White Lung v Paradise míří z punkového podsvětí do ráje

Američané se mají tendenci občas vysmívat Kanaďanům za jejich hudební scénu – přeci jen ze země javorového listu pochází jedny z nejvíce vysmívaných a nenáviděných postav současné hudební scény jako Justin Bieber, Avril Lavigne, Carly Rae Jepsen a hlavně Nickelback. White Lung se ale můžou zařadit na stranu hudebních klenotů, která Kanada vyplodila jako zástupce bohaté punkové scény z Vancouveru. Jejich předchozí deska Deep Fantasy z roku 2014 byla velkou věcí v okruhu hudebních kritiků a undergroundové scény, dostala se dokonce do žebříčku 40 Greatest Punk Albums of All Time slavného časopisu Rolling Stone!

Změna je život

Na Paradise se White Lung pomocí nového producenta a nového studia v L.A. snaží vymanit ze svých Vancouverských kořenů a rozšířit své obzory o nové fanoušky. Kapela vybírala producenta výhradně za účelem modernizace zvuku. William v jednom z rozhovorů pod vydání desky řekl:

„To byl náš cíl, neznít stejně”.

Podle slov členů se kapela taky chtěla vymanit z porovnávání s podobnými kapelami 90. let a chtěla znít konečně jako z roku 2016. Modernizace zvuku lze nejvíce slyšet v písních jako Below či Hungry, kdy byly bicí zčásti nahrazeny MIDI pedály nebo podobnou technologií. Paradise je pro White Lung podobná změna jako pro Nirvanu Nevermind, i když s ním takovou díru do světa White Lung nejspíše neudělají a namísto konzole analogové konzole Neve z 60. let v produkci hrdě používají Pro Tools. Tady v recenzi, čistě teoreticky můžeme napsat, že se jedná o posun, otázkou však zůstává, nakolik se ve skutečnosti podařilo kapele rozšířit davy fanoušků a nakolik si znepřátelila ty stávající. I když jejich primárním cílem asi není být headlinerem festivalu Reading/Leeds, možná by se s blížícím se středním věkem rádi dostali z různých drsných zaplivaných malých klubů a barů někam dál. Nešlo by se tak příliš divit, pokud by někdo za novou deskou hledal více jakýsi vychytralý kalkul než tvůrčí posun. Ať tak, či onak, na novém albu je vše větší: kytarové textury a vokály jsou zabalené v ozvěnách, hlas Mish Way zní velkolepě a (to především) samotné melodie jsou někdy skoro stadiónové (Below, Hungry, Kiss Me When I Bleed). Asi nejlépe vystihuje současné White Lung a jejich posun (i když o tomhle píseň zrovna asi není) refrén písně Hungry, ve které se zpívá:

“We all starving / The star will melt / We are all hungry for it”.

Foto White Lung
White Lung: Anne-Marie Vassilou, Mish Barber-Way, Kenneth William

Co se týče členů kapely, téměř všichni se začali usazovat do svých životů, to skvěle reflektuje s novým zvukem desky, který není jen naštvaný punk. Paradise krásně ukazuje, že není třeba nutně brát punk jako revoltu proti životu a jako nástroj k nastolení totální anarchie a zmatku. Docela dobře o sobě můžete tvrdit, tak jako frontmanka Mish Way, které přibylo od minulého alba ve jméně příjmení “Barber”, že jste šťastně vdaná žena, která se usadila a zároveň vaše texty můžou znít dostatečně punkově. Mish Barber-Way používá s oblibou příběhy o různých smyšlených ženách v drsné životní situaci – písně Dead Weight, Kiss Me When I Bleed. Jeden z nejvíce očividných posunů kapely je právě v jejím hlase. V roce 2014 prodělala hlasové problémy a byla nucena začít používat taky hrubší hlas, aby svým hlasivkám ulevila. Protože se členové kapely drží motta: “Co neumíš zahrát živě, necpi do alba,” vysoký hlas známý z předchozích alb střídá hluboký drsný hlas i na albu a oba hlasy se podle aktuální potřeby a nálady v písni mění či prolínají – viz. např. píseň “Sister”, kde jakmile má píseň dosáhnout vrcholu, oba hlasy se spojí v jeden a tím vokály nabudou nebývalé síly. Pokud znáte jejich předchozí desky, díky tomuhle poprvé doopravdy, namísto ječení v pozadí, stojí Way v čele všeho a není přehlušována masivním zvukem kytary Kennetha Williama.
White Lung: Anne-Marie Vassilou, Mish Barber-Way, Kenneth William

Mish Love-Way?

Zpěvačka Mish Barber-Way ve svém hlasovém i koncertním projevu a dokonce i vzhledu a zvláštním druhem sex-appealu připomíná bývalou Courtney Love. Narozdíl od zpěvačky Hole a bývalé ženy Kurta Cobaina je ovšem Mish Way přece jen sofistikovanajší a intelektuálnější. Kromě zpíváním ve White Lung se živí také psaním především o vztazích a o sexu, takže pokud je nutné pro představení osobnosti Mish Way nějaké srovnání s Courtney Love, představte si, že by Love začala občas chodit do kavárny a začala číst knížky.

Je to vůbec punk?

Ačkoliv je kapela v hudebních databázích a na Wikipedii označena jako „punk / indie rock“, na White Lung se tradiční nálepky moc nelepí. Jejich zvuk se často snaží posouvat hranice různými směry a obzvláště to platí o novém albu, kde směřuje blízko někdy  k popu, někdy k metalu. Kytarista Kenneth William (jediný muž v kapele) vyhrává jeden melodický vzor za druhým, jako vystřižený ze surf rocku 60. let, avšak ve stylu black metalu či metalcore – ano, jakkoliv to zní šíleně, čtete dobře a výsledek z této podivně znějící směsice (možná kupodivu) zní jako jeden z nejoriginálnějších kytarových zvuků, jaký se za poslední dobu na scéně objevil. Na novém albu jeho kytara zní více čistě a osamoceně od okolních zvuků. Největší prostor dostane kytara asi v písni “Hungry”.

Další poněkud netradiční věcí ohledně Paradise je změna tóniny po každé písni – tzn. že každá z 10 písní má jinou tóninu. Pokud vás tyhle detaily zase tolik neberou, stručně řečeno: neexistuje zase tolik alb, které by tohle praktikovaly a vyžaduje to rozhodně větší hudebnický a skladatelský um a také píli.

Posloupnosti akordů a melodie jsou na Paradise spíše předvídatelné, ale s tvrdou kytarou Kennetha Williama dostáváme velmi zajímavou a pestrou kombinaci. Popové refrény zaobalené v drsném zvuku kytary kontrastují zvláště v “Below” a “Demented”. Nenechta se ale zmást, White Lung není ani na Paradise žádný punk z kavárny. White Lung pořád zní pořád dostatečně syrově, aby mohli patřit do drsných zaplivaných klubů, ale taky aby se z nich mohli dostat pryč. V souvislosti s tímto albem by se dalo připomenout album “The Physical World” jiné kanadské kapely, tentokrát z Toronta: Death from Above 1979. Na jejich albu z roku 2014 se také mísilo propojení syrovosti původního žánru se zapamatovatelností a výrazností popu.

Šťastná žena nerovná se šťastné texty

O tom, že změna zvuku v kombinaci s usazení a spokojeností v osobním životě nutně nepředznamenává sladké radostné ódy je poznat hned v úvodní “Dead Weight”, kdy začne William na kytaru vypalovat své skoro metalcorové melodie a posloucháme tvrdou zpověď nějakého alter-ega Mish Way, pravděpodobně ženy po potratu: „A pound of flesh lays between my legs and eyes … I am awash now without a life to please / …the hole inside of me … So spare your good seed”.

Další dekadentní příběh matky, tentokrát bezdomovkyně má pak píseň „Kiss Me When I Bleed“:

„I will give birth in a trailer / Huffing the gas in the air / Baby is born in molasses / Like I would even care“.

Texty jako „Stuff me full of septic / I’ll become narcoleptic“ nejsou sice ty nejgeniálnější, ale vrývájí se do kůže až do krve a zní pořádně punkově, takže jistě svůj účel splní. Navíc když před refrénem změní Way hlas do hlubší polohy („…so I’ll grab a gun and shoot it twice)“, hlasově skvěle vystihne napětí před refrénem. V „Below“ se naopak její poetičnost a básnický talent projeví v celé kráse, stejně jako používání melodických slov:

„You know this means nothing if you go die alone / They’ll bury your beauty, transient living stone / A broken crystal carcass reflects in all the light / I see it fading now but it’s so bright, so bright”.

Pokud si poslechnete jejich 3 dřívější alba, pochopíte že “Below” je první píseň White Lung, která se dá označit za měkkou. Je to podobná nevděčná role, jakou měla u výše zmiňovaných Death from Above 1979 píseň “White Is Red” – neznabohům se sice bude líbit, skalní ji však často budou odsuzovat. A není to jediná píseň, která se jim nebude zamlouvat a možná, že White Lung skutečně někdy mohli přidat více špinavého zvuku, aby trochu okořenili trochu fádní konec alba, který zní až moc čistě a fabrikovaně. Ještě horší ale je, že místy kapela na Paradise místy výrazně ztrácí svou energii, kterou měla na druhém albu sorry z roku 2012 a přímo jí přetékávala na minulém Deep Fantasy. Přece jen konec alba – trojice písní “I Beg You”, “Vegas” a eponymní “Paradise” je dobrá, ale oproti nářezu v průběhu celého alba trochu pokulhává a dává z části za pravdu odpůrcům nového zvuku.

Pokud je však na novém zvuku kapely něco obdivuhodného, je to způsob jakým nechává vyniknout každého člena kapely tak, jak nejlépe dokáže. Bicí a basa Anne-Marie Vassilou a Lindsey Troy striktně diktují tempo a zůstávají v pozadí bez únavných kytarových vyhrávek Kennetha Williamse a výrazného hlasového projevu Mish Way.

Suma sumárum

White Lung svým novým zvukem neuspokojí všechny stávající fanoušky (jak ostatně přímo dokazuje třeba počet palců dolů u nových videí na jejich YouTube kanálu). White Lung nejspíš pár fanoušků ztratí – přece jen je to undergroundová punková kapela a na této scéně jsou fanoušci poměrně citliví na jakýkoliv závan komerce, mnoho jich ale díky Paradise taky získají. Ať už však změna zvuku byla zbabělost či hrdinství, nelze jim upřít snahu o rozvíření často nudných vod dnešní nezávislé scény.
Vydáno: 6. květen 2016
Délka: 28:24
Žánr: Indie Rock, Punk Revival, Noise-Rock, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Dead Weight, 2. Narcoleptic, 3. Below, 4. Kiss Me When I Bleed, 5. Demented, 6. Sister, 7. Hungry

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář