulého alba Lady Wood a na koncertech běžně ukazuje prsa, to není zase tak lehké, jak to může znít. A tak název prvního singlu a zároveň otevírací písničky alba bylo “disco Tits” (ve videoklipu to Tove Lo dělá s mupetem) a album pojmenovala po genitálním jevu, který nastává v případě deprivace sexu. Tove Lo je ale v Blue Lips ostřejší hlavně v hudbě. Elektronika je tentokrát temnější a minimalističtější než jindy a jde směrem k deep housovému žánru.

Tove Lo jde provokovat pořád dobře, přestává to ale stačit, pokud to nemá tu správnou předehru.

Kompletně švédský tým producentů dal Tove Lo velice moderní pozadí, které koresponduje s peprnými tématy textů. Co se týče melodií, je to bohužel docela bída. Kromě refrénu “disco tits” nedokázali přijít s něčím výrazně chytlavým, co by člověku uvízlo v hlavě třeba tak jako písně “Stay High”, “Talking Body” z jejího skvělého debutu Queens of the Cloud nebo “Cool Girl” z minulého Lady Wood. Beaty a syntezátory samy o sobě nejsou tak zajímavé, aby se dalo mluvit o nějakém experimentátorském aspektu.

Album má navazovat na příběh minulého alba Lady Wood, pokud by to ale nebylo napsáno na Wikipedii a v na Spotify to pro jistotu napsali rovnou do názvu alba, horko těžko by se dal z alba vysledovat nějaký příběh. Třeba Halsey měla na posledním albu Hopeless Fountain Kingdom koncept alba propracovaný daleko lépe. Tove Lo jde provokovat pořád dobře, přestává to ale stačit, pokud to nemá tu správnou předehru.

Album ale zajisté bude parádně pasovat do různých tanečních klubů. Švédům se podařilo perfektně vystihnout současné trendy a album zní občas skoro až jakoby předvídalo, kam bude popová hudba směřovat v dalších letech. Když si vezmeme parádní disko ~~cecky~~ pecky “disco Tits”, “stranger”, “romantics”, a “bad days”, máme tady obstojné album celkově o něco málo silnější než minulé Lady Wood, bohužel ale pořád ne příliš uspokojující album vzhledem k debutu Tove Lo Queens of the Cloud. Lepších 3.0/5.0.

Pro ty, kdo mají rádi: Minulé písně Tove Lo, Halsey, Charli XCX, Dua Lipa, Beb Rexha, Zara Larsson, Fergie a sexuálně provokativní dance pop

Další album babičky R&B a soulu Mavis Staples je poctivou sešlostí skvělých hudebníků a vokalistů

Mavis Staples – If All I Was Was Black

Vydavatelství: Anti-
Žánr: R&B, Soul, Adult Pop/Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Legenda R&B, soulu a gospelu Mavis Staples už má za sebou 48 let sólové kariéry a ještě předtím další roky jako zpěvačka skupiny The Staple Singers. Mavis Staples za svou kariéru vyzkoušela spoustu producentů, mezi které patřili i třeba Prince, Mavis Staples si ale zvolila očekávaného člověka, který produkoval v poslední době mnoho jejich alb a mimo jiné spolupracoval nebo hrál třeba na albech Becka, Richarda Thompsona, Low a není jim nikdo jiný než zpěvák a kytarista kapely Wilco, Jeff Tweedy.

Mavis Staples nechodí s baseballovou pálkou v ruce a nedomoluje výlohy, její protivníky raději odpálkuje bystrostí, úsměvem a ledovým klidem.

Tweedy napsal všechny písně a hraje na albu skvěle na kytaru. O bicí se neméně dobře postaral její syn Spencer. Mavis Staples jakožto moudrý hlas staré ženy má co sdělit s ohledem na dnešní politickou a společenskou situaci. Když řeší lidská práva a jiné důležité záležitosti dnešní společnosti, dělá to s grácií a s nadhledem. “Kdybych jen byla černá / Nechceš mě poznat víc než takhle? / Všechnu lásku, kterou bych dala,” zpívá Staples v titulní písni. Mavis Staples nechodí s baseballovou pálkou v ruce a nedomoluje výlohy, ale její protivníky raději odpálkuje bystrostí, úsměvem a ledovým klidem.

If All I Was Was Black není nic s čím by se Mavis Staples zapsala do historie, i díky Tweedemu a spol. je však album poctivou sešlostí skvělých hudebníků a vokalistů.

Pro ty, kdo mají rádi: Oldchool černošskou hudbu, původní R&B a soul 50. a 60. let; Arethu Franklin, Ettu James, Otise Reddinga apod.

Electric Wizard přišli s příliš čistým albem, které je černou ovcí vedle jejich epického Dopethrone z roku 2000

Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard

Vydavatelství: Spinefarm Records
Žánr: Doom Metal, Alternativní Metal, Stoner Rock
Hodnocení: 2.0/5.0

Nechoďme kolem horké kaše. Pokud už znáte kapelu Electric Wizard, asi vás novým albem moc nenadchnou, pokud jí neznáte, není příliš pravděpodobné, že se po poslechu Wizard Bloody Wizard stanete fanoušky této doom metalové kapely z anglického města Dorset. Teda ledaže byste se kvůli němu dostali ke starší tvorbě kapely. Za nejlepší album Electric Wizard je považováno Dopethrone z roku 2000. Dopethrone je jedno z pouhých asi 50 alb vydaných v letech 2000 až 2017, které dostaly na hudební databázi Allmusic.com plné hodnocení pěti hvězdiček. A nedostali je náhodou. Kéž by se tyto časy opakovaly znovu.

Základní problém Electric Wizard je v jejich neustálém opakování se. Většina písní Electric Wizard je tvořena tak, že do nekonečna opakují jeden a ten samý riff, do toho se přidá trpký hlas Juse Oborna, který zní jakoby před mikrofonem ve studiu jedl citrony. Jasně, Doom metal je postaven na tom, že má mít utahané tempo, Electric Wizard však tenhle žánr převedou do tak absurdní podoby, že ho na novém albu spíše parodují. Pokud by tohle bylo humorné album, bylo by to skvělé. Jenže ono není

Pokud chcete slyšet něco, co jste ještě nikdy neslyšeli a co vám postupně navodí pocity husí kůže po celém těle, doopravdy si pusťte Dopethrone.

Dalším kámenem úrazu je produkce. Jedním z důvodů, proč je Dopethrone tak cenné album, je jeho celková atmosféra, která zní jako zážitek z jiného světa. Zvuk je extrémní. Tak extrémní, že to dál posunout už to těžko jde posunout dál. Je zahalen do neuvěřitelné mlhy zkreslení, naprosto nevídaná produkce a mix zvuku doslova drásá ušní bubínky a hypnotizuje vás. Pokud chcete slyšet něco, co jste ještě nikdy neslyšeli a co vám postupně navodí pocity husí kůže po celém těle, doopravdy si pusťte Dopethrone. Pokud si chcete pustit něco, co nedělá dobrou reklamu kapela a doom metalu vůbec, pusťte si Wizard Bloody Wizard, které je nesmyslně čisté a to včetně vokálů. Kapela ale dostává plus alespoň za skladbu “Hear the Sirens Scream” a za zajímavé, v metalu obecně netradiční pojetí alba, které zní jako kdyby bylo nahráno naživo a které trochu s tím nekonečným opakováním riffů připomíná bluesové studiové jamování.

Pro ty, kdo mají rádi: Starší alba Electric Wizard a nevadí jim nový směr, Sleep, Acid King, Ufomammut, Sons of Otis apod.

Charlotte Gainsbourg nahrála v temném stínu tragické smrti její nevlastní sestry konečně autentické album

Charlotte Gainsbourg – Rest

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Písničkářka, Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Když vezmete britskou herečku a zpěvačku Jane Birkin a francouzského skladatele, zpěváka, herce a režiséra Sergeho Gainsbourga, je už z genetického hlediska jasné, že jejich dítě bude neobyčejná osobnost. Herečka, která si zahrála v úspěšných filmech jako Betonová zahrada, Antikrist, Melancholia nebo Nymfomnka Charlotte Gainsbourg, vydala první album Charlotte for Ever už v roce 1986, pak se odmlčela na dlouhých 20 let, aby vletěla do hitparád prodejnosti po celém světě s albem 5:55. Nutno říct, že Charlotte Gainsbourg byla prozatím vždycky závislá na hudbě velkých mužů hudby. Debut Charlotte For Ever jí napsal tatínek Serge Gainsbourg, 5:55 Jarvis Cocker z Pulp a IRM (2009) pro změnu Beck. Rest nebyl pro zpěvačku jednoduchým úkolem, protože bylo na čase, aby se konečně osamostatnila a v textech to byla ona, kdo převezme otěže tvůrčí stránky.

Pomáhal jí k tomu třeba francouzský producent a skladatel SebasiAn (Uffie, Kavinsky), který napsal většinu hudby. Album Rest doprovázejí taneční beaty a tíživé syntezátory, které vytvoří netradiční pojetí alba, když producenti převedou prvky taneční hudby do velice intimní a temné atmosféry. Rest díky tomu zní jako smutné a vážné disko. Většinou vlastní texty zpívá Ginsbourg — na rozdíl od minulých alb — hlavně ve Francoužštině. Ta se do alba perfektně hodí, protože ačkoliv je to jazyk krásný, dokáže být také velice tajemný a syrový, pokud je postaven do toho správného kontextu. Temné tóny zvuku i temné texty ovlivnila tragická smrt Charlottiny nevlastní sestry Kate Barry, které věnuje skvělou třetí píseň “Kate”.

Mezi nejvíce podařené písně patří “Deadly Valentine” se smyčci, neúnavnými syntezátory a Daft Punkovým zvukem zkreslené basy. Jedním z producentů alba byla polovina této ikonické francouzské skupiny Guy-Manuel de Homem-Christo, proto není divu, že z některých písní lze rozeznat trochu vlivů Daft Punku a francouzského housu celkově.

Charlotte Gainsbourg v průběhu alba odvádí naprosto famózní pěvecký výkon, zvláště třeba na skladbách “Kate” nebo úvodní “Ring-a-Ring o’ Roses”. Celkově album není složeno z nějakých obzvláště náročných pěveckých pasáží, Charlotte Gainsbourg však umí parádně pracovat s dynamikou zpěvu a i když šeptá na “Lying With You” svou francoužštinou, je to velice napínavé a zajímavé. Tentokrát dokonce zajímavější než nepříliš výrazný refrén této písně.

Mezi nejpovedenější písně alba patří kromě “Kate” a “Deadly Valentine” taky třeba “Rest”, na poměry alba nezvykle světlá “Sylvia Says” a další světlejší a hudebně hravá píseň “Songbird In a Cage”, ke které napsal text — podtrže se — samotný sir Paul McCartney. Za vrchol alba pak lze považovat skladbu “Dan vos airs”. Ještě si k tomu pustit některé záběry z filmu dénského režiséra Larse von Triear Melancholia a je to vynikající a konečně také autentický návrat Charlotte Gainsbourg.

Pro ty, kdo mají rádi: St. Vincent, Jane Birkin, Sergeho Gainsbourga, Feist, Brigitte Bardot

Záznam z posledního koncertu Black Sabbath je nejen konec legendární kapely, ale i konec jedné hudební éry

Black Sabbath – The End

Vydavatelství: Eagle Rock / Universal
Žánr: Živé album, Heavy Metal
Hodnocení: 4.0/5.0

Bohužel všechno jednou končí a i Black Sabbath se rozhodli, že nastal čas odejít do důchodu. Byl to Tony Iommi, kdo vynalezl po svém pracovním úrazu heavy metal, když si amputoval kus prstu a musel vymyslet, jak by mohl zabránit tomuto handicapu, aby mu bránil ve hře a nakonec ho ještě využil ve svůj prospěch, když musel podladit kytaru a začít vyhrávat do té doby nezvyklé kytarové riffy. Jejich debutové album Black Sabbath (1970) s horrorvými tématy, temným zvukem a jedinečným hlasem Ozzyho Osbourna vstoupilo do dějin popkultury, jakožto něco do té doby nevídaného. Stejný rok vydané album Paranoid ještě zvětšilo tuto původně birminghamskou kapelu a hned první rok, kdy Black Sabbath vydávali album, si vybudovali status legend.

Black Sabbath už nikdy v průběhu kariéry nenapodobili úspěch prvních dvou alb. Podařilo se to z části — alespoň komerčně — jen Ozzymu díky jeho sólové kariéře, Black Sabbath si ale i tak uchovávali status, který jim patří a snad kromě alba Forbidden z roku 1995 se nedá říct, že by své fanoušky v průběhu své dlouhé, padesátileté kariéry, někdy zklamali. V jejich rodném Birminghamu se rozloučili velice podobným seznamem písní, který přehrávali v průběhu turné The End se kterým přijeli do naší O2 Arény. Basa Geezera Butlera pumpuje celou dobu neúnavně tempo, Tony Iommi je jako vždycky ve skvělé formě. V písni “After Forever” Ozzy burcuje diváky, na začátku následující “Into the Void” je donutí sborově zvolávat: “Hey, hey!” Po “War Pigs” se koncert naplno rozjel, kapela chytla to správné tempo a diváci náladu.

Když už se koncert přehoupl přes třětí čtvtinu, nejmladší člen kapely Tommy Clufetos nažhavil svým osmiminutovým bubenickým sólem publikum na jeden z očekávaných vrcholů večera — skladbu “Iron Man” –, která měla podle očekávání obrovskou diváckou odezvu. Na “Dirty Women” dostal největší prostor Iommi a byl to jeden z krásných, zároveň ale smutných momentů koncertu, když všichni museli mít v hlavě, že tohle skvělé sólo hraje s Black Sabbath naposled. Po “Children of the Grave” z Master of Reality (1971) následoval přídavek v podobě “Paranoid”. Ozzy několikrát za sebou poděkoval, Iiommi naposledy rozjel nařízené sólo, Clufetos s Butlerem to co nejrychleji rozjeli, spadla pomyslná opona…. A byl konec. Nejen konec legendární kapely, která změnila svět, ale i konec jedné hudební éry původních vynálezců heavy metalového žánru.

Někdo by mohl říct, že na poslední koncert takové kapely jako Black Sabbath tohle bylo příliš rutinní vystoupení. Black Sabbath ale ani z posledního koncertu nechtěli dělat estrádu. Odehráli a odzpívali to tak, jak nejlépe uměli a jak to hráli po celá ta dlouhá léta a na těch tisících odehraných koncertů. A takhle to mělo být.

Další důležitá alba:

Pozn.: Recenze na tato alba vyjdou na hudební databázi ONEmusic.cz.

Taylor Swift – reputation

Jedná se pouze o playlist se singly z alba, ostatní písně nebyly na streamovacích službách zveřejněny. Album reputation je dostupné pouze jako fyzické CD nebo k zakoupení na iTunes.

Vydavatelství: Big Machine Records
Žánr: Dance Pop, Pop, Electropop, Synth Pop
Hodnocení: 4.0/5.0