Recenze alb vydaných od 11.8.2017: The Cribs, Kesha, Jan P. Muchow a...

Recenze alb vydaných od 11.8.2017: The Cribs, Kesha, Jan P. Muchow a další…

Světe, div se! Kesha vydala své nejpřirozenější a nejlepší album

Kesha – Rainbow

Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Pop, Dance-Pop, Pop Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

RECENZI ČTĚTE NA ONEMUSIC.CZ (EXTERNÍ ODKAZ)

Downtown Boys jsou progresivní v politických myšlenkách, jejich hudba už tolik progresivní není

Downtown Boys – Cost of Living

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Alternative/Indie Rock, Punk Revival
Hodnocení: 2.0/5.0

Liberálně levičácká kapela Downton Boys z amerického Rhode Islandu přišla na scénu s nemalými ambicemi. Jejich první album se jmenovalo Full Comunism a Downtown Boys chtějí pomocí své hudby bojovat proti kapitlismu, rasismu nebo homofóbii. Jejich politické názory vychází z myšlenek progresivní levice, jejich hudba už ale tolik progresivní není. Opakují postupy punkových kapel ze 70. let a v jejich textech nepřichází s žádnými údernými, sociopolitickými verši, které by mohly měnit svět. Ani náznak síly slov písní ”Imagine” nebo “Killing In the Name” či úderných hesel „power to the people“ nebo „fight the power“. Jejich punk není příliš rozdílný od punku průměrných okresních kapel. Alespoň vokály Victorie Cruiz ženou album kupředu a to přesto, že i na punk někdy hodně zaskřípu. Kapela není nijak výjimečně talentovaná a ačkoliv projevuje velký zápal pro věc, nebýt politických textů, pravděpodobně by po nich neštěkl ani pes.

The Cribs ztratili kus Weezeru a získali kus Nirvany

The Cribs – 24-7 Rock Star Shit

Vydavatelství: Sonic Blew
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Sedmé řadové album kapely z Yorkshiru bylo hotové za jeden pracovní týden, přitom už se připravovalo dlouhá léta. Produkovala ho legenda alternativní kytarové scény Steve Albini, zatímco minulé album produkoval zpěvák The Cars s českými kořeny Ric Ocasek, který dříve produkoval Bad Religion, Weezer nebo No Doubt a dodal jejich albu z roku 2015 For All My Sisters více popový zvuk. Vzhledem k tomu, že Steve Albini je znám tím, že rád nahrává kapelu bez úprav, jak hraje ve studiu spolu naživo, dalo se už před stiskem tlačítka “play” předpokládat, že 24-7 Rock Star Shit bude coby zvukem daleko špinavější album. K Albinimu se kapela vrátili po tom, co v roce 2012 nahráli sérii písní a nyní si tyto demo nahrávky pustili, upravili je a nahráli znovu.

Jak už to někdy bývá, pokud je producent spojen s nějakou slavnou kapelou, ostatní kapely tak nějak přebírají producentův rukopis a s ním tedy i část oněch slavných kapel.Zatímco tedy minulé album mělo v sobě kus kapely Weezer, tohle má zase v sobě kus Nirvany. The Cribs nechávají projevit naplno směs melidičnosti a agrese z prvních alb kapely. Písně “Sticks Not Twigs” a “Dead at the Wheel” dokazují, že The Cribs s Albiniho produkcí zní dobře i v pomalejším tempu. 24-7 Rock Star Shit je celkově album, které je další v řadě dobrých alb, které skupina už tradičně vydává. Opět ale neopustila hranice svých možností a nevzepnula se k lepšímu studiovému výkonu.

Nové album Guided by Voices je inteligenntí, ale chladné

Guided by Voices – How Do You Spell Heaven

Vydavatelství: Guided by Voices incl.
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Robert Pollard — frontman kapely Guided by Voices — je taková záhadná postava hudby. Není lehké přijít na to, jaké myšlenkové pochody ho zrovna provázejí při psaní jeho textů a hudby, naštěstí z toho je většinou obstojný výsledek i bez toho. Pollard musel zformovat novou kapelu, protože ta původní, kterou obnovil v roce 2010 se minulý rok rozpadla a to ovlivnilo i toto album, které je z velké části Pollardovým sólovým projektem pod jménem Guided by Voices. Kapela okolo něj se ale dokázala stylu inteligentního rock and rollu s progresivními i popovými prvky, přizpůsobit velice dobře a není třeba mít obavy z nějakého Pollardového karaoke na hudbu nudně a strojově znějící kapely. Poslouchat Pollardovy texty, pronášené v polozpěvu jeho hlasem znějícím jako ebenové dřevo (takto se to dá asi nejlépe popsat), je skutečně zážitek v tom dobrém i špatném slova smyslu.

Pollard je v hlasovém projevu vážný a zároveň přátelský, zní rozvážně, ale občas vyplave na povrch nějaká bizarní část jako když zpívá v “Boy W” nečekaně o kopech bojového umění: “maximum high kicks” a “side kicks”. Album ale obsahuje mnoho písní, které člověka ničím nezaujmou. Přímo z nich stříká sofistikovanost a konzervativnost a to je možná důvod, proč trvá několik poslechů, než vám alespoň trochu přiroste k srdci jedna polovina písní a snad nikdy vám nepřiroste k srdci druhá polovina písní. How Do You Spell Heaven je synonymem pro velmi inteligentní, ale zároveň velmi chladné album.

Jan P. Muchow povtrdil na výběrovce status jednoho z nejlepších českých skladatelů současnosti

Jan P. Muchow – The Antagonist (kompilace)

Vydavatelství: Supraphone
Žánr: Indie pop, Alternative/Indie Rock, Soundtrack
Hodnocení: 4.5/5.0

20 let na scéně, ale už více než 30 filmů — to jsou hlavní čísla Jana P. Muchowa. Na kompilace většinou recenze nepíšeme (trochu to postrádá smysl), nyní ale uděláme výjimku, protože Muchow je velmi výrazná postava české hudební scény. Skladatel a producent, člen kapel Ecstacy, Saint Theresa a Umakart napsal hudbu pro filmy a seriály jako Jedna ruka netleská, Ve stínu, Krásno, Václav, Samotáři, Muži v naději nebo Šeptej, za kterou si vysloužil několik nominací na Českého lva (většinu z nominací i proměnil). Celkově se dostalo na dvacet skladeb, mezi kterými zazní i nejznámější z Muchowa skladatelského pera “Lucky Boy” i se závěrečným outrem v podobě úryvku z filmu Samotáři, “As If” z Jedna ruka netleská nebo nádherná melancholická balada “Lay Down” s perfektním orchestrem na pozadí a zpěvem Sáry Vondráškové.

Skrytý význam kompilačních alb, když pomineme ten hlavní význam, kterým je zisk, je to také o tom, že se ukáže pravá síla daného interpreta/skladatele, když se jeho všechny nejlepší výtvory shromáždí do jednoho. V případě Muchowa to dopadlo podle očekávání velmi dobře a potvrdil svůj status jednoho z nejlepších (nejen filmových) současných skladatelů populární hudby u nás. Třešničkou na dortu je pak velmi hezké a velmi hodící se k tomuto albu grafické zpracování jednoho z nejlepších českých grafických designérů současnosti Pavla Fuksy.

The Districts jsou v první lize indie rocku, ničím se však neodlišují

The Districts – Popular Manipulations

Vydavatelství: Fat Possum
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Filadelfské kvarteto The Districts vydává třetí album Popular Manipulations a jakožto kluci, kteří se znají už od dětství a hrají spolu už od střední, pokračují ve svém kapelním růstu a v rozšiřování fanouškovské základny. Kapela v současném postavení potřebuje vydávat slušná alba a pokud potřebujete mít v tomto nějakou jistotu a hrajete indie rock, pak by mělo být jasnou volbou angažování producenta Johna Congletona, který už se stal svým pracovním nasazením takovým dvorním producentem současných indie kapel, které chtějí patřit do elitní ligy. Congletonův rukopis je na albu znát, dodal zvuku řád a album je i díky tomu velmi podobné jiným kapelám v branži (což sebou přináší všechny možné výhody i nevýhody, které si umíte představit). Popular Manipulations chtěli nahrát velké album a to se jim povedlo. Problém je, že mají obrovskou konkurenci a podobných kapel je v současné hudbě spousta a současná produkce je sice dostala do první ligy, ale k odlišení jim vůbec nepomohla.

S Popular Manipulations si ale Districts najdou zase o něco více fanoušků a protože je to hudba udělaná chytře, dobře se poslouchá, a zároveň nabízí nějaké to experimentování a v neposlední řadě je dobře produkovaná, těch fanoušků určitě nebude málo. Jen je to zkrátka textem i hudbou taková moc typická deska tohoto žánru.

Relaxující, i znepokojivý debut slovenské dvojice Tante Elze

Tante Elze – Hmota

Vydavatelství: Sinko records
Žánr: Experimentální hudba, Art Pop, Relaxačnní hudba, Indie Pop
Hodnocení: 4.0/5.0

Pokud příliš neznáte slovenskou alternativní scénu, Tante Elze by možná mohl být ideální začátek. Vydávají teď svůj debut, když uplynuly tři roky od EP Keď nevieš kam z konopí. Dvojice Veronika Lečková a Tomáš Prištiak vytvořili album, které by jistě bylo konkurence schopné i na zahraničním trhu (pokud by bylo nazpíváno anglicky, protože Hmota má pouze slovenské texty). Hmota zní zasmušile, ale zároveň hezky. Jejich hudba je jako ustávající déšť v horách, nebo jak je to přesně vystiženo na obalu — světlo procházející do temnoty. Slyšíme tajemné syntezátory, třepotající se elektronické zvuky, beaty  v ozvěnách, které rozsvěcuje jemný hlas Veroniky Lečkové. Hudba na albu je velice přírodně znějící v klidných polohách, kde je slyšet hlavně hlas, když ale Tomáš Prištiak přidá na elektronice, jakoby se otevírala brána do vesmíru nebo nějaké jiné neznámé dimenze. Třeba píseň “Včelár” je ale odzpívaná celá jen před klavírem. Následující “Každý deň” zase míří k větší velkoleposti a dala by se označit skoro za popovou. Na písni “Hmota” je slyšet, jak je co se týče tohoto alba, přílišné experimentování někdy překvapivě spíše na škodu, naopak v “Dinosaurie Stopy” nečekaná zlověstná pulzující elektornika píseň podpořila tak, že funguje skvěle. Celkově se jedná o příjemný, relaxující, i tajemný, trochu děsivý a znepokojivý poslech (“Vyskoč ze šiesteho poschodia”).

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář