tUnE-yArDs – i can feel you creep into my private life

tUnE-yArDs – i can feel you creep into my private life

Recenze | Novinky: Tune-Yards mají na albu ambice řešit velká témata, jejich myšlenky dávají smysl ale ještě méně než hudba osvobozená od pravidel

Duo z Oaklandu Tune-Yards (nebo když tedy chtějí tUnE-yArDs, ono se takto hodí pro tohle album asi víc) skládající se z vokalisty Merrill Garbus a producenta a basisty Nata Brennera přichází po necelých třech letech od alba Nikki Nack se čtvrtým albem textově stylizovaným jako i can feel you creep into my private life. Nedá se říct, že by se za ty tři roky Tune-Yards nějak výrazně změnili po hudební stránce, spíše to jsou ale změny k horšímu. Co se týče obsahu textů, vypadá to, jakoby jim začalo (alespoň Merrill Garbus) tak trochu šplouchat na maják.

První si ujasněme několik věcí. Tohle album je politické a řeší rasové otázky. Pokud zastáváte takové názory, že bílí lidé jsou banda zlých lidí a vlastně se tak trochu stydíte za to, že jste bílí, raději recenzi ani dál nečtěte. Stejně tak pokud nemáte rádi negativní recenze, tuhle recenzi raději dále nečtěte.

Foto Tune-Yards k albu i can feel you creep into my private life
Tune-Yards
 Primární stylem Tune-Yeards zůstává progresivní elektronická hudba, která je ale podpořena běžnými nástroji a zní na jinak chladnou elektronickou hudbu hřejivě. Jemné změny na aktuálním albu jsou slyšet v tom, že je zvuk celkově více kultivován a zní více přehledně a čistě, možná by se dalo říct více přímý a s výraznějším přístupem též více popový. Oproti jiným albům jsou slyšet na albu taky více vlivy housu 80. let a hudební žánry černého kontinentu (teď jsem trochu v rozpacích, jestli vzhledem k tématům tohoto alba je tohle označení úplně košér), především afropopu — nejznatelněji můžete slyšet na “Private Life”.

Pokud jsi vyrostl v bílé zemi, jsi rasista

Merrill Garbus nemá v textech zrovna malé ambice a v albu se řeší hodně rasové otázky. Třeba k písni “Now As Then” řekla Garbus:

“Mnoho lidí si říká: ‘Jiní lidé jsou tito – nepatřím mezi ně!’ V post-Trumpově době, progresivisté a liberálové se ocitli v situaci, kdy se chtějí oddálit od ostatních bílých lidí. Ale pokud jsme vyrostli v této bílé zemi, jsme rasisté a právě to zkoumá tato píseň.” (rozhovor pro NPR, i další citace jsou odsud)

Hmm… Takže Garbus říká, že pokud jste vyrostli v zemi s převažujícím bílým etnikem, jste prý automaticky rasisté. Snažím se vyvolat veškerý levicový liberalismus, který se ve mně skrývá, bohužel ani to asi nebude stačit na to, abych po takových slovech tuhle píseň vůbec nějak komentoval.

Pojďme se podívat na další píseň, třeba “ABC 123”. Copak nám k tomu Merrill řekla?

“Pracovali jsme na refrénu s touto melodií a já si řekla, no, se*u na to. ABC, 123.”

Nu, dobře, tak pojďme ještě dál.

Úvodní píseň “Heart Attack” je skvělá, protože se na ní Merrill Garbus nesnaží vypadat jako všeználek a místo toho napsala úplně obyčejné řádky o svých pocitech a funguje to daleko líp, než když se snaží komentovat složité rasové problémy, na které očividně nemá potřebné znalosti a odstup od svých názorů. Dokonce i politický komentář se daří Merrill lépe na písni “Coast to Coast”, ve které zpívá:

“Right, left, right from coast to coast
Never learn to say goodbye”

a popisuje trefně to, jak se názorově liší od sebe jednotlivé části Ameriky — některé pevně patří Republikánům (pravicové a konzervativní) a některé naopak Demokratům (levicové a liberální).

Není navíc pochyb o tom, že jsou Tune-Yards skvělí experimentátoři a studioví hračičkové, když podle jejich slov použili ve studiu elektrické ukulele zapojené do různých pedálů, aby získali ten unikátní zvuk basy, jaký lze z písně slyšet.

Princip kolektivní viny aneb všichni styď se za kolonizaci Afriky!

“Colonizer” je v podstatě o tom, že se Merrill cítí provinile a nesnáší se kvůli tomu, že je bílá. Zřejmě kvůli kolonizátorům Afriky podle názvu písně. Opět se projevuje to, že Merrill Garbus vidí věci příliš jednobarevně. Dopad kolinizace Afriky je něco, o čem se přou i historici a kolonizace Afriky nepřinesla jen nevýhody (to vám řekne každý historik). Snažit se porozumět jejich vnitřním pocitů a tomu, proč nesnáší své bílé rysy, které v písni popisuje, je ale i z části zajímavé, jenže ten zvukový obal s vokálním ječením a beaty, které pobíhají okolo otravněji než komár u vašeho ucha v létě při usínání, je tak strašný, že se vám z něj dělá fyzicky špatně.

Po hudební stránce je naopak výborná rozlehlá, psychedelická píseň “Who are You”, která je o poznání zvukově barevnější (přispěje třeba i saxofon) než zbytek alba a její hlas — byť díky efektům — konečně vyjde ze své komfortní zóny — a podobně je to na poslední písni “Free”.

Otázka je totiž, čemu vlastně Tune-Yards tímto sebemrskačstvím pomáhají a co se jím snaží vyřešit?

Teď ještě zpět k rasovým tématům písní. Problém je nejen to, že názory Garbus — hodně je to znát na “Colonizer” — jsou až extrémistické, krajně levicové a jak se moc snaží vyhnout rasismu, nenabízejí kromě sebemrskačství a obviňování bílých lidí nějaký zajímavý pohled na věc nenabízí nějaké řešení problémů odlišných kultur a jejich problému. Videoblogger theneedledrop (Anthony Fantano) trefně poznamenal, že všechno, co chtějí Tune-Yards na I can feel you creep into my private life, je přibít vás na kříž a způsobit, aby jste se cítili blbě. Samozřejmě, že z historie se má člověk učit, aby se neopakovala, zároveň ale pouze ohlížení na historii ještě ničemu nepomohlo. Navíc se jedná o princip kolektivní viny zahnán až do míry ad absurdum. Já Afriku nekolonizoval, Merill Garbus taky ne. Dokonce ani USA ani Československo nekolonizovalo Afriku.

Otázka je totiž, čemu vlastně Tune-Yards tímto sebemrskačstvím pomáhají a co se jím snaží vyřešit? Když budete chtít spravit střechu, na kterou spadne strom, hádám, že řemeslníci kteří vám ji přijedou spravovat, jí nebudou spravovat tak, že budou řemeslníci stát dole, fňukat a obviňovat všechny okolo a hlavně sami sebe za to, že jste vlastně všichni obyvatelé stejné vesnice a tím pádem jste všichni zodpovědní za to, že někdo strom neořezal ještě než ho vítr vyvrátil.

Do koše s mozkem

Další otázkou je, v čem tohle album vlastně uspělo? Ani s kompozicí písní to totiž není zrovna růžové. Je to sice rozhodně ta lepší část alba, v písních jako “Home” ale Tune-Yards bezmocně ztrácejí kontrolu nad svými vlastními písněmi a zní to, jakoby nevěděli, kam se pohnout dál. “Hammer” je jako nějaká nepovedená variace na alt-J a “Honesty” zase jako slabá píseň LCD Soundsystem. “Look at Your Hands” postrádá nějakou jednotnou tvář a konzistenci. Píseň je postavena na strašně nudném retro beatu. Nemá zajímavou melodii a textově je naprosto příšerná:

“La la la la la la la look at your hands, your hands
Look, la la look at your hands, your hands
Look at all the objects in your hands, your hands
La la look at your hands, your”

(Tak nějak podobně se to opakuje po celou dobu.)

Teď si opět uvedeme, co řekla o této písni samotná autorka.

“Pak se stalo něco (zatímco se procházela okolo jezera, pozn. red.), když jsem se podíval na vlastní ruce… zpomalily se věci okolo a vše se zjednodušilo. Chápete – to jsou mé ruce! Je můj mobil v ruce? Odkud pochází můj mobilní telefon? Co se dá říct o mých rukou a o tom, že tenhle mobil používám? Co tady na světě vlastně dělám?”

Zní to hnusně, ale když se říká, že umělecká genialita hraničí s šílenstvím, je na místě se ptát, jestli ji Merrill Garbus už nepřekročila. Jestli užívá nějaké drogy, možná by měla uvažovat o jejich vysazení a nebo v opačném případě o jejich nasazení. Možná by pak její myšlenkové pochody byly o něco souvislejší a smysluplnější.

tUnE-yArDs – i can feel you creep into my private life

Vydáno: 19. 1. 2018
Délka: 42:12
Žánr: Indie Electronic, Experimentální hudba, Alternative dance, Art Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Heart Attack, 2. Coast to Coast, 10. Who Are You

Hodnocení
Celkové hodnocení:

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář