Black Veil Brides, Jeff Rosenstock a recenze na další zajímavá nová alba

Black Veil Brides, Jeff Rosenstock a recenze na další zajímavá nová alba

Black Veil Brides přišli na albu Vale s tradičním, ale o něco více popovým přístupem, Jeff Rosenstock se na POST- snaží na album o svém životě namontovat i současnou politicko-společenskou situaci v USA a vracejí se též metaloví veteráni Corrosion of Conformity. Jako první se ale podívejme na načekaně soulové album Andersona Easta.

Andersona East pojal nové album více soulově, pomáhali mu Chris Stapleton i Ryan Adams

Anderson East – Encore

Vydavatelství: Atlantic / Elektra / Low Country Sound
Žánr: Roots Rock, Country Rock, Jižanský Rock, Soul
Hodnocení: 3.5/5.0

Anderson East se vrátil po dvou a půl letech od slibného debutu Delilah (léto 2015), ale jako poutač nesloužilo ani tak jeho debutové album, jako spíše dva zásadní vztahy v jeho životě. Ten jeden je přátelský a kreativního rázu — s aktuální velkou hvězdou country a jžanského rocku Chrisem Stapletonem — a ten druhý je osobního rázu — se slavnou americkou country hvězdou Mirandou Lambert (mimochodem bývalá manželka Blaka Sheltona, který je teď s Gwen Stefani, ale nebudeme z toho tady dělat bulvár, že ano…). Jeho přítelkyně mu jistě poskytla (jak už to u hudebníků bývá) mnoho inspirace hlavně po textové stránce a Chris Stapleton zase po té muzikantské.

Na albu Encore čerpá Anderson očekávaně z jeho domácího nashvillského country, pak se taky přesunul z Tenessee kousek k jižním hranicím s Alabamou a převzal vlivy jižanského rocku, kromě toho ale více než předtím zapojuje soulové vlivy. Třeba jednu z nejvýraznějších písní alba “All In My Mind” by mohl převzít i třeba Sam Smith. Na písni “Surrender” jsou černošské vlivy soulu a původního R&B zřetelné tak, že kdyby byl James Brown ještě mezi živými, možná by si mohl střihnout s Eastem duet. Jeho písně jsou postavené na jeho výrazném a silném hlasu, díky kterému je někdy trochu teatrální, to ale samozřejmě neznaméná, že by nebyl Anderson East výborný zpěvák.

Na úvodní “King For A Day” je poznat, že jí spolu napsal Chris Stapleton. Je to typická „stapletonovská“ píseň z pohodové série písní. K nejlepším písním na albu patří druhá “This Too Shall Last”, kde hraje na kytaru Ryan Adams a kromě jeho skvělého sóla (bohužel ale na konci useknutého postupným zeslábnutím), slyšíme Hammondovy varhany, které neodmyslitelně patří k jižanským stylům. “This Too Shall Last” hned třeba vedle “Girlfriend” má potenciál zaujmout velké množství lidí od fanoušků kýčového country Florida Georgia Line přes fanoušky Sama Smithe až fanoušky Ryana Adamse. Ta univerzálnost má samozřejmě i své nevýhody, protože je přes ní občas problém vůbec vidět nějakou pravou tvář Andersona Easta. East je někdy až příliš horlivý a i když podezírání z nějaké přetvářky můžou nejspíš zůstat stranou, protože zní docela přesvědčivě, v písních jako “Without You” už je toho přeslazeného sentimentu a růžové atmosféry přece jen trochu moc. Hlas má ale jako lev a jeho nové album je sympatické svou ambiciózností.

Doporučujeme, pokud máte rádi: cokoliv od Florida Georgia Line přes Chrise Stapletona až po Sama Smithe

Black Veil Brides si neodpustili svou tradiční portci metalového kýče, který zní tentokrát ještě více popově

Black Veil Brides – Vale

Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Heavy Metal, Hard Rock, Glam Metal, Metalcore
Hodnocení: 2.5/5.0

Nechoďme okolo horké kaše. Nové album Black Veil Brides mohlo být daleko lepší. Je to takový digitální heavy metal, který využívá až moc studiových technik k tomu, aby dosáhl perfektního a nablýskaného zvuku, většinou to ale albu škodí. Zvlášť když třeba v “The King of Pain” a v několika dalších písních, zní hlas Andyho Biarsacka jako upravován Autotunem. Bicí se zdají být takové nějaké bez energie. Jejich zvuk je až moc plochý a pod strachem z vlastní nedokonalosti zahnán do kouta. Pak je tu neustálé refrénové zvolávání: “Who-o-o-o,” které ale nefunguje pro nějaké vyvrcholení písně, ale spíše ve stylu když nevíš, co dál, dej tam popový “whoop”.

Napumpované pozérské epické refrény, které dělají z nového alba Black Veil Brides obecně přijatelný kompromis mezi puberťáckým elektro pop rockem Imagine Dragons, tvrdšími kapelami jako Of Mice & Men a ještě tvrdšími kapelami jako Adept, možná zapříčiní, že se písně kapely možná budou hodit k sestřihům wrestlingových soubojů, ale zároveň to znamená stejně tak to, že kapela úplně zapomněla na své původní metalcorové začátky, které dávaly hudbě alespoň trochu energie (i když co si budeme povídat, ani předtím nepatřili Black Veil Brides mezi klenoty hudební scény). Ono zaprodání se více mainstreamovému a popovému zvuku je občas správným krokem, pokud je provedeno dobře, Vale má ale asi tolik energie jako vymačkaný citron. Přitom jedna z nejvíce poopových písní, jakou kdy Black Veil Brides nahráli “When They Call My Name” si lze představit jako povedenou píseň, která bude fungovat na koncertech.

Texty jsou ale (jako tradičně) plné metalových klišé o osobních frustracích: “As we scream and we fight,” ”I only sink before I swim”, “Say a prayer, every night” a samozřejmě nesmí chybět ani nějaké to klišé o válce: “We’ll be here when their heart stops beating.

Samozřejmě, že se album dá poslouchat jako nenáročný poslech pro odreagování a samozřejmě, že kytaristi odvádí skvělou práci, znáte ale to přísloví o biči a lidském exkrementu…

Doporučujeme, pokud máte rádi: především jiná alba Black Veil Brides; pak třeba Asking Alexandria nebo Bullet for My Valentine

Jeff Rosenstock vydal album hudebně ohromně zajímavé, ale textově nudné

Jeff Rosenstock – POST-

Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Alternative/Indie Rock, Punk
Hodnocení: 3.5/5.0

Po amerických volbách se roztrhl pytel s frustrací hudebníků. Některá vyjádření nebyla pro posluchače moc výživná, některá stála za to (jeden příklad za všechny: trefné narážky v písních Spoon), Jeff Rosenstock se pokusil pojmout to detailně zejména z osobního hlediska a věnoval POST-volební Americe celé koncepční album. POST- vypovídá spíše než o politicko-společeské situaci o osobní frustraci zpěváka, který nám vypráví obrazy z jeho znuděného života jako:

“What’s the point of having a voice
When it gets stuck inside your throat?”

“First person shooter games” a “And a vinyl record that you can hear! / But when it means something / I always disappear.” Když v poslední části písně naráží na neslavnou uniklou nahrávku Trumpa, kde mluví jako hulvát, člověk si říká, jestli je ten přístup americké mladší generace úplně zdravý. 35 letý Rosenstock by možná mohl vědět, že politika sice naše života ovlivňuje, zase tak zásadní to ale v současné době v pokročilých zemích (naštěstí) není. Ono fňukat a svalovat vinu na politiky asi nebude ten správný přístup k životu a navrtání politiky působí u tohoto alba kontraproduktivně, což byl ostatně i případ jeho minulého alba Worry.

Vůbec na to, že už je to plně dospělý chlap, nějaká textová moudrost je hodně postrádaná. Z jeho písní lze slyšet všudepřítomná znuděnost a prázdnota.  Ono album je celé takové ufňukané a ne úplně dobrým způsobem. Třeba, když Jeff zpívá: “TV stars don’t care about who you are,” je to další z momentů, u kterých si můžete říct: „No a co?“ A to i když je píseň “TV Stars” po hudební a melodické stránce jedna z nejlepších písní alba.

Přitom jinak je to skvělé album. I když už je Rosenstock středního věku, má jeho hudba stále mladistvou drzost s punkovým duchem i energií (pokud tedy neposloucháte texty bez života) a písně jako “USA”, “All This Useless Energy” nebo “TV Stars” jsou chytlavé a nabízejí zajímavé a odvážné změny. Album vydané bez předchozího oznámení 1. ledna je nahuštěno do 37 minut a využije je tak, že i když jsou stopáže písní delší a člověk může mít pocit, že poslouchá něco, co se to tváří jako „lepší hudba“ a co můžete ukázat svým kamarádům hipsterům, nebudete se u toho snad ani chvíli vyloženě nudit.

Doporučujeme, pokud máte rádi: Bomb the Music Industry! nebo teba Chrise Farrena

Do Corrosion of Conformity se vrátil zpěvák Keenan, který se snaží vrátit kapelu zpátky do formy

Corrosion of Conformity – No Cross No Crown

Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánr: Heavy Metal, Punk Metal, Stoner Metal, Doom Metal
Hodnocnení: 3.5/5.0

Corrosion of Conformity mají takové dva základní módy, mezi kterými přepínají. Jedním je stoner metal, druhým je hardcore, kterým začínali ještě jako trio členů v raných osmdesátkách. Zásadní zlom v jejich historii přišel v roce 1994, když kytarista Pepper Keenan převzal roli zpěváka a CoC vydali své průlomové album Deliverance. Po rozpadu kapely se dala dohromady originální trojice bez Keenana v roce 2010. Stejně jako Keenan dovedl kapelu ze zapomnění k úspěchu poprvé, zdá se že se o to nyní pokouší znovu, když se do kapely před nahráváním tohoto alba vrátil. Pokud rovnou přeletíme rychle všechny ty zbytečné mezihry, které se na albu nacházejí a na které za chvíli stejně zapomenete, hned z vyřvávacího otvíráku “The Ludditude” i následující ještě více agresivní skladby “Cast The First Stone”, lze slyšet velké podobnosti z posledního alba, na kterém zpíval Keenan In the Arms of Gold (2005).

Produkce a mix je na tomto albu však zvolena trochu jiná. No Cross No Crown je to pořádný zvukový bordel a hluk. Kapela jakoby se dlouho zahřívala a až na páté písni “Wolf Named Crow” vytáhne trumfy z rukávu a CoC připomenou to nejlepší, co mohou dát, přičemž pak pokračují s jednou z nejvíce melodicky chytlavých skladeb “Little Man”. Ačkoliv se Keenan ze všech sil snaží dotáhnout kapelu zpět do zašlých sláv devadesátých let, jeho hlas už bohužel není to, co býval. Zní často velmi unaveně a zastřeně. Je zahalen do nějaké zvláštní mikrofonové mlhy, která se mu snaží dodat postrádající šířku, ale i tak se ve změti hlasitých nástrojů hodně ztrácí. Zvláštně žalostné je to třeba na metalové boogie “Forgive Me”, které by potenciálně mohlo mít daleko větší sílu.

Je velice zvláštní, jak uvažují některé kapely stejně a to napříč žánrovým zaměřením. Kytarový motiv písně “Nohing Left to Say” je totiž vykrádačka hlavního motivu písně “In the Water” od Brand New z jejich posledního Science Fiction. No samozřejmě až na to, že písně vznikaly nezávisle na sobě. Inu, další důkaz toho, že nějaké intelektuální vlastnictví v hudbě je více méně nesmysl, protože hudebníci holt uvažují velice podobně a ani se nemusí vykrádat. Tady je naopak hlas Keenana zase silný a spolehlivě vede píseň kupředu.

Corrosion of Conformity přivedli zajímavé album se silnými kytarovými triky ve stylu kapel jako Thin Lizzy. Keenanovým vokálům nelze upřít snahu, která se někdy zúročí a někdy bohužel ne. Od nějakých nejlepších časů Corrosion of Conformity je to album trochu vzdálené, nabízí ale obzvláště pro stávající fanoušky kapely mnoho zajímavého, čeho se můžou zachytit.

Doporučujeme, pokud máte rádi: Down, Clutch, Black Label Society

Dále také vyšlo:

Joe Satriani za pomoci bubeníka Red Hot Chilli Peppers a basáka Black Sabbath neustále střídá jeden a ten samý recept. Stejně je to ale připomínka toho, proč je nejúspěšnějším kytarovým virtuózem všech don

Joe Satriani – What Happens Next

Vydavatelství: Legacy Recordings / Sony Music
Žánr: Instrumentální kytarový hudba, Rock, Hard Rock, Instrumentální hudba
Hodnocení: 3.5/5.0

Recenze vyjde na hudební databázi ONEMusic.cz.

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář