Denní archiv:Úno 3, 2018

Uplynulý týden nabízí remcalům, kteří tvrdí, že kytarová hudba je na ústupu jasný vzkaz: ještě rozhodně neumřela. Poslední dobou se roztrhl pytel s kytarovými alby a tak je zde s novým albem uznávaná kapela Zakka Wylda Black Label Society, mladá naděje metalu Of Mice & Men, která se letos musela představit s novým zpěvákem a k tomu hard rockoví veterání Magnum. Aby zde bylo i něco pro vyznavače jemnější hudby, máme tu ženskou polovinu tvůřčí části projektu The Bird and the Bee Inaru George se sólovým albem po dlouhých skoro desíti letech.

Hard rockoví veterání Magnum předávají posluchačům své zkušenosti a schopnosti navzdory slabým refrénům

Magnum – Lost on the Road to Eternity

Vydavatleství: Mystic Production
Žánr: Rock, Hard Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

10. dubna přijedou Magnum do pražského klubu Nová Chmelnice a bylo by tedy dobré si před tím trochu proklepnou jejich nové album Lost on the Road to Eternity. Veteráni hardrocku z Birminghamu Magnum nepatří mezi kapely, které se vyšvihnou nějakým konkrétním albem nebo které zažívají různé vzrůsty a pády ve své diskografii díky různým žánrovým experimentům. Patří mezi typy kapel, které si jedou dlouhá léta to svoje a své fanoušky nikdy vyloženě nezklamou. Styl kapely se v průběhu let přece jen vyvíjel a dnes se v něčem liší od původního hard rocku z prvního alba Kingdom of Madness, které v sobě mělo mnoho progresivního rocku a v něčem připomínalo třeba Jethro Tull.

Letošní Lost on the Road to Eternity má mezi už více než 20 alby jedno prvenství — je to se 70 minutami vůbec nejdelší album ze všech. Inu, důkaz že ani po více než 45 letech existence kapely můžou být některé věci poprvé. Jak se vůbec proměnila sestava kapely? Stejně jako u několika alb nazpět zůstali ti dva nejdůležitější členové — hlavní kytarista a skladatel Tony Clarkin a zpěvák Bob Catley. Na chlapy okolo sedmdesátky podávají oba skvělé výkony, zvláště zpěvák Bob Catley zpívá famózně a třeba v písni “Without Love” podává svým dokonalým chlapáckým chraplákem přímo strhující výkon. Škoda, že hudba pod vedením Tonyho Clarkina tomu nejde naproti tak, jak by jít mohla.

To, co člověk očekává, dostane, nic víc ale ne. Magnum pokračují ve svém typickém režimu, na který naběhli v jejich novějších albech. Často jim zoufale chybí silné refrény, ty slabé nezachrání typické hard rockové sborové zpívání, ale spíše naopak ještě více zvýrazní jejich nedostatky. Písně mají produkci, která občas volá po nějaké invenci, občas ale zase uhodí hřebíček přímo na hlavičku. Někdy je škoda, že kapela pořád zní jakoby album nahrála někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jen k tomu použila modernější mikrofony a nahrávací pulty, které udělají zvuk více čistý. Pořád ale používá stejný zvuk syntezátorů jako používaly kapely v období před 40 lety. Když ale kapela vyzkouší nějaké zvukové novinky nepříliš typické pro její poslední období, je to jen ku prospěchu věci.

Titulní píseň využívá velké orchestrální aranže. Housle a několik pián dodá písni potřebnou dramatičnost. “Show Me Your Hands” předvede naprosto geniální mezihru. Celou skladbou pobíhají zvláštní druhy bubnů a vedle elektrických kytar funguje akustická kytara jako další udavač rytmu. Potom se přidá elegantní piáno, které rozvine píseň do kouzelné atmosféry. Kapela zpívá skvělý sborový refrén. V čase 3:11 ale přijde ten moment, už jen kvůli kterému byste si měli album párkrát poslechnout. Je tady totiž nedoceněný nástroj plechový buben. Takový chudák, že ani nemá v češtině pořádný oficiální název… V angličtině se mu říká “hang drum”. To použití bylo geniální a ať už to vymyslel někdo z kapely a nebo producent Mark ‚Mad Hat‘ Stuart, všichni posluchači by mu měli poděkovat!

Ten meditační a zároveň tajemný zvuk bych dokázal poslouchat hodiny a určitě nejsem sám. Do toho se přidá vesmírný syntezátor, který vás odmrští do jiných galaxií, přičemž do toho vtrhne Tony Clarkin se svou elektrickou kytarou a rázně svým nástrojem řekne těm dvěma: “Tak to ne, vy hipíci! Já umím taky hrát a vidím na rozdíl od vás věci hořkosladce!“ a začne vyhrávat své sólo. Člověka skoro mrzí, že na to naváže refrén, ten je ale naštěstí jeden z nejlepších na albu. Kéž by takové refrény na albu byly všechny a kéž by album poskytlo tolik kouzelných momentů, jakým je mezihra této písně.

Z počátku je album trochu nudné. Zní to jako takový typický hard rockový průměr kapely dávno za zenitem. Po několika přehráních ale album nabídne nějaký klíč k tajné komoře. Člověk si řekne: „Wow! nakonec je to fakt dobré!“ Kromě už opěvované “Show Me Your Hands” s onou skvělou mezihrou je tady“ Welcome to the Cosmic Cabaret“, která je velmi silná v disciplíně houževnatého pracování na vyvrcholení písně. I „Without Love“, přestože je to typická kýčovitá rocková skladba, je svým způsobem roztomilá díky svému přístupu staré rockové školy hard rocku nahraného na moderní vybavení. I „Tell Me What You’ve Got to Say“ se zajímavou melodií a silácká píseň „Storm Baby“ se změnou tempa a zjemněním po první třetině skladby, je skvělá.

Škoda je, že album je tak opakující se a refrény jsou někdy příliš slabé, protože tihle kluci, nikoliv dědové (!) mají hromadu zkušeností a schopností, které můžou posluchači nabídnout!

Vložky jižanského rocku nové album Black Label Society tahají z průšvihu, zároveň se ale do něj moc nehodí

Black Label Society – Grimmest Hits

Vydavatelství: Universal
Žánr: Heavy Metal, Hard Rock, Jižanský rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Zakk Wylde má poslední dobou o práci postaráno. Musí se už pomalu začít připravovat na velké dvouleté rozlučkové turné Ozzyho Osbourna, s nímž se k radosti fanoušků obou znovu na pódiích setká a do toho nyní vydal nové album jeho kapely Black Label Society, které byl zakladatelem. Zakk Wylde ale není žádný břídil a tak vydání nového alba rozhodně neznamená, že přípravy ba turné s Ozzym, zapříčinilo zanedbání nového alba Grimmest Hits.

Napínavé smyčcové intro úvodní písně „Trampled Down Below“ rozběhne píseň než se do ní ponoří Zakk Wylde svými vokály a než začne John DeServio vyhrávat na svou mohutnou basu. Vrcholem celé písně je pak parádní Zakkovo kytarové sólo. V náladovém a podrážděném stylu pokračuje i „Seasons Of Falter“ s čistějším vybrnkávaným motivem než byl celý dosavadní průběh alba. Je to dobrý moment, který album skrze ten prach a špínu rozjasní. Je to jako přilít průzračnou vodu špinavé bažiny. Sólo je taky o něco melodičtější a výraznější než to na první písni.

Je škoda, že se do této zvukové bažiny se album tolik noří a noří se do ní ještě hlouběji s tím, jak album posloucháte. Zakk Wylde album produkoval a zvolil velice špinavý zvuk, který je místy jakoby zahalen v mlze. Když se do toho přidá vláčné a houpavé tempo písní jako “All That Once Said”, stává se z toho spíše hypnotizující a nezajímavý poslech. To pátá píseň na to jde úplně jinak, nedá se říct ale že vyloženě líp. “The Only Words” je zajímavá vložka v podobě procítěného jižanského rocku. Bicí přitom hrají pořád tvrdě a působí trochu nemístně, stejně jako Wyldova kytara a zpěv, která někdy přešlapuje na místě, nabídne jen nevýrazný refrén a píseň tak trochu tahá ze šlamastiky asi minutu dlouhé bluesové sólo. Následující “Room of Nightmares” je pak už s tradičnějším mohutným zvukem kapely, s rychlejším tempem a zběsilými tempy o poznání příjemnější.

Ty jižanské písně fungují jako nutný úhybný manévr pro to, aby album nebylo příliš zvukově zahulené jak hospoda v pátek o jedenácté den před platností protikuřáckého zákona.

K jižanskému rocku se ale Black Label Society vrací na The Only Words“ a „Nothing Left to Say“. Tyhle písně jsou oproti prvním pokusu o jižanský rock o poznání vyspělejší. Pořád to ale kazí fakt, že do alba které má na obalu smrtku a podobně i zní, se moc nehodí. Ty jižanské písně fungují jako nutný úhybný manévr pro to, aby album nebylo příliš zvukově zahulené jak hospoda v pátek o jedenácté den před platností protikuřáckého zákona. V tomto plní účel dobře, je to však jen nutná odbočka namísto odbočky vyžádané.

Ty jižanské písně tady musí být, taky aby poskytly rozjezd pro hlavní písně alba jako “Room of Nightmares”, „Seasons Of Falter“, “Disbelief” s fenomenálním a možná nejlepším sólem alba u kterého se divíte, kam až je schopný Zakk Wylde struny natáhnout. Musí tu být rovněž kvůli slabším písním jako “Illusions of Peace”, které nepřinesou nic kromě dalšího mlácení do bicích, hutného zvuku kytar a Zakkova místy skoro unaveného a monotónního soptění do mikrofonu. Posluchač si díky jižanskému rocku odpočine a působí jako odměkčovač alba, který ho sice nikam neposouvá, ale je zde přece jen tolik důležitý. Slabších 3.5/5.0.

Of Mice & Men museli měnit zpěváka a byli pod velkým tlakem. S novým albem svůj boj neprohráli ani nevyhráli

Of Mice & Men – Defy

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Metal, Alternativní Metal, Post-Hardcore, Heavy Metal
Hodnocení:  3.5/5.0

Uplynulý týden nabízí remcalům, kteří tvrdí, že kytarová hudba je na ústupu jasný vzkaz: ještě rozhodně neumřela. Kromě ověřených značek je tu navíc i mladá a oblíbená metalová kapela Of Mice & Men z Orange County (ten okres v Kalifornii, ne okres v New Yorku, kde se natáčí ten seriál o vylepšování chopperů). Bohužel tak nadějnou kapelu potkala obrovská rána a název alba “defy”, což česky znamená „vzdorovat“ nemohl být zvolen lepší. V roce 2016 proběhla světem zpráva, že zpěvák Of Mice & Men Austin Charlie musel ukončit turné kapely ze zdravotních důvodům. Austin má totiž vrozený Marfanův syndrom, kvůli kterému trpí bolestmi a co hůř — musel podstoupit několik operací, aby se udržely vůbec v chodu jeho životně důležité orgány.

Austin se na konci roku 2016 a na začátku roku 2017 dal dohromady natolik, aby mohl pokračovat jako běžný studiový člen. Nic mu nebránilo ve zpívání ani skládání, jenže se stejně neshodl se členy na směřování dalšího alba, a tak se fanoušci museli s tímto krokem smířit a roli zpěváka převzal basák Aaron Pauley. Historie populární hudby zažila situace, kdy změna hlavního zpěváka znamenala prakticky to stejné jako její konec. Pak ale taky změny, kdy se naopak stmelila neuvěřitelně dohromady a příchozí zpěvák dokázal dát hudbě úplně nový rozměr, díky čemuž kapela vzrostla. U Of Mice & Men se dá říct, že je to někde mezi. Austin zastupuje Charlieho dobře, přece jen ale původní zpěvák schází.

Lepší než Cold World, ale horší než cokoliv jiného předtím

Produkci alba dostal na starost Howard Benson, známý ze spolupráce s My Chemical Romance nebo Papa Roach a P.O.D. a i pomocí jeho produkce dala kapela jasné znamení fanouškům: nenecháme se ovlivnit změnou, nechceme aby se z nás kvůli odchodu našeho původního zpěváka stala úplně jiná kapela, budeme pokračovat tak, jakoby Charlie nikdy neodešel. Pokud to zjednodušíme, kapela se vlastně snaží pokračovat ve stylu z minulého alba Cold War (2016), kdy už Of Mice & Men nebyli vlastně ani moc metalcorovou kapelou, potrpěli si na velkých a hymnovitých stadionových refrénech, ale snaží se je oproti minule vylepšit. Tomu odpovídají ostatně i reakce skalních fanoušků metalů ve stylu: “Lepší než Cold World, ale horší než cokoliv jiného předtím.”

Kapela střídá dva základní režimy — jeden který táhne kapelu k extrémním stylům metalu a druhý, který jí táhne k popovým melodiím. Hezky to jde slyšet na desáté skladbě “Warzone”. Bicí jedou v pořádném tempu a kapela nabízí různé zajímavé přechody v nestálém tempu. V polovině písní ale přijde překvapivě měkký refrén skoro jako od nějakého klučičího boybandu. Píseň, kde se to povedlo o něco líp je druhá “Instincts” s riffy připomínající nu-metal. V písni je jednoduchý, ale účinný hlavní čtyřtaktový riff a změna k refrénu, který si lze představit, jak hraje v arénách ať už přímo od kapely, která sem přijede na koncert a nebo z reproduktorů při hokejových utkáních. Zdá se, že EA Sport mají dobrého adepta na soundtrack příští hry NHL.

“Sunflower” je další z písní, která je radio-friendly a ačkoliv nejdříve úplně nenadchne fanoušky tvrdších metalových podžánrů, má potenciál oslovit mnoho lidí, kteří zatím kapelu neznají a nakonec si i tvrdší metalisté přijdou na své díky zpěvákově chroptícím growlu.

Of Mice & Men nějak celkově selhali v refrénech a Defy je jedno z alb, ve kterém často baví sloky daleko víc než generické refrény znějící skoro úplně totožně z písně na píseň. Asi nejvíce je to slyšet na “Forever YDG’n” s pořádně agresivními a naštvanými slokami, které se Aaronovi obzvláště povedly. Refrén je bohužel hodně nudný a píseň zbytečně degraduje. Silná úvodní píseň patří rozhodně k těm lepším momentům alba a to právě kvůli tomu, že se jí povede refrén i sloka po textové stránce lépe než zbytku alba. Když kapela zpívá o bolesti ve slokách a v refrénu:

I defy, this hopelessness,”

je to jaksi opravdovější než u jiných metalových kapel vzhledem tomu, že v kapele ještě působí duch Austina Charlieho a kapela si prošla těžkými chvílemi.

Zklamal naopak laciný cover “Money” od Pink Floyd, tradičně slabé refrény postrádající nějakou invenci v písních jako “On The Inside”, “How Will You Live” nebo “Vertigo”. Refrény jsou (jak už o nich byla řeč výše) vůbec tím úplně nejslabším článkem celého alba, ale vzhledem k tomu, jakému tlaku kapela čelila, můžeme říct jistě, že ho ustála. Defy není pro kapelu výhra ani prohra. Jestl je kapela pod vedením Austina Charlieho na správné cestě a podaří se jí vrátit kapelu do formy dřívějších alb, ukáže až další album.

Život mezi tou vší radostí a zármutkem, předává svou moudrost na sólovém albu Inara George z kapely The Bird and the Bee

Inara George – Dearest Everybody

Vydavatelství: Release Me
Žánr: Indie Pop, Písničkář(ka)
Hodnocení: 4.0/5.0

Indie popová písníčkářka Inara George z Los Angeles vydává třetí album po hodně dlouhé devíti a půl leté pauze od alba An Invitation z roku 2008, ve které se soustředila Inara George na svůj primární projekt The Bird and the Bee, jejíž hlavní složku tvoří ona a současný top producent a držitel Grammy Greg Kurstin. Dearest Everybody je takové klid šířící “mámovské” album, které zní jako o pár let starší a trochu vyrovnanější verze Reginy Spektor. Pro fanoušky The Bird and the Bee je to hlavně šance poznat Inaru blíže jako člověka a nejen jako umělce.

Stopa The Bird and the Bee je zde mimo jiné na producentském postu, protože album podukoval kytarista The Bird and the Bee a producent minulých alb Inary George Mike Andrews. Album je převážně akustické plus je použita jemná elektrická kytara s pár tradičními efekty jako tremolo a reverb pro dokreslení atmosféry. Převažující akustickou složku tvoří akustická kytara, klidné a pohodové bicí, občas se přidá klavír nebo třeba na “Stars” violoncelo. Inara George využívá na pozadí buď vlastního hlasu nebo hlasu vokalistek, které se občas podílejí taky na další nikoliv slovní, ale hudební složce.

Texty mají v sobě i smutek, ale nad melancholií převažují pozitivní témata jako naděje, empatie, porozumění, nalézání vnitřní pohody a podobně. Do alba se hodně promítá moudrost ženy středního věku, která už něco zažila, ale která má v sobě zároveň hodně pozitivní energie a její život teprve začíná podruhé. Inara George se tak nejdříve na albu ptá: “Where this thing goes,“ aby si postupně více méně sama odpověděla:

„Life between all this joy and sorrow.“

Je to album o filozofii života obyčejných lidí a taky oslavou života se sdělováním všech jeho výhoda i nevýhod, po kterém si řeknete: je to dobré, pozitiva převládají.

Smutek převažuje na druhé vybrnkávané písni “Crazy” s jemnou a výborně zvolenou produkcí, kdy bylo použito banjo a na pozadí celé písně se ozývá spousta sotva slyšitelných nástrojů a efektů. Písní provází mírné zmatení a psychická nepohoda, pramenící z rozpadu vztahu. Na “Release Me” je slyšet úleva a smíření, když Inara George vzpomíná na smrt svého otce a z části se i vtěluje do pocitů její matky. Na “Slow Dance” vzpomíná na párty k jejím 40. narozeninám a v refrénu zpívá:

“Last night I slow danced with younger men
Do you remember who I was
I was that girl again.”

Písní provázejí otazníky okolo věku a možná i toho co společnosti očekává a co je považováno jako vzor, podle kterého by se měl člověk v určitých letech chovat. Inara vede na albu velice častý prvek vnitřního monologu, kdy si odpovídá: “It isn’t wrong, it isn’t right. It isn’t dark, it isn’t light.”

Dearest Everybody je album, které má posluchači co předat. Svým způsobem je to album o filozofii života obyčejných lidí a taky oslavou života se sdělováním všech jeho výhod i nevýhod, po kterém si řeknete: je to dobré, pozitiva převládají. Když k tomu přidáme hezký hudební obal, je to album, které by mělo stát za poslech příznivcům klidnější hudby.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: MGMT znovu nalezli hravost a radost z hudby. Little Dark Age je skvělý způsob, jak oživit skvělou kapelu, na kterou se...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Brothers In Arms bylo vrcholem kapely díky kombinace všech nejsilnějších stránek Marka Knopflera 25 nejprodávanějších alb všech dob: 24. místo Dire Straits –...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Visions of a Life od Wolf Alice nepřekonalo debutové album, je ale pořád hodně dobré Na megaúspěšném minulém albu My Love Is...