Recenze | Novinky: Visions of a Life od Wolf Alice nepřekonalo debutové album, je ale pořád hodně dobré

Na megaúspěšném minulém albu My Love Is Cool (2015) zněla frontmanka Wolf Alice Ellie Rowsell jako sebevědomá vůdkyně kapely, ve skutečnosti je to ale introvertní děvče neustále trochu ztracené ve své hlavě. Na novém albu Wolf Alice Visions Of A Life lépe pronikáme do její hlavy a dostáváme lepší vizi toho, kdo tajemná Ellie Rowsell vlastně je. Podle Visions Of A Life by to mohlo vypadat na docela komplikovanou osobnost, úplně ze všeho nejvíc je však spíše pořád ještě puberťačka, která si s věcmi takovou hlavu nedělá a analyzovat je jí vlastně nakonec docela zbytečné.

Když se setká s novináři, většinou jen tak sedí a dostat z ní odpověď, je skoro nadlidský úkol. Když promluví, sotva prý šeptá. “Když jsem byla malá, představovala jsem si, že jsem dospělá. Teď si někdy přeji, abych mohla být někým jiným,” řekla Ellie Roswell pro britský magazín NME. Právě tato nejistota ze života a žití ve vlastní hlavě inspirovalo album Visions of a Life.

Na albu najdeme 12 písní, které odstartuje vznášející se shoegaze “Heavenward”, kterou Ellie věnovala zesnulému kamarádovi. Nálada písně je však poměrně povzbuzující. Nejdříve intimní a následně nebezpečný zvuk ”Formidable Cool” hovoří naopak o temné emocionální a sexuální manipulaci. “Sky Musings” je jako pořádně silný panický záchvat prožitý někde v letadle ve výšce mezi oblaky.

“Look out of your window you’re on top of the world
23 years old and you’re acting like it’s over,”

zpívá úzkostlivě Ellie. Hlavní singl alba ‘Yuk Foo’ je jen dvě minuty a třináct vteřin dlouhý, je to ale pořádná punková vyřvávačka, znějící jako zvracení špatných emocí, které potřebují jít ven z těla. Padají silné věty jako: “You bore me” a “I don’t give a shit”. Věřte, že v hudebním pojetí může i tohle znít skvěle. Asi největší láskou na první pohled poslech, je čtvrtá ”Don’t Delete the Kisses” se skvělými pulzujícími syntezátory a vysokým hlasem Ellie Roswell v refrénu ve stylu pokřiku a recitací ve slokách, která je v jejím podání zábavná. Zpěvačka dělá po celou dobu alba skvělou práci ve frázování a zpívá nebo přednáší své verše tak, že to rozhodně nenudí (hlavně se to ale projevuje na “Sky Musings”) a potvrzuje status jedné z nejzajímavějších frontmanek současné doby.

Producent Paramore a více popu, pokud ale čekáte větší přímočarost, je to právě naopak

Album produkoval producent Paramore, M83 a nebo Jimmy Eat World, Justin Meldal-Johnsen a jeho vlivy jsou na albu jednoznačně slyšet, protože Wolf Alice směřují na albu Visions of Life celkově více směrem k rozdílným stylům, které v předchozím albu nebyly tak patrné: hlavně synth pop, ale je zdě i více popu a moderního punk rocku. Větší přímočarost to však nepřineslo ani náhodou. Po albu My Love Is Cool je to popravdě celkem výrázná změna a člověk si na ní musí chvíli zvykat, čili dát tomu více poslechů, než deska začne ve růst.

Je to s Wolf Alice těžší možná také kvůli tomu, že když k nim člověk přišel v době debutu My Love Is Cool, nemusel vnímat tolik pozadí a okolnosti, za kterými vznikly texty. U druhého alba už kapelu známe. Je to jako učinit po randění druhý krok ve vztahu a musíme texty více vnímat. Kromě toho je i hudba méně přímočará. Ne tolik ostrá a více zaoblená. Hezké věci na albu jsou více ukryté.

Visions Of A Life je svou náladou velice proměnlivé album, které dokáže být velice úzkostlivé. Texty jsou plné iluzí, díky kterým jakoby by byla zpěvačka ztracena ve světě svých myšlenek a představ. Zároveň jsou tu ale momenty totálních euforií, bezstarostnosti a létání ve vzduchu. Jsou tady momenty jako “Yuk Foo”, které nejsou tolik určeny k tomu je brát vážně a jsou zhudebněnou verzí toho všem okolo říci nahlas “naserte si”. Z některých textů to zase vypadá, že všechno je skvělé a jsou o prostém užívání si večera a dlouhé noci (“Planet Hunter”). Pak jakoby začnou pochyby a všechno se pomalu začíná točit dokola a nastává pocit úzkosti.

“Imagine that
If we crash,”

jak zpívá v úžasné písni “Sky Musings”.

“I don’t give a shit,” sděluje Ellie Roswell a nestará se, jestli tím uspokojí hudební šprty

Úzkost vystřídá nejdříve zmatenost a pak zlost na “Formidable Cool”, která byla napsána podle hippie dramatu The Girls autorky Emmy Cline, které se odehrává za dob 60. let a pojednává o Evie, která se od užívání si života dostane do zajetí domácího násilí. Poté nastává zase bezstarostnost a fráze jako: “Yeah you think too much” v “Sad Boy”. Ve “Space & Time” ale zase náladu naplňují pochyby:

“I hope my body gets better
Do I mean my body or my mind?”

Právě tahleta různorodost a náladovost otevírá širší cesty a je to něco, čím je tohle album charkteristické. Je těžké určit, zda jsou některé špatné nálady jen pózy, protože zkrátka každá správná rocková hvězda má být trochu vyšinutá a chovat se trochu jako magor, určitě ale znáte ze svého života taky někoho, kdo neustále řeší i ty největší prkotiny a tváří se jako nejvíce komplikovaná osobnost ve vesmíru, ale stačí jen kapka alkoholu a změní se najednou v nejvíce “free” člověka pod sluncem.

Někdo by to mohl nazvat nevyzrálostí a možná by měl pravdu. Tohle album je a bude analyzováno skrz naskrz, protože bylo vehementně očekáváno a Ellie Roswell místo uspokojení tohoto očekávání, odeslala odpověď ve svém velmi typickém stylu, který je nejdříve nečitelný a pak najednou na všechny strany volá “I don’t give a shit,” jako v písni “Yuk Foo”. Má na to ale plné právo, vždyť jí je teprve 25 a plně dospělé projevy může ještě nechat na jiných kapelách.

Wolf Alice – Visions of Life

Vydáno: 29.9. 2017
Délka: 46:39
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Alternativní rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Yuk Foo, 4. Don’t Delete the Kisses, 5. Planet Hunter, 6. Sky Musings