RECENZE | Novinky: Zrní na Jiskřící potvrzují status nejlepší české kapely současnosti

Zrní má laťku nasazenou pořádně vysoko – a to hlavně díky albu Soundtrack ke konci světa z roku 2012. Album Následuj kojota (2014) bylo sice fajn a (nejen) v kontextu českého rybníčku slušný výtvor, Soundtrack ke konci světa však zůstává pořád životní deskou kapely. Kladenská kapela si po čtyřech deskách vydaných za sebou v rozestupu jednoho až dvou let dala větší rozestup a vyplatilo se! Zrní se vrací s albem Jiskřící, kterou si nahráli za 14 dní ve Španělsku a jsou opět ve vrcholné formě.

Zrní > Duo Jamaha a Zrní > x

V prvé řadě si musíme ujasnit ten titulek. Hudba samozřejmě není žádná soutěž a nesbírají se v ní body. Navíc je to disciplína silně založena na subjektivních hodnoceních. Přesto tady máme Grammy, máme Anděly a máme různé jiné hudební žebříčky, kde rozhodují lidé, kteří o hudbě mají něco vědět. Alespoň část lidí tedy věří, že hudba se mezi sebou poměřovat dá. Někdo věří, že existuje hudba dobrá a lepší, někdo že špatná a dobrá. Jakmile jste zavítali na tento web, patříte nejspíše mezi příslušníky této sekty hudebních snobů, co mezi hudbou poměřovat dokážou. Máme tady třeba Duo Jamaha a pak tady máme třeba Zrní. Pokud někde existuje vesmír, kde Duo Jamaha > Zrní, pak tedy upřímnou soustrast s našimi paralelními příbuznými. Proč platí podle nás Zrní > x, přičemž x = všechny české kapely, které ještě nejsou za zenitem?

“Zrní zůstávají ještě z části “normální” a nezavírají se do své izolované komůrky s nápisem na dveřmi: alternativa.”

Řekněme že jsou tady kapely (Květy, Bratři Orffové), které by po podrobení analýzy hudební smetánkou dosáhly lepších výsledků, Zrní mají ale oproti nim něco navíc. Zrní zůstávají ještě z části “normální” a nezavírají se do své izolované komůrky s nápisem na dveřmi: alternativa. Občas z té komůrky vykouknou a nebo do ní někoho pozvou. Ne zase tak často, ovšem dost často na to, aby nemohli být označováni za hudebně izolované od veškerého ostatního hudebního světa. Pokud kapela neosloví alespoň dostatečné množství fanoušků, pak nemůže být kapela označena jako “nejlepší”. Zrní je s popularitou o krůček dál než Květy či Bratři Orffové a přitom je to kapela podobně zajímavá. I proto si (alespoň od nás) zaslouží označení “nejlepší česká kapela současnosti”.

Tolik nutná vložka. Nyní už zpět k recenzi…

Zrní ve Španělsku

Jak je již zmíněno výše, kapela Zrní od svého debutu Voní z roku 2009 vydávala svá následující 3 alba v pravidelném rozestupu jednoho či dvou kalendářních let. Nyní je rozestup tříletý. To však neznamená že by celou tu dobu Zrní trávili ve studiu samotným nahráváním desky. Zrní opět nahrávali rychlostí konzumace zmrzliny v pekle – zvlášť když zvážíme to, kdo Zrní je – rozhodně ne žádná garážová kapela, od Zrní se očekávají propracované kompozice. Lze tedy předpokládat, že měli vše pečlivě připravené, a ještě než jejich dodávka překonala Pyreneje, věděli za čím do španělského studia míří.

Jiskřící duše

Jiskřící je oproti předchozím albům daleko více elektronické album. Hned na první “Před náma” je slyšet zvuk koketující s industriálním rockem. První polovinou písně provází temné techno beaty elektronických bicích, které nahradí úzkostlivě znějící smyčce.

“Chcem to vrátit, chcem to zpátky, ale nikdo neoživí Leonarda Cohena.”

V písni panuje napjatá atmosféra plynoucí ze strachu ze změny a budoucnosti. Honza Unger zpívá: “Před náma volná pláň, před náma prázdná poušť” a “starý představy, starý bezpečí, starý přístavy zmizely” a kapela začíná pracovat na ústředním tématu alba, řešící osobní krizi, přičemž se postupně začíná zaměřovat na to, jak z krize profitovat a jak díky ní utužit charakter. Těžko by se dalo najít lepší slovo než “jiskřící”, které by vystihovalo náladu alba.

Stejně jako album Soundtrack ke konci světa, je Jiskřící nejen svým názvem album, které je velmi aktuální vzhledem ke společenskému dění. Jiskřící je především autobiografická zpověď zpěváka Jana Ungera. Podobně jako tomu bylo u tak velkých alb, jakým bylo třeba The Wall od Pink Floyd, pro nové album Zrní taky platí, že dokonale vystihuje náladu světa, ve kterém dnes žijeme. Albem se proplétají společenské obavy i úmrtí hudebních legend Cohena a Bowieho.

“Žijeme v době, která je typická relativizovánim pravd, ztrátou pevných bodů a hodnot. Cítíme se ztraceně a reagujeme na to chytáním se čehokoli, co nás jen trochu ukotví. Volíme si lídry, kteří nám slibujou návrat ke starejm dobrejm dobám, vyhledáváme cokoli, co dá chaotickýmu světu okolo nás řád. Ale třeba se dá najít i něco jiného, stačí se jenom na krizi a ztracení podívat z jinýho úhlu…“
– Jan Unger; zpěvák Zrní o tématech alba

I Unger si vybere textařsky slabé momenty – jako v písni “Někde tam venku”, kdy nechává do jinak výborného a citlivého textu proniknout trochu zvláštní a až příliš ujeté řádky jako: “špinavý drzý děti se tomu smějou, ten žlutej panelák, voják na B2” a “prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme?”

Druhá “Jiskřící bůh láska jest”, po které bylo pojmenováno album, má spirituální zenový nádech. Písní jakoby rezonovalo Bowieho Blackstar (čtěte recenzi). Bicí linka je velmi příbuzná s Bowieho “Tis’ a Pity She Was a Whore” a i svými vokály a samotnou náladou, jakoby píseň putovala rovnoběžně s Bowieho poslední deskou. Na začátku alba zní kouzelně znějící vzdálená a rozlehlá elektrická kytara. Nálada písně se postupně vyostřuje a už to vypadá, že skončí ve změti zvuků, když se tóny zase zklidní zpěvák jemně dodá:

“Roztřískanej do miliard kousků
a spokojenej tě miluju.”

Paleta zvuků mistra studiových hraček a slovenského experimentátora

Podle očekávání je Jiskřící album, které je třeba slyšet několikrát, aby z něho začínaly vystupovat jednotlivé momenty. Proto je skvělé, že lze na albu najít i píseň, kterou si člověk zapamatuje okamžitě. Píseň “Igor Pelech” je skoro až dance-popová balada, která by se – nebýt hořkého sdělení – s Ungerovým hlasem podobným hlasu Vojty Dyka, mohla přirovnat klidně i ke komediální taneční kapele Nightwork. Zrní navíc ukážou, jak umí v textech přiostřit i po vulgární stránce. Je to další důkaz Ungerova textařského talentu, když při snaze naturalisticky vystihnout špinavé podsvětí bezdomovců a fetáků, sáhne po slovech na ku… a sr….

Album lze napoprvé jen tak nechat hrát na pozadí, čím více ho člověk poslouchá, tím více se do něho noří. Časté prokládání písní zvuky různých skutečných i virtuálních nástrojů, ke kterému přispěli velkou měrou jak producent a mistr studiových hraček Ondřej Ježek (Tata Bojs, PSH, Vypsaná Fixa, MIDI Lidi), tak slovenský elekro experimentátor Jonatán “Pjoni” Pastirčák.

Rostodivná paleta zvuků činí z alba hubení pouť, za kterou by se nemuseli stydět ani přední světoví zvukoví experimentátoři. S kapelou se jim podařilo vytvořit zvuk, který cestuje napříč žánry, jak se mu zachce a nálepkovat ho je poměrně těžké. Post-rockové postupy, minimalismus, barevná škála zvuků od xylofonu (či glockenspielu nebo čehokoliv podobného) přes flétnu až po hluboké techno beaty, jak je to znít na čtvrté písni “Vraky”. Závěrečná píseň “Jiskřící raketa TOTO” na začátku své druhé minuty, když se zklidní zvuk, připomíná třeba americkou skupinu Balmorhea a její ústřední píseň k seriálu Rectify – “Bowspirit”.

Zrní – Jiskřící

Vydáno: 31. březen 2017
Délka: 44 min.
Žánry: Experimentální rock, Alternative rock, Folk-rock, Post-rock
Rozhodně musíte slyšet:  1. Před náma, 3. Jiskřící bůh láska jest, 8. Igor Pelech, 10. Jiskřící raketa TOTO