Recenze | Novinky: Nové album Neila Younga The Visitor dopadlo lépe než to minulé, zní ale jakoby bylo nahráno o obědové pauze

Neil Young v době vydání alba zpřístupnil obrovský archiv jeho celoživotního hudebního odkazu ve vysoké zvukové kvalitě. Jeho nové The Visitor si tak můžete vychutnat v přenosu i 5000 kilobitů za sekundu (při kvalitním připojení, takový lepší městský průměr připojení zvládne po otestování většinou cca 3100 kbps). Album nahrané v Shangri La studiu producenta Ricka Rubina ale bohužel nabízí spíše to slabší nejen z celkového díla, ale i z posledních desíti let Neila Younga.

“I’m Canadian by the way,” připomíná Young svůj původ hned v úvodu alba, ale zároveň rychle za tím připomíná, že už 50 let žije v USA a stal se vlastně zároveň regulérním občanem Spojených států: “And I love the USA” a trápí ho to, kam tato země kráčí. Je známo, že Donald Trump je fanouškem Neila Younga, používal ve své kampani dokonce jeho píseň “Rockin’ in the Free World”, bohužel pro Trumpa, Neil Young není fanoušek jeho a tak mu používání této písně ve volební kampani před rokem zatrhl a teď mu to ještě navrch pořádně naložil v úvodní písní The Visitor.

“You’re already great,”

zpívá Young a samozřejmě tím naráží na Trumpovo hlavní heslo kampaně: “Make America great again”. Kdyby to takto zůstalo, byla by to ještě taková lehká narážka, Young ale v mezihře písně pokračuje pomocí sborových výkřiků davu pořádně zostra: “No wall! / No ban! / No fascist USA!” a kritizuje tak Trumpovy nařízení na zákaz imigrace z vybraných muslimských zemí a samozřejmě na jeho slavně-neslavný nápad postavit na hranicích Mexika a USA velkou zeď, která by měla zabránit nelegální imigraci.

Ten, kdo slyšel pár alb Neila Younga, ví, že se jeho alba dělí vlastně na 3 kategorie: alba převážně akustické a tiché, alba převážně elektrické a hlučné a alba napůl akustická a elektrické. The Visitor patří do třetí kategorie. “Already Great” začne s elektrickou složkou a má velice typický zvuk Neila Younga, který známe už z jeho kultovního druhého alba Everybody Knows This Is Nowhere (1969), v průběhu let se ale jeho elektrický zvuk vyvíjel a zlepšoval a na Ragged Glory ho Neil Young ho dovedl k dokonalosti, když vytvořil velice hutný zkreslený zvuk vytvořený kombinací zesilovačů Fender Deluxe, který jeho kapela Crazy Horse popoháněla ve středním tempu a celá kapela tak zněla jako mohutný nákladní vlak, který jede opuštěnou krajinou.

Propadák to rozhodně není, ale…

Ačkoliv úvodní píseň The Visitor “Already Great” právě tento charakteristický zvuk Ragged Glory používá, změnou je, jak Youngova kepepla Promise Of The Real zdůrazňuje více širokost písní a tak to není jen o kytarách, ale slyšíme i piáno nebo bongo bubny a zároveň se snaží mohutný zvuk držet více na uzdě a vytvořit jakýsi kompromis mezi špinavým a v rámci možností čistým zvukem. “Almost Always” je naopak zástupcem té akustické a jemné stránky Neilla Younga.

S rychlou kadencí s jakou Neil Young vytváří svá alba není možné, aby byl vydal vždycky stoprocentní výsledek. Už od dob začátků devadesátých let a alb Ragged Glory a Weld, nevydal Neil Young žádné album ze kterého by si všichni vyloženě sedli na zadek. V jeho diskografii na druhou stranu za už skoro 50 let vydávání alb nenalezneme příliš mnoho vyloženě slabých míst (kromě třeba v tomto případě vždy zmiňovaného elektro experimentu Trans z roku 1981 a nebo minulého alba ).

I The Visitor je zárukou určité léty prověřené kvality. Občas se zde však objeví nemastné a neslané písně, které jen vyplňují prostor a které zní jako něco, co může taková legenda jako Neil ze sebe vychrlit při obědové pauze. Třeba na “Stand Tall” nebo “Children of Destiny” si asi za pár let nikdo nevzpomene.

Počet těchto slabších písní však není ničím až tak neobvyklým, aby to nezapříčinilo, že by The Visitor bylo albem nějak výrazně horším, než na co jsme od Neila Younga zvyklí v poslední době.

Pořád ta stejná písnička na třicet způsobů, pořád ale Neil Young

Zrovna ta třetí píseň “Almost Always” je klasický Neil Young s akustickou kytarou a svou harmonikou. Co chtít víc? Ještě lepší je ale pátá píseň “Change of Heart”, kde skvěle zpívá Lukas Nelson (syn country legendy Willieho Nelsona). Klasickou bicí soupravu s paličkami znovu doprovázejí údery rukou do blán. Potěší i sotva dvou minutová jednohubka “When Bad Got Good” s chytlavým popěvkem: “Lock ’em up.” a konečně něco netradičního, co přetrhne klasický proud Youngových písní — šestá surrealistická, ekcentrická a “Carnival” s bizardní atmosférou konce 19. století, které bylo obdobím okultismu, různých kejklířů a eskamotérů, která trochu připomíná písně Toma Waitse, Magical Myster Tour od Beatles a hlavně si bere příklad s latinskoamerické hudby. Výborný je taky blues rockový jam “Diggin’ Hole”. Jakoby se Neil u těchto písní nechal inspirovat mysteriózním historickým seriálem Carnivale od HBO.

Většina alba bohužel působí spíše jakoby bylo odbyté o těch obědových pauzách. Texty Neila Younga si drží jsou velice typické a marně na nich lze nalézt něco, co už někdy předtím posluchači nesdělil. Jasně… Neil Young si ulevuje od své zloby na současného prezidenta USA —

“Gameshow host who has to brag and has to boast — “

jak ho pojmenovává. Protestování proti republikánským prezidentům je ale u Neila Younga už taky tradicí, to se jen mění adresáti. Hudebně jakoby tenhle bard nevěděl kudy už jinam jít a trápí se tak ve vlastní nápadové omezenosti. Nechci, aby to znělo neúctivě, Neil Young je právem hudební legendou, zní to ale jakoby některé stejné písně už napsal třicetkrát a neví, jak napsat písně, které by se od minulé tvorby odlišily.

Neil Young – The Visitor

Vydáno: 1. 12. 2017
Délka: 51:12
Žánr: Folk Rock, Country Rock, Alternative Folk, Blues Rock, Hard Rock
Rozhodně musíte slyšet: 5. Change of Heart, 6. Carnival, 7. Diggin’ a Hole, 9. When Bad Got Good