Mandrage – Po půlnoci

Mandrage – Po půlnoci

od -

Recenze | Novinky: Pokračující degenerace Mandrage na Po půlnoci zapříčinila výskyt hned tří nejhorších písní, jaké kdy nahráli

A je to tady! Nervydrásající očekávání jsou u konce! Neprodlužujme to tedy a řekněme rovnou to, co bylo více méně jasné. Mandrage nepřekvapili a jejich album Po půlnoci stojí za *cenzurováno, dosaď si oblíbenou vulgaritu*. Očekávání přitom nebyla nikterak velká. Byla tak malá, jak jen být mohla. I přesto se nějaké dobré momenty na albu Po půlnoci přece jen najdou.

Mandrage a jejich příběh zná asi každý, ale pojďme si to shrnout. Mandrage začali v roce 2007 debutem Přišli jsme si pro vaše děti, který slavil okamžitě úspěch a svezl se na opožděné vlně pop punku, který do naší země dorazil s asi sedmiletým zpožděním oproti USA (éra Blink-128, SUM 41, Bowling For Soup…), ale nakonec přece jen dorazil a na naší pidi hudební scéně pro odstartování jakéhosi pop punkového hnutí stačily vlastně jen dvě kapely: Rybičky 48 a Mandrage.

Fotka MANDRAGE k albu Po Půlnoci
Je běžné, že kapela před vydáním alba zveřejní volně použitelné fotografie pro tisk. Některé české kapely a jejich nahrávací společnosti to ale dělat nemusí, protože na nás se*ou a press foto jim místo toho musí vytvářet alespoň jejich nejmenší fanoušci. (foto: Facebook)

Zatímco ta první kapela nijak neskrývala vykrádání zahraničních kapel (všimněte si použití slova vykrádání a nikoliv slova inspirace), ta druhá si své vykrádání schovávala až na tu správnou chvíli. V prvním albu si ale jela svou cestu a ačkoliv album bylo dost nesourodé — písně jsou tu od ema (myšleno skutečné emo, Mandrage to fakt uměli, ne nějaký uplakaný pop zpívaný kluky s namalovanými očními linkami), přes punk s nádechem více alternativního rocku až po onen pop punk podobný Rybičkám 48. Jejich debutové album se vrtí od jednoho stylu k druhému, ale je to zajímavý poslech, který po těch letech s ohledem zpět překvapuje. Nejúspěšnější “Punk Rock Song” není popravdě zrovna vypovídajícím vzorkem alba, Mandrage zněli na počátku (smrtelně vážně) spíše jako béčko Wild Tides než sparing partneři Rybiček 48. Moc dlouho jim to nevydrželo.

Dvě hry rozehrané současně

Mandrage už na prvním albu odhalili svou největší slabost i výhodu zároveň. Je to schopnost hudebního chameleonství, schopnost kapely navléct kabáty různých hudebních stylů a schopnost přizpůsobit se různým posluchačům.

Druhé album Hledá se žena bylo o poznání více konzistentní. Kapela si vybrala jeden styl — označme to jako pop rock — a ten více méně hrála po celé album. Díky titulní písni se ukázalo, že Mandrage nemusí být vůbec kapelou jen pro puberťáky. Z Óčka se tak dostali zároveň do všech těch Impulsů a Frekvencí, které cíli na starší posluchače. No a pak přišlo album Moje krevní skupina. “Mechanik”, “Františkovy lázně” a cover verze písně “Horoskop” od Krausberry “Šrouby a matice”, které nás straší z rádií už od roku 2011. Ale i přes “Šrouby a matice” je nutné uznat, že Moje krevní skupina je nejlepší album Mandrage.

Od vydání alba Moje krevní skupina mají Mandrage stoupající tendenci na bankovním účtu a klesající tendenci v hudbě.

Poprvé se posunuli k vlivům taneční hudby a když si Mandrage album sami produkovali, ukázali, že to nejsou žádní nýmandi. “Františkovy lázně”, “Diplomat”, “Psycholog” jsou výborné písně a když člověk odhodí trochu hudebního snobství a přeslechne některé hrozné rýmy (“Barbora malá potvora”), i písně jako “Barbora” jsou slušné.

Mandrage – Šrouby a Matice (official audio):

Od vydání alba Moje krevní skupina mají Mandrage stoupající tendenci na bankovním účtu a klesající tendenci v hudbě. Počínaje albem Moje krevní skupina si Mandrage chytře rozehráli dvě hry. Zatímco v rádiích hrály pro rodiče a babičky “Brouci”, děcka se šly vyblbnout na jejich koncerty na “Tanči dokud můžeš”. Už z principu je to blbost, ale na posluchače to funguje. Povedl se jim #kumšt. A degradace pokračovala dál.

Pro odlehčení si dáme jeden komentář diskutujícího podepsaného jako M.P. z jiného českého hudebního webu, který napsal k recenzi alba Potmě jsou všechny kočky černý (2015):

“Poslouchám Manrage asi jako každý druhý čech, který navštěvuje festivali a trochu se o hudbu zajímá a musím říct, že u Mandrage jde vidět posun od jedné desky ke druhé. Nikdy bych v jejich případě neřekl, že už ty písničky jsou stejné. Na rozdíl od jiných českých headlinerů.

Deska Potmě jsou všechny kočky černý mě překvapila obrovským optimismem a vtipnými rýmy a taky skvělou melodii v každém songu a tomu všemu dává třešínku recese v celé desce!

Bohužel jsem na Madrage měl smůlu vždycky na živo, kdy byl koncert úplně bez energie a koncerty mě nebavili a myslím že ani nikoho kolem mě, ale taky jsem slyšel že koncerty jiné byli naprosto energické což by měl být každý koncert každé kapely!”

Ámen. Člověk by řekl, že po albu Potmě jsou všechny kočky černý (2015) už nás nemůže nic překvapit. Bohužel.

Za pár let by mohli jet Mandrage turné s Táborankou

Album začne přitom s nadějí, že Mandrage šli konečně do sebe. Impozantní dramatické, elektronické intro mísící údery mohutných bubnů, ztlumenou elektrickou kytaru a industriální zvuky je geniální a navazuje na to ambiciózní monstrózní píseň “Motýli”. Producent Armin Effenberger (poslední album Oceánu, Cartonnage a Heleny Vondráčkové) dělal na albu všechno možné a nemožné, bohužel to zní jakoby kapela svou textařskou neschopností podkopávala naschvál nohy. K obvyklému textaři kytaristovi Josefu Bolanovi, se tentokrát výjimečně přidali i zpěvák Víťa Starý a klávesista František Bořík. Přísloví víc hlas víc ví, očividně neplatí vždycky. To podkopávání noh producentovi je to slyšet krásně na písni “Filmy”. Moderně znějící rocková skladba, která — sice vzdáleně — ale připomíná třeba The xx se slušnou melodií, je obdařena příšerným textem, ano, jak už název napovídá, o sledování filmů. Refrén zní takto:

“Filmy filmy filmy filmy filmy
Filmy filmy filmy filmy filmy
Hlavně thrillery”

Kde jsou slova málo, přicházejí memy:

Fuuuu - filmy filmy filmy filmy

 

A jízda pokračuje. “Endorfíny” je nejhorší písnička, jakou kdy Mandrage nahráli na regulérním albu. To se bude těžko překonávat. Já fakt nevím, jestli už úplně rezignovali na všechno a skládají hudbu a píšou text pro domovy důchodců… Upřímně by mě zajímalo, jestli si toho jsou vědomi a dělají to naschvál a nebo prostě jenom postaví píseň na první melodii, která je napadne. Za pár let by možná mohli Mandrage vyrazit na turné s nějakým souborem jako Táboranka. Člověk má strach, že Mandrage každou chvíli přiznají, že jim písničky začal psát Kotvald. “Mumuland” to ještě není, ale má to k tomu nebezpečně blízko.

Druhá polovina alba a písně, které posouvají album do i zachraňují od kompostové sekce

Následuje “Slečno, já se omlouvám se” a nejhorší písnička Mandrage je v rámci nového alba podruhé překonána.

“A nepůjde vyndat lehce, proto já se omlouvám se…”

No nejsou to géniové! On si každý najde to svoje. Babičky budou tleskat do rytmu infantilní písničky znějící jako ze zlatých sedmdesátých normalizačních let a puberťačky se zahihňají a začervenají. To je krása! To je kultura! A dokonce rodinná! Každý si přijde na svoje a po skončení písničky je možné plynule přejít k nějaké současné Troškově komedii.

Píseň “Herečky” opět baví jen kvůli produkci, jinak bohužel zní jako něco od kapely Kryštof, co by ale ani Richard Krajčo do alba nedal a zůstalo by to někde hluboko na dně koše.

Mandrage za pár let:

Po písni “Plakáty”, která jakoby se snažila něco sdělit, ale nakonec nesdělí vůbec nic, přijde “Malí sráči”, což je zároveň druhá (s intrem třetí) poslouchatelná písnička alba. “Malí sráči” z části připomínají začátky Mandrage. Text má konečně hlavu a patu, konečně něco sděluje a zvláště bubeník Matěj Vorda odvádí výbornou práci.

“Apolinář” je další změna barvy chameleona a píseň je to sice slušná, ale spíše připomíná styly jiných kapel a zpěváků více dospělého a vážnějšího popu. Taková píseň by se více dala čekat třeba od Davida Stypky. Velice podobné je to s písni “Díky tobě” s hustou hororovou atmosférou připomínající „Man Who Built the Moon“ Noela Gallaghera a s poslední titulní skladbou “Po půlnoci”. Rozhodně nelze na těchto písních upřít Mandrage snahu se někam posouvat a text je na rozdíl od většiny písní inteligentní, pokud je to ale postaveno do kontextu tohoto alba, prostě se tyhle písně do něj nehodí, protože je ten nepovedený zbytek degraduje a písně zní mimo na Po půnoci mimo mísu a je úplně jedno, že se album po jedné z těchto písní jmenje.

Naopak, co ke zbytku hodí a navíc, co něco sděluje, je frajerský boogie rock „Výroba“, ve kterém se Mandrage strefují do terče s kritikou toho, čemu naši politici při předvolebních slibech říkají montovna Evropy.

Jenže k čemu to všechno je, když je mezi tyto písně vložena příšerná “Honolulu”, ve které se zpívá:

“Já mám ze všech největší Honolulu.”

Výsledek obrázku pro squidward brain gif

Hurá! Tak potřetí laťka nejhorší písničky Mandrage překonána!

Mandrage – Po půlnoci

Vydáno: 19. 1. 2018
Délka: 39 min.
Žánr: Pop, Pop Rock, Rock, Dance Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Před půlnocí, 2. Motýli, 11. Výroba

Hodnocení
Celkové hodnocení:

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář