Rhiannon Giddens – Freedom Highway

Rhiannon Giddens – Freedom Highway

Nechte se na Freedom Highway Rhiannon Giddens inspirovat americkou historií i skvělou folkovou hudbou

Rhiannon Giddens zmapovala historii černošského obyvatelstva v USA. Od otroctví k rovnocenným lidským právům. I hudebně se z části vrací k pradávným dobám ještě před vznikem populární hudby. Dokonce ještě před dobu, kdy vzniklo blues. Do doby potulných hudebníků a k válce Severu proti Jihu. Giddens tak z části pokračuje ve své vlastní tradici, kterou započala s kapelou Carolina Chocolate Drops. Ta obdržela v roce za album Genuine Negro Jig Grammy za nejlepší tradiční folkové album. Freedom Highway provází od samého počátku kousavé banjo, škrábavé housle a pochodový buben. Rhiannon Giddens ve zarývající se první písni s odhodlaným nádechem “At the Purchaser’s Option”, vypráví příběh ženy, tvrdě dřící otrokyně a jejího dítěte: “Day by day I work the line / Every minute overtime”. Hudba je stejně drsná jako text. V chytlavém refrénu v pevně diktovaném tempu v rytmu pochodového bubnu, se zpívá:

“You can take my body
You can take my bones
You can take my blood
But not my soul”

Úvodní píseň je naprosto skvělá. Je autentická a velmi obrazná. Nepotřebujete žádný videoklip, aby jste si dokázali představit hlavní hrdinku písně a to, jak ryje svými nehty do hlíny. Jako poslední řádek pak zazní drsný popis tehdejších poměrů:

“My fingers bleed to make you rich”

Třetí “Julie” je píseň inspirovaná knihou “The Slaves’ War,” kterou napsal americký historický spisovatel Andrew Ward. Zpívá se v ní o rozhovoru otrokyně Julie a její paní.

“Zasáhlo mě to zdrcujícím způsobem – idea komplikovaného vztahu mezi vlastníky a mezi tím, o kom si myslí, že je majetek. Na jednu stranu jsou totiž vlastně něco jako rodina. Zasáhlo mě to, jak v otroctví –  nehledě na to, jak se zdá, že jedna skupina má navrch – všichni ve skutečnosti prohrávají.”
– Rhiannon Giddens o písní “Julie”, článek pro CBS

Rhiannon Giddens (foto)
Rhiannon Giddens, zdroj: rhiannongiddens.com

“Julie” je jeden ze skrytých diamantů dnešní hudební scény a je škoda, že ho neuslyší více lidí. Je to velmi dojemný a mrazivý rozhovor. Paní nejdříve říká “Julie”, že se k domu blíží vojáci Unie a žádá jí, aby z domu neutíkala. “Julie” věrně souhlasí. Uvědomuje si, že přes všechny špatné věci, co se staly, v tom jsou spolu a říká své paní, že ji neopustí. Stejně nemá na výběr. Vojáci by ji zajali tak jako tak. Potom ale paní pořád stupňuje své naléhání a “Julie” se ji vzepře. Rozmyslí se a říká, že opustí dům se zbytek rodiny, který ji zbyl. Paní ji ale poroučí, aby zůstala a řekla vojákům, že truhlu se zlatem, kterou najdou je její. Julie odmítne. Nebude kvůli své paní lhát. Připomíná, že truhla se zlatem je to, co dostala za to, že prodala Juliiny děti.

Tahle silná píseň je zpívána napůl vyprávěným – Cohenovským – způsobem. To ale neznamená, že by Giddens nebyla dobrá zpěvačka. Není to sice žádná Celine Dion, má ale velmi osobitý hlas a ví jak ho používat. Přehrávání není dobré ani u zpěváků a zpěvaček. Krásná ukázka je balada “Birmingham Sunday”, ve které vypráví o bombovém útoku na kostel v Alabamě. „Better Get It Right the First Time“ je hymna za “druhé šance”. Giddens se posouvá výrazně blíže k současnosti a řeší problémy života na ulici. V podstatě v písni říká, že není lehké nikdy neudělat chybu, pokud vyrůstáte v těžkých podmínkách. Hudba se taky posouvá směrem k současnosti, a v dříve čistokrevném folku se objevují silné hip-hopové, gospelové a dixielandové vlivy. Píseň finišuje rap, kterého se s přehledem chopil její spoluhráč z kapely Justin Harrington.

Dixielandové vlivy jdou slyšet ještě výrazněji na “Hey Babé”. Hlas Giddens de-facto po celou dobu písně provozuje sólo s trumpetou. Trumpeta je dokonce místy i hlasitější a dostává více prostoru než hlas zpěvačky. Je z toho jasně slyšet, jaký respekt k samotným nástrojům všichni na desce zúčastnění mají. Když si poslechneme třeba “Come Love Come”, nejvýrazněji v ní slyšíme, jak nástroje spolupracují a navzájem se nepřehlušují. Jakoby i samotné nástroje obživly a chovaly k sobě respekt. Na albu se podepsal výrazným způsobem i multinstrumentalista Dirk Powell. Nástroje a jejich party jsou voleny velmi decentně a s rozvahou, proto jdou slyšet pěkně jednotlivě a zřetelně. Zní nezvykle skutečně, skoro jakoby kapela hrála přímo ve vašem pokoji. Musí být paráda tuhle desku slyšet v plné, bezztrátové kvalitě nebo s hřejivým zvukem vinylu.

Na album se objevují také covery. Mississippi John Hurt původně nazpíval druhou “The Angels Laid Him Away” a samotná “Freedom Highway”, po které album dostal název je od gospelové pěvecké skupiny The Staple Singers. Předělávky ale dokonale splynou s albem tak, že by to člověk vůbec nepoznal, pokud by se nepodíval na zadní stranu obalu.

U takových alb je nejlepší, že se prostě neoposlouchají tak rychle. Člověk v nich uslyší pokaždé nový zvuk nebo dokonce nástroj, který před tím přeslechl. Člověk se pokaždé může zamyslet nad dojemnými příběhy inspirovanými skutečnými lidmi a skutečnými událostmi historie. Pokud by tohle album slyšeli bývalí američtí obyvatelé, s odstupe času by si určitě museli sáhnout hluboko do svědomí.

Nutí to potlačit slzu, že nemáme i u nás v České republice tak skvělé hudebníky, kteří by zpívali třeba o “Švejkově” době první světové války, první republiky nebo o protektorátu či totalitě. Vždyť máme co vyprávět!

Recenze (novinky): Rhiannon Giddens – Freedom Highway

Vydáno: 24. únor 2017
Délka: 49:56
Žánr: Folk, Country, Blues, Bluegrass, Americká tradiční hudba
Rozhodně musíte slyšet: 1. At the Purchaser’s Option,  3. Julie, 4. Birmingham Sunday,, 5. Better Get It Right the First Time, 7. Hey Bébé

Hodnocení
Celkové hodnocení:

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář