Měsíční archiv:Leden 2018

od -

Recenze | Novinky: Tune-Yards mají na albu ambice řešit velká témata, jejich myšlenky dávají smysl ale ještě méně než hudba osvobozená od pravidel

Duo z Oaklandu Tune-Yards (nebo když tedy chtějí tUnE-yArDs, ono se takto hodí pro tohle album asi víc) skládající se z vokalisty Merrill Garbus a producenta a basisty Nata Brennera přichází po necelých třech letech od alba Nikki Nack se čtvrtým albem textově stylizovaným jako i can feel you creep into my private life. Nedá se říct, že by se za ty tři roky Tune-Yards nějak výrazně změnili po hudební stránce, spíše to jsou ale změny k horšímu. Co se týče obsahu textů, vypadá to, jakoby jim začalo (alespoň Merrill Garbus) tak trochu šplouchat na maják.

První si ujasněme několik věcí. Tohle album je politické a řeší rasové otázky. Pokud zastáváte takové názory, že bílí lidé jsou banda zlých lidí a vlastně se tak trochu stydíte za to, že jste bílí, raději recenzi ani dál nečtěte. Stejně tak pokud nemáte rádi negativní recenze, tuhle recenzi raději dále nečtěte.

Foto Tune-Yards k albu i can feel you creep into my private life
Tune-Yards
 Primární stylem Tune-Yeards zůstává progresivní elektronická hudba, která je ale podpořena běžnými nástroji a zní na jinak chladnou elektronickou hudbu hřejivě. Jemné změny na aktuálním albu jsou slyšet v tom, že je zvuk celkově více kultivován a zní více přehledně a čistě, možná by se dalo říct více přímý a s výraznějším přístupem též více popový. Oproti jiným albům jsou slyšet na albu taky více vlivy housu 80. let a hudební žánry černého kontinentu (teď jsem trochu v rozpacích, jestli vzhledem k tématům tohoto alba je tohle označení úplně košér), především afropopu — nejznatelněji můžete slyšet na “Private Life”.

Pokud jsi vyrostl v bílé zemi, jsi rasista

Merrill Garbus nemá v textech zrovna malé ambice a v albu se řeší hodně rasové otázky. Třeba k písni “Now As Then” řekla Garbus:

“Mnoho lidí si říká: ‚Jiní lidé jsou tito – nepatřím mezi ně!‘ V post-Trumpově době, progresivisté a liberálové se ocitli v situaci, kdy se chtějí oddálit od ostatních bílých lidí. Ale pokud jsme vyrostli v této bílé zemi, jsme rasisté a právě to zkoumá tato píseň.” (rozhovor pro NPR, i další citace jsou odsud)

Hmm… Takže Garbus říká, že pokud jste vyrostli v zemi s převažujícím bílým etnikem, jste prý automaticky rasisté. Snažím se vyvolat veškerý levicový liberalismus, který se ve mně skrývá, bohužel ani to asi nebude stačit na to, abych po takových slovech tuhle píseň vůbec nějak komentoval.

Pojďme se podívat na další píseň, třeba “ABC 123”. Copak nám k tomu Merrill řekla?

“Pracovali jsme na refrénu s touto melodií a já si řekla, no, se*u na to. ABC, 123.”

Nu, dobře, tak pojďme ještě dál.

Úvodní píseň “Heart Attack” je skvělá, protože se na ní Merrill Garbus nesnaží vypadat jako všeználek a místo toho napsala úplně obyčejné řádky o svých pocitech a funguje to daleko líp, než když se snaží komentovat složité rasové problémy, na které očividně nemá potřebné znalosti a odstup od svých názorů. Dokonce i politický komentář se daří Merrill lépe na písni “Coast to Coast”, ve které zpívá:

“Right, left, right from coast to coast
Never learn to say goodbye”

a popisuje trefně to, jak se názorově liší od sebe jednotlivé části Ameriky — některé pevně patří Republikánům (pravicové a konzervativní) a některé naopak Demokratům (levicové a liberální).

Není navíc pochyb o tom, že jsou Tune-Yards skvělí experimentátoři a studioví hračičkové, když podle jejich slov použili ve studiu elektrické ukulele zapojené do různých pedálů, aby získali ten unikátní zvuk basy, jaký lze z písně slyšet.

Princip kolektivní viny aneb všichni styď se za kolonizaci Afriky!

“Colonizer” je v podstatě o tom, že se Merrill cítí provinile a nesnáší se kvůli tomu, že je bílá. Zřejmě kvůli kolonizátorům Afriky podle názvu písně. Opět se projevuje to, že Merrill Garbus vidí věci příliš jednobarevně. Dopad kolinizace Afriky je něco, o čem se přou i historici a kolonizace Afriky nepřinesla jen nevýhody (to vám řekne každý historik). Snažit se porozumět jejich vnitřním pocitů a tomu, proč nesnáší své bílé rysy, které v písni popisuje, je ale i z části zajímavé, jenže ten zvukový obal s vokálním ječením a beaty, které pobíhají okolo otravněji než komár u vašeho ucha v létě při usínání, je tak strašný, že se vám z něj dělá fyzicky špatně.

Po hudební stránce je naopak výborná rozlehlá, psychedelická píseň “Who are You”, která je o poznání zvukově barevnější (přispěje třeba i saxofon) než zbytek alba a její hlas — byť díky efektům — konečně vyjde ze své komfortní zóny — a podobně je to na poslední písni “Free”.

Otázka je totiž, čemu vlastně Tune-Yards tímto sebemrskačstvím pomáhají a co se jím snaží vyřešit?

Teď ještě zpět k rasovým tématům písní. Problém je nejen to, že názory Garbus — hodně je to znát na „Colonizer“ — jsou až extrémistické, krajně levicové a jak se moc snaží vyhnout rasismu, nenabízejí kromě sebemrskačství a obviňování bílých lidí nějaký zajímavý pohled na věc nenabízí nějaké řešení problémů odlišných kultur a jejich problému. Videoblogger theneedledrop (Anthony Fantano) trefně poznamenal, že všechno, co chtějí Tune-Yards na I can feel you creep into my private life, je přibít vás na kříž a způsobit, aby jste se cítili blbě. Samozřejmě, že z historie se má člověk učit, aby se neopakovala, zároveň ale pouze ohlížení na historii ještě ničemu nepomohlo. Navíc se jedná o princip kolektivní viny zahnán až do míry ad absurdum. Já Afriku nekolonizoval, Merill Garbus taky ne. Dokonce ani USA ani Československo nekolonizovalo Afriku.

Otázka je totiž, čemu vlastně Tune-Yards tímto sebemrskačstvím pomáhají a co se jím snaží vyřešit? Když budete chtít spravit střechu, na kterou spadne strom, hádám, že řemeslníci kteří vám ji přijedou spravovat, jí nebudou spravovat tak, že budou řemeslníci stát dole, fňukat a obviňovat všechny okolo a hlavně sami sebe za to, že jste vlastně všichni obyvatelé stejné vesnice a tím pádem jste všichni zodpovědní za to, že někdo strom neořezal ještě než ho vítr vyvrátil.

Do koše s mozkem

Další otázkou je, v čem tohle album vlastně uspělo? Ani s kompozicí písní to totiž není zrovna růžové. Je to sice rozhodně ta lepší část alba, v písních jako “Home” ale Tune-Yards bezmocně ztrácejí kontrolu nad svými vlastními písněmi a zní to, jakoby nevěděli, kam se pohnout dál. “Hammer” je jako nějaká nepovedená variace na alt-J a „Honesty“ zase jako slabá píseň LCD Soundsystem. “Look at Your Hands” postrádá nějakou jednotnou tvář a konzistenci. Píseň je postavena na strašně nudném retro beatu. Nemá zajímavou melodii a textově je naprosto příšerná:

“La la la la la la la look at your hands, your hands
Look, la la look at your hands, your hands
Look at all the objects in your hands, your hands
La la look at your hands, your”

(Tak nějak podobně se to opakuje po celou dobu.)

Teď si opět uvedeme, co řekla o této písni samotná autorka.

“Pak se stalo něco (zatímco se procházela okolo jezera, pozn. red.), když jsem se podíval na vlastní ruce… zpomalily se věci okolo a vše se zjednodušilo. Chápete – to jsou mé ruce! Je můj mobil v ruce? Odkud pochází můj mobilní telefon? Co se dá říct o mých rukou a o tom, že tenhle mobil používám? Co tady na světě vlastně dělám?”

Zní to hnusně, ale když se říká, že umělecká genialita hraničí s šílenstvím, je na místě se ptát, jestli ji Merrill Garbus už nepřekročila. Jestli užívá nějaké drogy, možná by měla uvažovat o jejich vysazení a nebo v opačném případě o jejich nasazení. Možná by pak její myšlenkové pochody byly o něco souvislejší a smysluplnější.

tUnE-yArDs – i can feel you creep into my private life

Vydáno: 19. 1. 2018
Délka: 42:12
Žánr: Indie Electronic, Experimentální hudba, Alternative dance, Art Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Heart Attack, 2. Coast to Coast, 10. Who Are You

od -

Recenze | Novinky: First Aid Kit jsou na Ruins po vynucené pauze a boji s osobními problémy při síle

Hudba prý léčí. Není to jen nějaké otřelé moudro našich babiček, ale existuje nespočet studií, které dokazují kladný vliv hudby na zdraví člověka. Primárně hudba působí pochopitelně na zdraví psychické, ale moderní medicína už moc dobře ví, že zdraví psychické a fyzické se v mnoha případech dá považovat jako spojená nádoba. Pokud by existovalo nějaké výběrové CD, které by mělo zmírňovat lidskou bolest, určitě by na něm neměla chybět alespoň jedna píseň od dívčí švédské dvojice First Aid Kit.

Když posloucháte First Aid Kit, je to jako byste procházeli lesem a přitom pozorovali a též poslouchali průzračnou lesní říčku, jak si hledá cestu mezi šedivými kameny. Na švédské dvojici je něco mimořádně přirozeného, čistého, zranitelného, zároveň ale působivého. Stejně jako si voda trpělivě razí cestu lesním prostředím, i First Aid Kit hledají trpělivé a jemné, ale přitom emocionálně velice silné způsoby, jak zapůsobit na posluchače.

Foto First Aid Kit k albu Ruins
First Aid Kit (foto: Shorefire Media, Neil Krug)

Sestry Johanna a Klara Söderbergovy si přitom po průlomové poslední desce Stay Gold (2015), která otevřela duu cestu k posluchačům dveře do celého světa třeba díky reklamě na auta značky Renault, která u nás rovněž běžela, a nebo díky festivalům zvučných jmen. Klara Söderberg ale musela v roce 2015 přerušit turné kvůli vyčerpání a vrátit se zotavovat domů. Jakoby se ta křehkost z jejich hudby projevila i na ní samotné. Příliš poklidné relaxace a léčení nervů si bohužel po návratu domů neužila, namísto toho se musela rozloučit s jejím přítelem a z Anglie se jako zpráskaný pes stěhovala zpátky domů do švédského hlavního města.

Švédky s americkým srdcem

Po prakticky nepřetržitém kolotoči turné a nahrávání přišla konečně pauza a hlavně Klara si musela dát v hlavě pár věcí dohromady, odpočinout si nejen od únavného cestování a práce, ale musela najít vůbec chuť znovu se zabývat hudbou.

Sestry Söderbergovy si zvolili pro nahrávání velmi důležité desky jejich kariéry oregonský Portland a ti, kteří jim k tomu asistovali byli Tucker Martine (My Morning Jacket, Laura Veirs) i bývalý kytarista R.E.M. Peter Buck a Glenn Kotche z kapely Wilco. “Rebel Heart” začne album v melodramatické atmosféře naléhající kytary. První slova alba:

“You told me once I have a rebel heart
I don’t know if that’s true,”

vycházejí stejně jako celá píseň (a vlastně i celé album) z osobních nejistot, kterou zažila Klara Söderberg. “Rebel Heart” je nádherná píseň a posluchač si může připomenout, co mu mohlo v průběhu tří let chybět, pokud čekal na novou hudbu od First Aid Kit. Po tom, co uplynou tři a půl minuty a zdá se, že píseň skončí, ozve se vyklepávání na paličky a píseň zvýší po vysoce uklidňujícím refrénu svou naléhavost a drama. K samotnému konci slyšíme smyčce, ambiciózní dechové aranže a píseň končí na dobro.

Zdá se, že First Aid Kit jsou zpět a v plné síle!

Jestliže “Rebel Heart” byla dramatická a v refrénu přicházelo k jakési úlevě, “It’s a Shame” je očista. Člověk si víc než kdykoliv říká, jak je možné, že jsou hudebnice ze švédska. “It’s a Shame” má v sobě hodně z Ameriky a nejen hudebně, ale i spirituálně. Je to jakoby si stouply do orosené trávy před kostelem na americkém venkově a hrály příchozím. Další píseň hovořící o rozpadlém vztahu a pocitu, kdy se ocitl člověk sám. “It’s a Shame” má v sobě hodně country a americké folkové hudby.

Fleetwood Mac 21. století

Děvčata prozradily, že při skládání písní hodně poslouchaly zlomovou legendární desku Fleetwood Rumours a na albu je to znát. Zrovna v těchto dnech se jedno z nejúspěšnějších alb všech dob (po stránce prodejnosti i uznání odborné veřejnosti) Rumours prodíralo na vrchol hitparád prodejnosti po celém světě. Není divu, že First Aid Kit s nahrávací společností zvolili zrovna tento termín vydání. Proč ostatně znovu neudělat to, co fungovalo už jednou na podobném albu v historii. Kromě hudebních podobností jsou zde velké podobnosti i v textech. Album Fleetwood Mac bylo tak unikátní i kvůli tomu, že členové kapely album přímo zažívali. Je to neskutečné, ale všech pět členů kapely tehdy zažívalo rozchod, rozvod a nebo jejich vztah visel na vlásku a posléze se rozpadl.

Ruins a Rumours si nejsou podobné jen v prvních dvou písmenech a soudobé album ohromně potěší fanoušky Fleetwood Mac. Ono to má i svou stinnou stránku, ale to až posléze.

“Fireworks” je píseň při které změkne snad i ten největší drsňák, který jede v posilovně “sto kilo na benč”. Pokud je tady hudba z nějakého důvodu, pak aby vznikaly písně podobné “Fireworks”. Pragmatickým způsobem by se to dalo nazvat jako účinné emocionální odtoky. Nejsem básník, tak to nebudu popisovat příliš umělecky, v Bratrech Karamazových je ale jedna část, ve které se Aljoša dostane do jakéhosi existenciálního rauše, dívá se vzhůru na hvězdy, zažívá jakési vesmírné uvědomění a líbá zem, zatímco jí smáčejí jeho slzy. Pokud se do písně doopravdy dostanete, můžete vnímat něco srovnatelného.

Z rauše zpět na zem a po nudné části do irské hospody

Teď ale z mezi vesmírného rauše zpět na zem. Tady bohužel ta euforická chvála končí. Zbytek alba je bohužel jako jízda v Porsche (nebo v nějakém sportovním Renaultu, když už teda…), kdy jedete na dálnici stovkou místo sto třicet. Prostě příliš opatrná jízda. Navíc pokud se vrátíme z těch euforických písní na zem, je to dopad trochu tvrdý, poněvadž začneme zjišťovat, že ony First Aid Kit doopravdy zní nějak moc Americky na to, že pocházejí ze Švédska a najednou to začne být i potíží.

Jestli má dnešní hudba nějaký problém pak je to, jak příliš se obrací k minulosti…

Ačkoliv si myslím, že označit Ruins jako imitaci nebo napodobování by bylo laciné, člověk se nemůže ubránit pocitu, že má rád First Aid Kit jen protože má rád Fleetwood Mac a Simona & Garfunkela. Umělecké období dekadence bylo dekadentní mimo jiné tím, že se umělci začali obracet do minulosti. Jestli má dnešní hudba nějaký problém pak je to, jak příliš se obrací k minulosti jako k záchrannému bodu, ze kterého primárně těží inspiraci.

Je jasné, že pokud chcete hrát folk, asi vždycky tady budou nějaké podobnosti s legendami z minulosti, u Ruins jsou někdy až moc velké, jako “Postcard” — to je píseň ze 70. let, ne? –, někdy je to fuk  — akustické vybrnkávání “To Live a Life” –, někdy tady není znát vůbec a First Aid Kit jsou více méně sami sebou — skvělá “My Wild Sweet Love”, která konečně zase navazuje na silné úvodní písně.

Titulní skladba “Ruins” není něco obzvláště originálního a nebo fascinujícího, je to ale píseň, která má v sobě sílu reprezentovat současný folk a být jedním z jeho vlajkonošů. “Hem of her Dress” konečně posluchače probudí z poklidné jízdy, když First Aid Kit odletí z Ameriky do Irska a píseň se rozvine do nějakého irského svatebního popěvku, kdy začne po: “Too much whiskey,” zpívat na konci písně sborově celá hospoda: “La-da-da-da-da-da.” “Hem of her Dress” se podaří album posunout někam jinam ze stojatého bodu a je to k závěru alba jen dobře.

First Aid Kit – Ruins

Vydáno: 19. 1. 2018
Délka: 39:37
Žánr: Indie Folk, Písničkář(ka), Folk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Rebel Heart, 2. It’s a Shame, 3. Fireworks, 9. Hem of Her Dress

Black Veil Brides přišli na albu Vale s tradičním, ale o něco více popovým přístupem, Jeff Rosenstock se na POST- snaží na album o svém životě namontovat i současnou politicko-společenskou situaci v USA a vracejí se též metaloví veteráni Corrosion of Conformity. Jako první se ale podívejme na načekaně soulové album Andersona Easta.

Andersona East pojal nové album více soulově, pomáhali mu Chris Stapleton i Ryan Adams

Anderson East – Encore

Vydavatelství: Atlantic / Elektra / Low Country Sound
Žánr: Roots Rock, Country Rock, Jižanský Rock, Soul
Hodnocení: 3.5/5.0

Anderson East se vrátil po dvou a půl letech od slibného debutu Delilah (léto 2015), ale jako poutač nesloužilo ani tak jeho debutové album, jako spíše dva zásadní vztahy v jeho životě. Ten jeden je přátelský a kreativního rázu — s aktuální velkou hvězdou country a jžanského rocku Chrisem Stapletonem — a ten druhý je osobního rázu — se slavnou americkou country hvězdou Mirandou Lambert (mimochodem bývalá manželka Blaka Sheltona, který je teď s Gwen Stefani, ale nebudeme z toho tady dělat bulvár, že ano…). Jeho přítelkyně mu jistě poskytla (jak už to u hudebníků bývá) mnoho inspirace hlavně po textové stránce a Chris Stapleton zase po té muzikantské.

Na albu Encore čerpá Anderson očekávaně z jeho domácího nashvillského country, pak se taky přesunul z Tenessee kousek k jižním hranicím s Alabamou a převzal vlivy jižanského rocku, kromě toho ale více než předtím zapojuje soulové vlivy. Třeba jednu z nejvýraznějších písní alba “All In My Mind” by mohl převzít i třeba Sam Smith. Na písni “Surrender” jsou černošské vlivy soulu a původního R&B zřetelné tak, že kdyby byl James Brown ještě mezi živými, možná by si mohl střihnout s Eastem duet. Jeho písně jsou postavené na jeho výrazném a silném hlasu, díky kterému je někdy trochu teatrální, to ale samozřejmě neznaméná, že by nebyl Anderson East výborný zpěvák.

Na úvodní “King For A Day” je poznat, že jí spolu napsal Chris Stapleton. Je to typická „stapletonovská“ píseň z pohodové série písní. K nejlepším písním na albu patří druhá “This Too Shall Last”, kde hraje na kytaru Ryan Adams a kromě jeho skvělého sóla (bohužel ale na konci useknutého postupným zeslábnutím), slyšíme Hammondovy varhany, které neodmyslitelně patří k jižanským stylům. “This Too Shall Last” hned třeba vedle “Girlfriend” má potenciál zaujmout velké množství lidí od fanoušků kýčového country Florida Georgia Line přes fanoušky Sama Smithe až fanoušky Ryana Adamse. Ta univerzálnost má samozřejmě i své nevýhody, protože je přes ní občas problém vůbec vidět nějakou pravou tvář Andersona Easta. East je někdy až příliš horlivý a i když podezírání z nějaké přetvářky můžou nejspíš zůstat stranou, protože zní docela přesvědčivě, v písních jako “Without You” už je toho přeslazeného sentimentu a růžové atmosféry přece jen trochu moc. Hlas má ale jako lev a jeho nové album je sympatické svou ambiciózností.

Doporučujeme, pokud máte rádi: cokoliv od Florida Georgia Line přes Chrise Stapletona až po Sama Smithe

Black Veil Brides si neodpustili svou tradiční portci metalového kýče, který zní tentokrát ještě více popově

Black Veil Brides – Vale

Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Heavy Metal, Hard Rock, Glam Metal, Metalcore
Hodnocení: 2.5/5.0

Nechoďme okolo horké kaše. Nové album Black Veil Brides mohlo být daleko lepší. Je to takový digitální heavy metal, který využívá až moc studiových technik k tomu, aby dosáhl perfektního a nablýskaného zvuku, většinou to ale albu škodí. Zvlášť když třeba v “The King of Pain” a v několika dalších písních, zní hlas Andyho Biarsacka jako upravován Autotunem. Bicí se zdají být takové nějaké bez energie. Jejich zvuk je až moc plochý a pod strachem z vlastní nedokonalosti zahnán do kouta. Pak je tu neustálé refrénové zvolávání: “Who-o-o-o,” které ale nefunguje pro nějaké vyvrcholení písně, ale spíše ve stylu když nevíš, co dál, dej tam popový “whoop”.

Napumpované pozérské epické refrény, které dělají z nového alba Black Veil Brides obecně přijatelný kompromis mezi puberťáckým elektro pop rockem Imagine Dragons, tvrdšími kapelami jako Of Mice & Men a ještě tvrdšími kapelami jako Adept, možná zapříčiní, že se písně kapely možná budou hodit k sestřihům wrestlingových soubojů, ale zároveň to znamená stejně tak to, že kapela úplně zapomněla na své původní metalcorové začátky, které dávaly hudbě alespoň trochu energie (i když co si budeme povídat, ani předtím nepatřili Black Veil Brides mezi klenoty hudební scény). Ono zaprodání se více mainstreamovému a popovému zvuku je občas správným krokem, pokud je provedeno dobře, Vale má ale asi tolik energie jako vymačkaný citron. Přitom jedna z nejvíce poopových písní, jakou kdy Black Veil Brides nahráli “When They Call My Name” si lze představit jako povedenou píseň, která bude fungovat na koncertech.

Texty jsou ale (jako tradičně) plné metalových klišé o osobních frustracích: “As we scream and we fight,” ”I only sink before I swim”, “Say a prayer, every night” a samozřejmě nesmí chybět ani nějaké to klišé o válce: “We’ll be here when their heart stops beating.

Samozřejmě, že se album dá poslouchat jako nenáročný poslech pro odreagování a samozřejmě, že kytaristi odvádí skvělou práci, znáte ale to přísloví o biči a lidském exkrementu…

Doporučujeme, pokud máte rádi: především jiná alba Black Veil Brides; pak třeba Asking Alexandria nebo Bullet for My Valentine

Jeff Rosenstock vydal album hudebně ohromně zajímavé, ale textově nudné

Jeff Rosenstock – POST-

Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Alternative/Indie Rock, Punk
Hodnocení: 3.5/5.0

Po amerických volbách se roztrhl pytel s frustrací hudebníků. Některá vyjádření nebyla pro posluchače moc výživná, některá stála za to (jeden příklad za všechny: trefné narážky v písních Spoon), Jeff Rosenstock se pokusil pojmout to detailně zejména z osobního hlediska a věnoval POST-volební Americe celé koncepční album. POST- vypovídá spíše než o politicko-společeské situaci o osobní frustraci zpěváka, který nám vypráví obrazy z jeho znuděného života jako:

“What’s the point of having a voice
When it gets stuck inside your throat?”

“First person shooter games” a “And a vinyl record that you can hear! / But when it means something / I always disappear.” Když v poslední části písně naráží na neslavnou uniklou nahrávku Trumpa, kde mluví jako hulvát, člověk si říká, jestli je ten přístup americké mladší generace úplně zdravý. 35 letý Rosenstock by možná mohl vědět, že politika sice naše života ovlivňuje, zase tak zásadní to ale v současné době v pokročilých zemích (naštěstí) není. Ono fňukat a svalovat vinu na politiky asi nebude ten správný přístup k životu a navrtání politiky působí u tohoto alba kontraproduktivně, což byl ostatně i případ jeho minulého alba Worry.

Vůbec na to, že už je to plně dospělý chlap, nějaká textová moudrost je hodně postrádaná. Z jeho písní lze slyšet všudepřítomná znuděnost a prázdnota.  Ono album je celé takové ufňukané a ne úplně dobrým způsobem. Třeba, když Jeff zpívá: “TV stars don’t care about who you are,” je to další z momentů, u kterých si můžete říct: „No a co?“ A to i když je píseň “TV Stars” po hudební a melodické stránce jedna z nejlepších písní alba.

Přitom jinak je to skvělé album. I když už je Rosenstock středního věku, má jeho hudba stále mladistvou drzost s punkovým duchem i energií (pokud tedy neposloucháte texty bez života) a písně jako “USA”, “All This Useless Energy” nebo “TV Stars” jsou chytlavé a nabízejí zajímavé a odvážné změny. Album vydané bez předchozího oznámení 1. ledna je nahuštěno do 37 minut a využije je tak, že i když jsou stopáže písní delší a člověk může mít pocit, že poslouchá něco, co se to tváří jako „lepší hudba“ a co můžete ukázat svým kamarádům hipsterům, nebudete se u toho snad ani chvíli vyloženě nudit.

Doporučujeme, pokud máte rádi: Bomb the Music Industry! nebo teba Chrise Farrena

Do Corrosion of Conformity se vrátil zpěvák Keenan, který se snaží vrátit kapelu zpátky do formy

Corrosion of Conformity – No Cross No Crown

Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánr: Heavy Metal, Punk Metal, Stoner Metal, Doom Metal
Hodnocnení: 3.5/5.0

Corrosion of Conformity mají takové dva základní módy, mezi kterými přepínají. Jedním je stoner metal, druhým je hardcore, kterým začínali ještě jako trio členů v raných osmdesátkách. Zásadní zlom v jejich historii přišel v roce 1994, když kytarista Pepper Keenan převzal roli zpěváka a CoC vydali své průlomové album Deliverance. Po rozpadu kapely se dala dohromady originální trojice bez Keenana v roce 2010. Stejně jako Keenan dovedl kapelu ze zapomnění k úspěchu poprvé, zdá se že se o to nyní pokouší znovu, když se do kapely před nahráváním tohoto alba vrátil. Pokud rovnou přeletíme rychle všechny ty zbytečné mezihry, které se na albu nacházejí a na které za chvíli stejně zapomenete, hned z vyřvávacího otvíráku “The Ludditude” i následující ještě více agresivní skladby “Cast The First Stone”, lze slyšet velké podobnosti z posledního alba, na kterém zpíval Keenan In the Arms of Gold (2005).

Produkce a mix je na tomto albu však zvolena trochu jiná. No Cross No Crown je to pořádný zvukový bordel a hluk. Kapela jakoby se dlouho zahřívala a až na páté písni “Wolf Named Crow” vytáhne trumfy z rukávu a CoC připomenou to nejlepší, co mohou dát, přičemž pak pokračují s jednou z nejvíce melodicky chytlavých skladeb “Little Man”. Ačkoliv se Keenan ze všech sil snaží dotáhnout kapelu zpět do zašlých sláv devadesátých let, jeho hlas už bohužel není to, co býval. Zní často velmi unaveně a zastřeně. Je zahalen do nějaké zvláštní mikrofonové mlhy, která se mu snaží dodat postrádající šířku, ale i tak se ve změti hlasitých nástrojů hodně ztrácí. Zvláštně žalostné je to třeba na metalové boogie “Forgive Me”, které by potenciálně mohlo mít daleko větší sílu.

Je velice zvláštní, jak uvažují některé kapely stejně a to napříč žánrovým zaměřením. Kytarový motiv písně “Nohing Left to Say” je totiž vykrádačka hlavního motivu písně “In the Water” od Brand New z jejich posledního Science Fiction. No samozřejmě až na to, že písně vznikaly nezávisle na sobě. Inu, další důkaz toho, že nějaké intelektuální vlastnictví v hudbě je více méně nesmysl, protože hudebníci holt uvažují velice podobně a ani se nemusí vykrádat. Tady je naopak hlas Keenana zase silný a spolehlivě vede píseň kupředu.

Corrosion of Conformity přivedli zajímavé album se silnými kytarovými triky ve stylu kapel jako Thin Lizzy. Keenanovým vokálům nelze upřít snahu, která se někdy zúročí a někdy bohužel ne. Od nějakých nejlepších časů Corrosion of Conformity je to album trochu vzdálené, nabízí ale obzvláště pro stávající fanoušky kapely mnoho zajímavého, čeho se můžou zachytit.

Doporučujeme, pokud máte rádi: Down, Clutch, Black Label Society

Dále také vyšlo:

Joe Satriani za pomoci bubeníka Red Hot Chilli Peppers a basáka Black Sabbath neustále střídá jeden a ten samý recept. Stejně je to ale připomínka toho, proč je nejúspěšnějším kytarovým virtuózem všech don

Joe Satriani – What Happens Next

Vydavatelství: Legacy Recordings / Sony Music
Žánr: Instrumentální kytarový hudba, Rock, Hard Rock, Instrumentální hudba
Hodnocení: 3.5/5.0

Recenze vyjde na hudební databázi ONEMusic.cz.

od -

Recenze | Novinky: Debut uprchlice z Fifth Harmony Camily Cabello Camila je přes všechny nedostatky nakonec příjemným kubánským zahřátím

V době, kdy teploty stále klesají, by se nám asi v našem teplotním pásu hodilo zahřátí žhavými kubánskými rytmy. Debut Camily Cabello je sice snesitelnější než cokoliv, co vylezlo z Fifth Harmony, na uspořádání spontánního karnevalu pro úspěch alba Camila, to ale taky nebude.

Zatímco byla Camila ještě ve Fifth Harmony, nazpívala (a taky něco přispěla do tvůrčího procesu) písní kanadského zpěváka Shawna Mendese (A.K.A. zoufalý pokus najít nového Justina Biebera) a amerického rappera Machine Gun Kellyho (A.K.A. v současnosti zřejmě nejoblíbenější a možná nejlepší bílý rapper). Asi pak bylo jen otázkou času, než se definitvně odtrhne od Fifth Harmony. Nechybělo pak ani menší divadlo na sociálních sítích a některé mladé dívky si musely rvát vlasy napětím, jak to všechno dopade.

Foto Camila Cabello k albu Camila
Camila Cabello (foto: camilacabello.com)

Ať už její odtrhnutí bylo čistě finančním rozhodnutím, či nikoliv, hned při vydání prvního singlu Havana se to ukázalo jako rozhodnutí správné, protože horkokrevná píseň s kubánskými vlivy, rapperem Young Thugem a jasně znatelným rukopisem Pharella Williamse, se dostala na nejvyšší místa hitparád po celém světě. Chytlavý popěvěk: “Havana oh na na,” je po prvních přehrání chytlavý příjemně, poté se mění spíše v noční můru, která vás nepřestává pronásledovat. O tom ale až později.

Ještěže se narodila na té Havaně…

Původně se album mělo jmenovat The Hurting. The Healing. The Loving, avšak poté, co píseň “Havana” začala sklízet obrovský úspěch u posluchačů, rozhodli se producenti a manažeři (a snad i Camila, i když nedělejme si iluze, že…) vydat jinou cestou. Music NOW momentálně nemá k dispozici věšteckou kouli, z původního názvu však lze předpovědět, že se asi mělo jednat o daleko sentimentálnější a jemnější album. S písní “Havana” však očekávatelný dance pop otočil kormidlo více směrem k inspiraci latinskoamerickou hudbou a k více svůdnému a sexy stylu. Byla vyškrtnuta třeba ufňukaná a pomalá, již dříve vydaná píseň “I Have Questions”, stejně jako žánrově nezapadající tvrdší R&B “OMG”.

Musí se uznat, že albu se podařilo vtisknout nějakou tvář, jednotný zvuk a není to jen bezvýznamný playlist popových písní. To latinskoamerické koření je cítit z mnoha písní a albu to určitě prospělo. Zakladní problémy jsou dva. Jednak, že změna směru k latinskoamerické hudbě se nepovedla dotáhnout úplně do konce a pak ten, že Cabello není taková osobnost, aby si dokázala písně týmu skladatelů a textařů přisvojit. Jsi z Havany, takže zpíváš do trendového tanenčího popu, který má nějaké malé prvky latinskoamerické hudby, zpíváš hezky, vypadáš dobře, ale co dál? V písních (“Consequences”) sděluje třeba věci jako: “Zhubal jsem, protože jsem nejedla.” Wow! Občas si člověk říká, jaké má Camila štěstí, že se narodila na Kubě, protože tenhle fakt a to, že ho producenti dokázali (bohužel jen z části) zužitkovat, zachraňuje album od popové nudy.

Kotrmelce ve studiu, reklama na prací prášky… Zase ale nezatracovat! Náznaky tady jsou

S trochou zjednodušení by se dalo říct, že základem úspěchu v popu je být velkou osobností.

Camila Cabello je dobře vytvořený, ale moc tvarovatelný produkt, na kterém je málo autenticity, která vytváří ty podstatné rozdíly mezi velkými dámami popové hudby, jakými jsou Beyoncé, Adele, Taylor Swift, Kelly Clarkson, P!nk a spol. S trochou zjednodušení by se dalo říct, že základem úspěchu v popu je být velkou osobností. I když i za velkými hráči stojí armády skladatelů a producentů, těm jejich písně alespoň věříte, Camila Cabello je ale spíše jako formovatelná plastelína, se kterou si tým může dělat co chce. Spíše se podobá Britney Spears, která byla taky jen hlasem a tělem, ale uvnitř toho bylo pramálo. Pokud by jí producenti řekli, ať ve studio začne dělat kotrmelce, dost možná by je udělala.

Znovu se hodí napsat: ještěže se narodila na Havaně, protože jí to přece jen nakonec nějakou charakteristiku a odlišnost dává, jinak by byla Camila Cabello na některých částech alba (třeba “After All These Years” a “Consequences”) zaměnitelná s Arianou Grande. Díky tomu se též má čeho chytit příště a třeba na příštím albu ukáže, že jí na jednom skromném českém hudebním webu ukřivdili a velkou osobností být dokáže. Zase tak beznadějné to určitě není.

Teď více o samotných písních. Letní R&B “Into It” je jako nepovedený sourozenec “Sober” od Lorde, “In the Dark” je dobrá píseň pro reklamy na prací prášky, na albu taky ale moc nefunguje.

To nejvíce kubánsky naladěná píseň “Inside Out” je přesně to, co na albu funguje. Stejně jako perfektní úvodní popová pecka “Never Be the Same” s velkým stadionovým refrénem. Pokud neuslyšíte “Havana” více než desetkrát, taky jí lze vnímat dokonce i jako geniální popovou trefu do černého. Seduktivní sexy tango, výborně zvolená produkce mixující jak vlivy latinské hudby, tak i hip hopové, jedna z těch světlých výjimek, kdy rapper v polovině popové písně nepůsobí jako nutné zlo před posledním refrénem, je tu taky Pharell a můžeme slyšet i určité znaky posledního alba jeho projektu N.E.R.D. Dokud vám to neuvízne v hlavě, je to sakra dobré. Vlastně i “After All These Years” je chytře udělaná popová písnička a se svým minimalistickým zvukem, kdy stojí pouze na čistých elektrických kytarách a vokálech, ke Camile Cabello pasuje. Zase tady rezonuje to, že to zní zároveň jako píseň Ariany Grande, ale k dobru Camile nahrává, že jí to pravděpodobně sedlo lépe, než by to zazpívala Ariana, ale znovu podotýkám… Věšteckou kouli momentálně nemáme k dispozici.

Camila Cabello – Camila

Vydáno: 12. 1. 2018
Délka: 36:55
Žánr: Pop, Dance Pop, Teen Pop, Latin Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Never Be the Same, 2. All These Years, 4. Havana (feat. Young Thug), 5. Inside Out

Recenze | Novinky: Shame štvou zapšklé konzervativce i hyperkorektní levičáky. Se sebejistým debutem Songs of Praise boří punku nepřející dobu

Máme tu sice teprve první týden nových alb, už je tady hned ale jedno album, které se na 99,9% dostane do výčtu toho nejlepšího z roku 2018. Britská punková kapela Shame vydává totiž debut, se kterým na sebe strhla oprávněně pozornost tisku po celém světě. Shame je přímo výčet důvodů, proč milovat britské kapely. Je to parta na první pohled pěti obyčejných kluků, kteří se potom, co začnou hrát, promění v okamžité centrum pozornosti a charisma se jim zvětší z nízkých hodnot na maximum. Z londýnského Brixtonu — domovské půdy The Clash — přichází po Fat White Family další naděje anglické rockové hudby s albem Songs of Praise.

Členové Shame v hudební scéně dospívali. Jako teenageri byli pečení, vaření v brixtonské hospodě The Queen’s Head pub, která byla takovým domovem kapely Fat White Family. Díky tátovi bubeníka Charlieho Forbese, který je kamarád s majitelem tohoto podniku, se dostávali kluci z Shame k různým privilegiím tohoto hlavně místními oblíbeného londýnského klubu. Na Songs of Praise náležitě zhodnotili všechny ty volné vstupenky na koncerty a půjčování různého vybavení pro potřeby kapely. Dnes už je tahle “domácí” hospoda Shame a Fat White Family pod jiným majitelem a podle ohlasů z facebookového profilu, změnila tvář a už je prý z ní jen: “Londýnská hospoda jako každá jiná.” V Songs of Praise ale její duch stále přetrvává a nikdy neodejde.

Foto Shame k Songs Of Praise
Shame

Shame je pět mladých naštvaných londýňanů. Nejsou ale zase tak ostří, jako byli někteří jejich britští kolegové ze 70. a 80. let. Aby nebylo pochyb, že si ze sebe umí udělat legraci a že jsou v pohodě, vyfotili se na albu se zvířátkama v náručích. Jejich koncerty, to nebude nějaká stříkající krev a plivání na diváky, zase taková selanka to ale taky nebude, ostatně stejně jako na tom obrázku to nejsou žádná roztomilá štěňátka, co ale vepříci.

Jak kapelu (ne)vzrušovala konzervativní premiérka Mayová

Kapela je vlastně takovým peprnějším vzorkem dnešní mladé západní generace vyrůstající v nižší střední třídě (to, čemu se říkala Anglická dělnická třída, už dnes stejně skoro vymizelo). Na rozdíl od kapel jako Sex Pistols, kteří byli prostě a jednoduše proti všemu, Shame cítí potřebu vyjádřit své politické názory.

Shame jsou jako většina dnešních punkových kapel levičáci* (nejspíše fanoušci Labouristů), kteří se to nebojí říct nahlas (a to přestože je to třeba stálo podle různých tweetů několik fanoušků), a tak se na jejich satirickém pseudo-romantickém singlu “Visa Vulture” (píseň se nevyskytuje na albu) vysmívají Therese Mayové, když zpěvák Charlie Steen ironicky popisuje, jak moc by s ní chtěl zažít pořádně perverzní sex a na obalu je pak vykreslena Mayová jako upír. Každý máme nějaké politické názory a řekněme, že já je mám trochu jiné než kapela, myslím, ale že “Visa Vulture” bylo docela povedené vyjádření politické frustrace. Nebylo to možná ani tak vtipné jak to mohlo být, představě nálepky „punk roku 2017“ to ale odpovídalo ideálně.

Pozn: *Paradoxně ale štvou i posedlejší stoupence podobných názorů hudebního tisku z USA, viz shrnutí.

S nasazením vlastního života

Na debutu Songs of Praise takové výrazné politické postoje nejsou. V nahrávacích společnostech (alespoň ve většině těch anglických) nesedí pitomci a vědí, že je k oslovení různorodých posluchačů výhodnější hrát spíše opatrnější hru na jistotu, než sázet na risk. Ano, moc punkově to nezní, ale holt doba je jiná a není třeba mít iluze… oni i ti Sex Pistols a Clash byli moc dobře kryti manažerským týmem a nahrávací společností v zádech, navíc dříve v hudbě lítaly ještě daleko větší částky, takže v lecčems mají Shame volnější prostor.

“I’m not much to look at!
And I ain’t much to hear!
But if you think I love you,
you’ve got the wrong idea,”

dává najevo hrdě drzým a posměšným tónem do mikrofonu Charlie Steen, který většinu času na albu spíše řve než zpívá. Jeho hlas má velké charisma a navrací zpět ty nejlepší časy punku.

…zní to, jakoby se nechal pro upřímnost slov i zabít, pokud by to bylo potřeba.

Povznášející třetí píseň “One Rizla” je vůbec perlou. Už jen ten refrén je geniální po textové i hudební stránce. Kdy jste naposledy slyšeli něco podobného? Steen zpívá svá slova tak, že bezmezně věří, tomu co napůl zpívá a napůl řve do mikrofonu a zní to, jakoby se nechal pro upřímnost slov i zabít, pokud by to bylo potřeba. Podobně je tomu i v celé délce alba. Songs Of Praise začíná v temné atmosféře blížící se bouře s písní “Dust on Trial”. Těžkou atmosféru první písně však poté protnou vysoké a rozlehlé kytarové tóny s reverbem (kytarový efekt, pozn.) v úvodu další písně “Concrete”.

Olíznutí zlaté díry bez chuti

Na Songs Of Praise je výborné, že ačkoliv je díky post-punkovým vlivům celkový zvuk hutný, deprimovaný a částečně přenáší na posluchače pocit osobní frustracie členů kapely, dokáže v průběhu alba vyvážit naštvaný zvuk světlejší a optimističtější sólovou kytarou, jak je to slyšet už na výše opěvované “One Rizla”. Další zajímavý prvek kapely je, jak Sheen začne střídat mezi mluveným slovem a punkovým řvaním do mikrofonu v refrénu. Nejlépe je to slyšet na “The Lick”, kde vypráví o zlaté vstupence a očividně zpívá o dobách, kdy se chodili do The Queen’s Head dívat na jiné kapely.

Mátonožné a pomalejší tempo zase zvedne testosteronem pořádně napumpovaná “Tasteless”, kterou kapela směřuje jako tvrdou ránu pěstí konzumnímu světu. Jako pogovací píseň na koncerty ideální. V dnešní éře, kdy dochází k překvapivému morálnímu povstání proti různým sexuálním praktikám, přichází Shame v pravý čas s kritickou písní “Gold Hole” o tom, jak využívají mocní muži ženy. Shame naštěstí nejsou hloupí a nesvalují vinu pouze na jednu stranu. Zatímco se naštvaně a cynicky vysmívají bohatým mužům (I’ll wear you down girl

/ I’ll buy a way), snad ještě více se vysmívají i ženám, které se nechají od bohatých mužů uplácet:

“She knows that it’s wrong
But she feels so good in Louis Vuitton,”

a aby toho nebylo málo, přidají dalším vtipným a rýpavým rýmem ještě posměšnou poznámku o pohlavní nemoci (“And it makes me feel like I am rich / It makes me scratch that tender itch”).

Na Shame je něco obvyklého. Nejde jen o to, že basa a kytaristi hrají skvěle. Shame mají — hlavně zpěvák Sheen — obrovské charisma a můžou to dotáhnout daleko. Jejich texty mají údernost. Jsou naštvané, cynické a přitom vtipné. S šestiminutovou atmosférickou baladou “Angie” přijde v podstatě na první moment, kdy zpěvák začne doopravdy zpívat a Shame ukazují, to co v průběhu alba naznačovali a sice, že jim nedělá problém i udělat písně jiným způsobem a kromě nástrojové agresivity a vyššího tempa, umí pracovat i na atmosféře písní a umí vytvořit ambiciózní a velkolepé písně.

Shame – Songs Of Praise

Vydáno: 12. 1. 2018
Délka: 38:25
Žánr: Punk, Post-Punk Revival, Post-Punk, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Concrete, 3. One Rizla, 5. Tasteless, 7. Gold Hole, 8. Friction, 10. Angie

od -

Recenze | Novinky: Black Rebel Motorcycle Club na »Wrong Creatures« stárnou. Má to své plusy i mínusy

Po vydání posledních dvou alb Black Rebel Motorcycle Club následovaly velmi těžké okamžiky pro jednotlivé členy i celou kapelu. Po vydání Beat the Devil’s Tattoo (2010) zemřel zpěvákovi a basistovi Robertu Levonu Beenovi jeho otec (také muzikant, zpěvák kapely The Call). Po Specter at the Feast (2013) pak následovala dokonce interní rána v podobě onemocnění bubenice Leah Shapiro, u které se začaly projevovat příznaky vzácné mozkové vady, kvůli které musela podstoupit náročnou operaci. Black Rebel Motorcycle Club tyto události už z princiu věci musely nějak ovlivnit. Na novém albu Wrong Creatures tak zní starší a moudřejší, než kdy předtím a má to své výhody i nevýhody.

Leah Shapiro musela po operaci rehabilitovat a za bicíma trénovat, než byla vůbec schopná hrát na bicí zase tak jako dříve a nyní konečně byla plně připravená pro studiové nahrávání. Doufejme, že prokletí posledních dvou alb nebude pokračovat, na Wrong Creatures každopádně kapela zní, že je po předchozích zkouškách osudu připravena na všechno, rozšiřuje svůj zvuk do šířky a více než kdy jindy připomíná anglické The Verve. Není to vyloženě posun někam nebo tvoření něčeho úplně jiného od píky, je to spíše o přidávání některých hudebních elementů k těm stávajícím a o odstranění některých starších zvukových elementů.

 Foto Black Rebel Motorcycle Club k albu Wrong Creatures
Black Rebel Motorcycle Club

K rozšíření zvuku pomáhal kapele ostřílený producent Nick Launay, za kterým se přesunuli z domácího San Francisca do L.A. a který je znám hlavně díky práci s Nickem Cavem, Arcade Fire nebo Yeah Yeah Yeahs. Vždycky, než píšu recenze, poslechnu si kromě aktuálního alba a starších písní i živá vystoupení, abych nahlédl kapele více pod povrch. Je zvláštní jak moc se kapela lišila na živých vystoupení v roce 2015. Tam byla věrná stále hodně svým syrovým počátkům v garážovém rocku. Bude tedy zajímavé pozorovat, kam se kapela posune v živých vystoupeních na turné, které začíná jezdit po USA právě v těchto dnech (jako první koncerty jsou naplánovány ty v městech Pheonix, Dallas a Houston). Je totiž jasné, že kapela nemá ani zdaleka tak syrový zvuk, jaký měla třeba ještě na albu í Beat the Devil’s Tattoo (2010).

Temně, rozvážně a ostře

Zatímco na písních z alb před rokem 2010 se kytary málokdy utiší, tady disponuje kapela trochu rozvážnějším tempem, nad kterým mají kontrolu bicí.

Když byla řeč na počátku o těch osobních tragédiích, v samotném počátku alba se jich popravdě Black Rebel Motorcycle Club příliš nedrží. Po dvou minutovém tajemném intru inspirovaném africkou kmenovou hudbou následuje typická mohutná zkreslená basa s kytarou a Black Rebel Motorcycle Club začnou albu v napůl typickém a napůl trochu vyčištěném a vybroušeném stylu, kdy jsou kytarové nástroje více zřetelné a není kolem nich tolik přebytečného hluku. Jedná se o jakousi na první poslech znatelnou audio kultivaci, kterou Black Rebel Motorcycle Club pod Launay podstoupili, ostrý zvuk je ale pořád přítomný.

Zatímco na písních z alb před rokem 2010 se kytary málokdy utiší, tady disponuje kapela trochu rozvážnějším tempem, nad kterým mají kontrolu bicí. Píseň si jede ve svém pomalejším tempu a zároveň pracuje s větší dynamikou. Ve slokách se kytary stoupá hlasitostí nahoru a pak zase padá. Okolo toho pobrukuje potichu basa, aby pak spolu s bicíma explodovali v refrénu a píseň došla k vrcholu, který začne kytarová vyhrávka na pozadí hlasu.

Třetí píseň “King of Bones” více zapojí hlubokou basu a zvuk je pak celkově temnější. Ostatně ten celkově temný zvuk bude i z velké části dílem producenta Nicka Launayho, protože kdo slyšel Skeleton Tree Nicka Cava, které také Launay produkoval, bude vědět, že tohle album působilo také mimořádně temně (a to nejen svými temnými texty o tragické smrti syna Nicka Cava).

Black Rebel Motorcycle Club ve full The Verve módu

Doposud to byli i se všemi změnami klasičtí Black Rebel Motorcycle Club, po čtvrté písni jakoby však přišla změna výhybky a kapela začne postupně připomínat wiganské, od roku 2008 (zase) bohužel neexistující, The Verve. Nejdříve začne na “Haunt” používat více kytarové pedály, temp je velice pomalé a zpěvák Levon Been skoro šeptá zoufale do ozvěny:

“Can you touch?
Can you stay?
Would you weep for the day?”

a je jasné, že je to něco pro tuhle kapelu nezvyklého.

Na kapelu, která se proslavila syrovostí a tím, že do alternativního rocku vrátila zase koule a styl rebelství černé kožené bundy, je to nezvyklý slaďák.

“Echo” je jedna z nejambicioznějších písní, jaké kdy Black Rebel Motorcycle Club nahráli. Potencionální stadionová hymna má v sobě spoustu ostrovního šarmu. V rozměrném a protáhlém refrénu připomíná U2 nebo Stone Roses. Na kapelu, která se proslavila syrovostí a tím, že do alternativního rocku vrátila zase koule a styl rebelství černé kožené bundy, je to nezvyklý slaďák. Zvlášť když zpívá Been: “Be still my love / I don’t wanna tear you down.”

To, jak velkou inspirací jsou pro Black Rebel Motorcycle Club The Verve, je slyšet hlavně na konci “Echo”. Nepřišel do studia onoho času kytarista The Verve Nick McCabe, aby si zahrál svůj part? Kdyby ještě někdo o podobnostech s The Verve pochyboval, je tady další píseň s názvem “Ninth Configuration”, kde dokonce i Been začne znít úplně jako Richard Ashcroft. Protože patřím mezi velké stoupence The Verve a znám jejich písně snad líp než vlastní boty, nejsem si jistý, jestli tahle podobnost na mě působila úplně pozitivním dojmem. Ono je to totiž hezké mít písničky, které zní jako nové písně The Verve v době, kdy to vypadá, že už se nikdy nedají dohromady, k čemu mi to ale je, když to The Verve nejsou? Black Rebel Motorcycle Club se na druhou stranu hodně inspirují a někdy přímo přebírají styl kapely, která se proslavila hlavně svou „Bittersweet Symphony“, nikdy to ale není nějaké melodické vykrádání, což je jistě lepší varianta, než kdyby to bylo naopak.

V trochu jižanské a westernové “Question of Faith” se rozléhají ony v úvody zmiňované osobní problémy členů a jakési posilování vnitřního já:

“I’m a question of faith
I’m a faded mind
I’m what calls you away
I’m what leaves you in Time”

“Question of Faith” je vůbec jeden z nejsilnějších textových momentů alba.

Ve stylu psychedelie alá Storm in Heaven (debut The Verve) pokračuje kromě “Ninth Configuration” i “Calling them All Away”, kde je však slyšet už nějaký větší odklon a spíše to zní nikoliv přímo jako The Verve, ale jako inspirace a společně s chytlavým refrénem se jedná o nejvíce zapamatovatelné (ovšem ne nutně nejlepší) momenty alba Wrong Creatures. V rozšířování svých vlastních hudebních obzorů Black Rebel Motorcycle Club pokračují i na “Circus Bazooko”, která má — přesně jak název napovídá — cirkusový zvuk. Singl „Little Thing Gone Wild“ patří sice mezi to, co by člověk čekal od Black Rebel Motorcycle Club, je to ale spíše takový marketingový ukázkový produkt, než o ukázku toho nejlepšího z alba.

“All Rise” vlastně pokračuje v tom, jak zakončila první část alba “Echo”, ale je snad ještě více grandiózní a nesmírně dramatická. Skoro tak dramatická, že vidíte přímo před sebou lidská dramata, dojemná usmíření, nebo naopak hluboký a hořký zármutek a to všechno jakoby se odehrávalo na jevišti nějakého úchvatného divadla se starobylou architekturou 19. století. Není to zase tak velkolepé jako jako třeba Mariinské divadlo v Petrohradě, ale honosné podobně jako třeba Maďarská státní opera.

Black Rebel Motorcycle Club – Wrong Creatures

Vydáno: 12. 1. 2018
Délka: 59:05
Žánr: Alternative/Indie Rock, Alternativní Rock, Noise Pop, Garage Rock, Garage Rock Revival
Rozhodně musíte slyšet: 2. Spook, 3. King of Bones, 5. Echo, 7. Question of Faith, 12. All Rise

od -
Cranberries Dolores O’Riordan

Dolores O’Riordan, zpěvačka irské kapely Cranberries, zemřela dnes v Londýně ve věku 46 let. Informují o tom BBC nebo agentura AP s odvoláním na prohlášení její tiskové mluvčí.

O’Riordan se dostala do kapely, která se později jmenovala Cranberries skrze konkurz, který vyhrála. Kapela známá svým jedinečným zvukem s post-punkovými vlivy a elementy irské lidové hudby, se rozpadla v roce 2003 a v roce 2009 se dala opět dohromady. Minulý rok vyšlo akustické album Something Else (psali jsme recenzi), na kterém kapela znovu nahrála své největší hity v akustické podobě.

O’Riordan napsala text i složila hudbu k nezapomenutelným hitům jako „Deams, „Linger“ a „Zombie“ (za tu obdrželi Cranberries cenu MTV Europe Music Awards za rok 1995 v kategorii Nejlepší píseň), které nazpívala její jedinečnou a snadno rozpoznatelnou hlasovou technikou. Kromě Cranberries vydala též dvě sólové alba v roce 2007 a 2009. Nedávno také hrála zpívala v kapele D.A.R.K., kterou založil basista Andy Rourke z kapely The Smiths.

Podle její tiskové mluvčí přijela Dolores O’Riordan do Londýna kvůli „krátkému nahrávání ve studiu“.

Žádné podrobnější informace o příčině jejího úmrtí zatím nejsou známy.

Poslechněte si „Dreams“ níže:

V porovnání se zahraničním seznamem je zde jeden hlavní rozdíl: není tady ani jedno album, které by bylo vyloženě popové. Dalším rozdílem se zdá být větší žánrová pestrost u toho domácího seznamu. To potvrzuje jednu věc, kterou má asi zpozorovanou každý fanoušek hudby: nezávislá/alternativní hudební scéna u nás a na slovensku je rozdělena velkou propastí od komerčního úspěchu v rádiích, na internetu a v prodejních čísel. Dle mého názoru je to přece jen trochu škoda, protože pak se člověk o těhchto albech těžko dozvídá… Naštěstí se i tady objevilo pár alb, kterým se prostor mezi alternativní a mainstreamovou scénou daří vyplnit (J.A.R. nebo David Stypka). Pak je tu další očekávatelný rozdíl. Zatímco snad všechna alba ze zahraničního seznamu byla myšlena smrtelně vážně, typický český a slovenský nadhled zapříčinil, že je na místních albech daleko více humoru.

Stejně jako v přehledu nejlepších zahraničních alb je zde uveden krátký popis, který by měl co nejvýstižněji popsat album a sdělit důvod, proč se zde nachází.

40. až 26. místo:

40. Hideout od L Plus

Žánr: Drum & Bass, Neurofunk, Taneční/elektronická hudba, Tech House, Techno, Electro House

Přes hodinu chytře a pečlivě udělané taneční hudby ze Slovenska. Letošní album bratislavského DJ má obzvlášť šťávu.

39. Uzavřenej kruh od Škwor

Žánr: Nu-Metal, Heavy Metal, Hard Rock

Druhá položka a hned asi nejvíce kontroverzní album na tomto seznamu. Mnozí možná nebudou souhlasit, že zde patří. Je to ale skvělé a velice rázné probrání z velké bubliny alternativní scény. Škwor letos oslaví 20 let a Uzavřenej kruh je dobrou připomínkou toho, proč jejich popularita stále roste. Tomuto albu se daří 3 věci, které žádnému jinému albu tady. 1. přinutit lidi, aby skutečně zvedli zadky a přišli na koncert; 2. komentovat a kritizovat povedeným způsobem různé společenské jevy; 3. zaujmout velký počet lidí žánrem, který ve světě prakticky vymřel (nu-metal).

38. Protisvit od Nightlines

Žánr: Alternativní elektronická hudba

I další položka na seznamu pochází ze slovenského hlavního města. Spolu s hostující Elou Tolstovou z kapely Tolstoys na skladbě „Dievča“ se podařilo Dominikovi Kopcsayovi vytvořit vyspělé album, které (ač je věku nízkého) zní jako od ostříleného kompozéra elektroniky.

37. Sonda od Hudba z Marsu

Žánr: Ska, Indie Pop, World Music

Zkušená slovenská kapela Hudba z Marsu si opět žádá o pozornost a člověk si může vykroutit hlavu nad tím, že takhle kvalitně produkovaná směsice pohodové hudby nenašla na Slovensku i u nás více fanoušků. Kdybych byl programový ředitel rádia, nechal bych písničky „Som tu a žijem“ a „Raz to vyjde“ rotovat v éteru tak dlouho, dokud by si i ten největší životní mrzout stojící v pondělním ranním dešti v zácpě na rozflákané „dé jedničce“, neuvědomil jejich pozitivní poselství.

36. Papyllon od Papyllon

Žánr: Alternative/Indie Rock, Experimentální Rock, Jazz Rock

Další album ze Slovenska. Papyllon na svém debutu jedou většinou zlehka, pak nepravidelně a umí to i rozjet. Jejich písně se řídí často filozofií volnosti i ležérnosti jazzu, když to ale rozjedou ve větším tempu a zapojí hutnější zkreslené kytary, připomínají dokonce i Hentai Corporation. Debutové album cestuje zběsile napříč žánry a nuda je to poslední, co by se od něj dalo čekat.

35. Vlasy od Pokáč

Žánr: Písničkář, Komediální hudba

Pokáč je zvláští úkaz, který na jaře přínesl do naší hudební scény (i tohoto výčtu nejlepších alb) potřebný nadhled. Jeho texty jsou vtipné, umí si hrát ze slovy a některé písně mají v sobě i určité (snad to v nich neslyším jen já) sdělení o dnešní mladé generaci.

34. Půl Litru Země od Pacino

Žánr: Post-Rock, Emo, Post-Hardcore, Alternative/Indie Rock

Pořádně intenzivní album, které si člověk zapamatuje svými výraznými nápady, které předává s jistototou posluchači. Části jako:

Voda neteče, ale stojí vždycky, když stojám já,

si zapamatujete na dlouhou dobu.

33. High Notes by For you Katrina

Žánr: Experimentální hudba

Zajímavý německo-slovenský experimentální projekt s jasně rozpoznatelnou uměleckou vyspělostí a detailní prací s elekronikou.


32. Yrsa od Bulp

Žánr: Alternativní elektronická hudba, Indie Electronic

Producent elektronické hudby z Trienčanských Teplic Samo Štefanko na svém debutu představil zvukově bohatý zvuk, který drží pohromadě jednotným zvukem, zároveň je však opatřen zajímavými a nečekanými nápady.

31. Botanika od Tolstoys

Žánr: Indie Pop, Dream Pop

Kromě na hostování na Nightlines vydala Ela Tolstová povedené album i se svou kapelou Tolstoys. Zasněné a jemné album s jejím hebkým hlasem pracuje často s folkovými vlivy díky houslím, nebojí se ale ani vlivů elektronické taneční hudby díky liquid-funkovým bicím na skladbě „Diamond Coat“ a závěrečného remixu skladby „Agape“.

30. Štěstí od Nauzea Orchestra

Žánr: Alternative/Indie Rock

Jinak těžkopádný zvuk alba vyvažují melodicky nenáročné momenty jako druhá píseň „Star“ společně se zajímavými textovými obraty jako:

„Nejdřív si ale dám cígo s Maradonou.“

29. The Last Summer od Cold Cold Nights

Žánr: Emo, Alternative/Indie Rock, Post-Rock

A je tu další debut. Pořádně melancholický a trpký, ale možná víte, co zjistili vědci. Smutná hudba pomáhá z depresí. Není divu, když zní tak hezky…

28. Časomlýn od Notime

Žánr: Pop Rock, Alternative/Indie Rock

NOTIME nabízí pomyslné stéblo všem, kteří zde hledají něco méně náročného, co se lépe poslouchá. Notime je kapela složena z hudebníků středního věku a o něco mladší frontmankou Nelou Doležálkovou. Časomlýn je pohodový pop rock, který tento seznam jinak tak moc postrádá a ze kterého jdou slyšet životní a muzikantské zkušenosti. Obzvláště povedená, vtipná a hlavně pravdivá je píseň „Životopisy“, který je takovým zhudbněným sarkastickým českým snem o všech velko-korporátních a konzumních nesmyslech naší země.

27. Analemma od Shina, Slavo Solovic

Žánr: Alternative Folk, Písničkář(ka), Art Rock

Dvojice kompozérů hudby, kteří se rozhodli vystoupit ze stínu projektů, kterým pomáhali (třeba Korben Dallas nebo filmová a divadelní hudba) a patřičně zužitkovali svá léta zkušeností.

26. Apoka od Kurkus

Žánr: Experimentální elektronika, Elektronická hudba

Explozivní beaty, záplava nervózních syntezátorů a existencionální texty. Tak by se dalo nejlépe vyjádřit další album košické skupiny Kurkus.

25. až 11. místo:

25. The Whitecrow od Hypnos

Žánr: Death Metal, Black Metal

U Death Metalu není jednoduché zachytit klišé, pokud si kapela dá na obal morovou masku, pak je to však jasným varovným znamením. The Whitecrow je naštěstí hlavně o skvělých muzikantských výkonech, slušné hlasové technice a hypnotizjícím (název kapely je příznačný) zvuku.

24. Invisible Faces od Tomáš Liška

Žánr: Folk Jazz, Jazz, Alternative Folk, Instrumentální hudba

Nikdy bych neřekl, že instrumentální album jazzového kontrabasisty může být tak napínavé a uhrančivé. Smysl pro detail Tomáše Lišky dokáže zaujmout nejen fanoušky náročné hudby.

23. Prázdniny od Děti mezi reprákama

Žánr: Post-Rock, Indie Rock, Písničkář, Alternative/Indie Rock

Skoro to vypadá, jakoby se z Česka stávala velmoc smutné kytarové hudby. Prázdniny jsou pořádně temným pohledem na naši zemi a to přesto, že jsou Děti mezi reprákama více melodičtí než jindy. V průběhu alba se dostaneme od moravského Zábřehu a Studénky po finské Rovaniemi. Jakoby si z těchto míst Dominik Zezula vybíral ty nejvíce zapadlé kouty s pozůstatky šedivých rozbitých staveb zarostlých trávou. V celém albu je slyšet úpadek a proudění aktuálních negativních pocitů. Krásnou ukázkou je, když používají na skladbě „Malá strana 333 Studénka“ zvukovou stopu, ve které respondenti na ulici odpovídají na to, co se jim vybaví pod slovem „chlad“.

22. Tretí album by Saténové ruky

Žánr: Alternative/Indie Rock, Rock

Příjemně poslouchatelné třetí album kapely Saténové album se skvělými texty jako:

„Robil som kutila, manžela, debila,
keď si si v IKEA poličku kúpila,“

které jsou o určitém úpadku a většinou o padání na hubu. Saténové ruky se ale paradoxně za své looserství nestydí a dokonce se zdá, že jsou na své looserství pyšní.

21. V hmle od Fallgrapp

Žánr: Alternativní elektronická hudba, Indie Electronic, Experimentální elektronika

Druhý Liška na seznamu — ovšem tentokrát Juraj ze Slovenska. Společné mají však nejen jméno, ale i smysl pro detail. Juraj Liška využívá hlavně elektroniku, hlavní myšlenkou jeho zvuku je ale prokládat elektroniku s akustickými nástroji, díky čemuž se tvoří zajímavý kontrast mezi chladně znějícími elektro prvky a nejrůznějšími exotickými a subjektivním pocitem hřejivými akustickými bubny. Oproti Tomášovi také Juraj využívá i lidských hlasů, na kterých ovšem album nestojí a tvoří spíše další nástroj, jak je to pěkně slyšet na možná nejvýraznější a nejchytlavější skladbě „Session“.

20. Lusux Clan od Modré hory

Žánr: Rap, Alternativní Rap

Rap s originálním podkladem a chytrými rýmy je vždycky vysoce ceněný.

19. Nvmeri od I Dont Think So

Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop,  Synth Pop, Synth-funk, Alternative Funk, Acid Jazz, Alternative Dance

Po produkční stránce mimořádně kvalitně zpracované album kapely původně známé jako The Uniques s lehkým zvukem, ale zároveň zajímavými aranžérskými nápady a zvukovými detaily.

18. Pohledno od Nanosféra

Žánr: Pop Rock, Rock, Electropop

Tohle obzvlášť baví. Čáslavské kapele se podařilo vytvořit chytlavou a textově výraznou kytarovou hudbu, kterou je v těchto hudebních časech těžké najít. Já vím, je to trochu líné přirovnání, ale Nanosféra je tak trochu průnik Paramore a PVRIS. Obzvláště povedená je klubový dance-rock „Paralyzér“.

17. Bez klobouku boss od Kapitán Demo

Žánr: Rap, Komediální hudba

Nevím, jestli lze úplně pochopit fenomén jménem Kapitán Demo. Je to průměrný rapper s texty, které vlastně nejsou ani tak moc vtipné. Jeho přístup při kterém si s posluchačem přímo vytírá zadek, je však něco tak neotřelého, že jeho nové album je velká zábava, která se v některých částech („Kdo to má“, „Českej humor“ nebo „Kamion předjíždí kamion“) přibližuje ideálu žánrové originality. Nemělo by se zapomenout ani na vymakané audio tracky a talent pro chytlavou melodii.

16. Soul Paper Scissors od Petijee

Žánr: Alternativní R&B

Ačkoliv je R&B v českých a slovenských končinách hodně exotickým žánrem, který tady nemá tradici, rodilý prešovčan Petijee ale dokázal nahrát s rodilým američanem Milesem Bonnym pestro barevnou směs zvukových vrstev, která zní jako dlouhé dívání se na pop artové obrazy.

15. Mama neviem kedy pridem domov od Samey

Žánr: Rap

Nikdy jsem na tohoto košičana nebral nějaký zřezel. Po tom, co jsem slyšel, jak začal album projevem Janis Joplin z Woodstocku, navázal na to nejlepší českou/slovenskou rapovou písní, za poslední dobu („Vlasy Veju Vo Vetre“), skrze kterou drze vyhrává zkreslená flangerová elektrická kytara a po tom, co mu na albu hostovali členové Kontrafaktu, asi budu muset tuhle původně součást Haha Crew pečlivě pozorovat. Produkce světové úrovně!

14. Jaro od Or

Žánr: Post-Hardcore, Noise Rock, Alternative/Indie Rock

Máte té temnoty už pokrk? Tak tomáte smůlu, ani zdaleka jí není konec. Tajemné texty, nedržení se jakýchkoliv zvyklostí a mimořádně temný zvuk posouvají výrazným způsobem hranice kytarové hudby.

13. Studna v poušti od Radůza

Žánr: Vánoční hudba, Folk, Písničkářka

V těsně po sváteční době asi nemáte náladu na další Vánoce, věřím ale, že vánoční album Radůzy je tak jedinečné, že se dá poslouchat po celý rok. Nenapsal bych to lépe, proto si propůjčím to, co napsal o Studně v poušti Karel Souček pro web Hudební Knihovna: „Radůza dokázala přesně vystihnout pravou podstatu vánočních svátků.“

12. Neboj od David Stypka

Žánr: Rock, Adult Pop, Pop Rock, Alternaive/Indie Rock

O Davidovi Stypkovi toho bylo napsáno letos už hodně a jsem moc rád, že se dostal do rádií. Snad jen dodám… Protože autor tohoto textu pochází z končin vzdálených jen kousek od těch, ze kterých pochází také David Stypka, moc dobře ví, jak Neboj vyjadřuje naprosto přesně atmosféru života i povahu lidí v napůl pochmurném a napůl krásném podbeskydí, kde z nádherných přírodních scenérií vyčuhují ze země mohutné šedivé betonové budovy velko montoven a pozůstatky těžebních staveb. Snad to cítíte i z jiných částí republiky a ze Slovenska taky…

11. Vzpomínka od Richter & syn

Žánr: Experimentální hudba, Experimental Rock

Experimentální rock se samplovanými hlasy politiků, známých osobností nebo televizních postav konceptovaný jako vzpomínkové album na to „co bylo“. Jednoduchý nápad, ale skvěle zpracován.

Teď ještě prostor pro 3 alba, které se do TOP 40 nedostaly, ale byla by škoda je nezmínit:

Kingdom Come od Fiordmoss

Žánr: Experimentální elektronická hudba

Struny od Fast Food Orchestra

Žánr: Reggae, Ska-Reggae, Pop Rock

Stredovek od Korben Dallas

TOP 10:

10. Sbohem & šáteček od Wild Tides

Žánr: Alternative/Indie Rock, Rock, Rock&Roll

Kytarové album trochu ve stylu  Dinosaur Jr, jak se patří. Občas pořádný nářez, většinou melancholie a dostávání emocí ze sebe pomocí špinavého zvuku kytar a smutně zdrceného tempa bicích. Některé texty jako ten v písni “Úplně to samý” jsou až překvapivě dojemné. V tom ostatně spočívá další síla alba, když střídá nálady z nervózně rozpustilé do těžce depresivní a naopak poklidné a uklidňující jako třeba country “Nemám tě rád”. To vše je činěno jednoduše a prakticky s neměnným zvukem nástrojů. Naprosto perfektní je předposlední Rock&Rollová “Další rok bídy”.

9. Zvíře jménem Podzim od Zvíře jménem Podzim

Žánr: Alternative Folk, Art Rock, Alternative/Indie Rock, Neofolk, Experimentální hudba

Znáte takové ty ponuré nedělní odpoledne v městě, kdy se lidi začínají připravovt na další těžký pracovní den a přemítají o problémech, které každým týdnem odkládají, pátek je odhodí pryč, ale v neděli večer jsou tady zase zpátky? Asi tak nějak by se dalo nejlépe vyjádřit Zvíře jménem Podzim.

8. Eskalace dobra od J.A.R.

Žánr: Funk, Rap, G-Funk, Alternativní Rap, Synth Funk

Tak dlouho na hudební scéně, a pořád umí přijít s něčím tak svěžím jako Eskalace dobra. J.A.R. mají obrovskou výhodu, že jejich funk-rapový styl je unikátem nejen u nás, ale vůbec v celém světě. I kdyby ale nastalo těžko představitelná, ale pořád možná situace, že by se jejich styl stal novým hudebním trendem a začaly by ho hrát kapely ve velkém, pořád by J.A.R. v tomhle byli nejlepší, protože své řemeslo prostě umí a na Eskalaci dobra. Vypisováním všech povedených textových perel, rýmů a slovních hříček by se tento text příliš natáhl, tak jen ty nejlepší:

„Žádnej z nás nebere takový prachy, jak tehdy kecal Jakeš.“

„Hledám klidu koutek, kde nenajde můj proutek.“

„Správnej herec, muzikant za Chrysler, za Trabant.“

„Ty můj sladkej strýčku / pusť naplno myčku.“

„Blitzkrieg naopak / teď mi klesá tlak.“

„Závislosti mlýn / dej sem ten pervitin / nebo ti dám do fusekle granát a pár min.“

7. Intercellular Pets od Hentai Corporation

Žánr: Trash Metal, Crossover, Heavy Metal, Rock

Hentai Corporation na novém albu trochu zklidnili hormon (ne ale zase natolik, aby vyprchala jejich energie), učesali svůj zvuk a zdá se, že celkově zvukově i textově výrazně vyspěli. Není to možná taková nespoutaná jízda jako jindy, album se ale mnohem lépe poslouchá.

6. Saffron Hills od Kalle

Žánr: Alternative/Indie Rock, Písničkář(ka)

Někdy stačí dvojice muzikantů a magnetofonová páska. Veronika Buriánková a David Zeman dokázali vytvořit za skromných domácích podmínek krásné a jemné album s vyspělým skladatelstvím i výbornými anglickými texty.


5. Hmota od Tante Elze

Žánr: Alernativní Písničkář(ka), Indie Electronic, Folktronica, Alternative Folk, Experimentální hudba, Avantgardní hudba

Tante Elze umí přenést posluchače do nějakého zvláštního jiného prostoru, kde neexistuje prostor ani čas. Poslech alba by se dal asi nejlépe přirovnat k té scéne s Interstellaru, kde se ocitl Matthew McConaughey v tom zvláštním meziprostoru po tom, co vletěl do černé díry.

4. Komik do půl osmé od Květy

Žánr: Alternative/Indie Rock, Experimentální rock

Odklon od folku směrem k rocku a elektronice zapříčinil více megalomanský zvuk kapely, se kterým je kapela více přístupná běžnému posluchači, ale zůstává pořád stejně zajímavá pro hudební fajnšmekry, hledající něco neotřelého. V majstrštycích jako „Odpočinout“ je tak moc slyšet, jaká úleva byla pro členy, kteří nezažívali v osobních životech úplně nejšťastnější období, že jsou zpátky a můžou se uchýlit k hudbě, která je nikdy neodmítne.

3. Prekrásný nový svet od Bad Karma Boy

Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, New Wave, Post-Punk Revival

Tempem rozvážná, zpracováním velice jistá deska trojice z Bratislavy. Jedno z nejlépe technologicky zvládnutých alb, které moc dobře ví, jak kombinovat typické nástroje s eletronickými, stejně jako tajemnost s přístupností a ještě k tomu umí v písních i sdělit něco důležitého.

2. Jiskřící od Zrní

Žánr: Folktronica, Alternative Folk, Art Rock, Neofolk, Alternative/Indie Rock,, Experimentální hudba

Zrní jsou stále lepší ve studiu, přičemž není možné zapomenout ani na studiového mága Ondřeje Ježka, který stojí za mnoha zdejšími alby, právě na tomto si ale vyhrál nejvíce. Na Jiskřící je nejlepší, že Zrní nestojí na místě — a to nejen z hlediska jejich diskografie, ale i z hlediska jednotlivých písních na albu — neustále na posluchače vybalují něco nového a neustále obnovují a inovují svůj styl.

1. Společnost psů od Esazlesa

Žánr: Screamo, Metalcore, Post-Rock, Emo, Stoner Metal

Nikdy by mě nenapadlo, že jako nejlepší Česko-Slovenské album tohoto roku označím album, ve kterém ústřední motiv otevírací písně zní:

„O kolik lehčí byl by svět bez lidí.“

Společnost psů je ale tak silný nával emocí, jaký se jen tak neslyší ani ze zahraničích alb, že svou syrovou brutální sílou Esazlesa rozcupovali na padrť všechno ostatní, co jsme z domácí scény mohli slyšet.

od -

V obodbí Vánoc proběhla tiskem zpráva, že novozélandská zpěvačka Lorde zrušila z politických důvodů koncert v Izraeli. Přidala se tak k dlouholetým zastáncům (nejen) kulturního bojkotu Izraele a hnutí BDS Brianu Enovi a Rogeru Watersovi. Tito dva nejhlasitější podporovatelé bojkotu se snažili od koncertu v této blízkovýchodní zemi odradit také mnoho dalších umělců a jejich naléhání udolali třeba Thom Yorke z Radiohead a nebo Nick Cave, kteří se Izraele zastávají. A dobře dělají!

1. Hudba není politická zbraň

Ať už jsou vaše postoje v izraelsko-palestinském konfliktu jakékoliv, neměli byste zapomínat, že hudba nemá sloužit jako politická zbraň, která přidělává lidem potíže a rozeštvává lidi proti sobě. Možná to bude znít jako klišé, ale co jiného je smyslem hudby než to, aby pomocí ní mohli lidé upustit páru, uvolnili se, přenesli se do tak trochu jiného světa odděleného od oksobních problémů a taky co jiného je smyslem hudby než to, aby hudba spojovala lidi? Hudební bojkot Izraele představuje přesný opak samotné podstaty hudby.

2. Nakonec to jsou obyčejní lidé, kteří trpí

Tohle je asi vůbec nejzávažnější důvod, kteří přispěl k tomu, proč tento článěk vůbec vznikl. Pokud Izrael a nebo Palestina udělá nějaký krok, který bude stát tu druhou stranu lidské životy, budou zde zranění a nebo psychické újmy, budou za těmi rozhodnutími stát hlavně politici, nikoliv samotní lidé. Ani pokud bychom se bavili o civilním terorismu, není možné tento strašný jev vztahovat na celou společnost a řídit se principem kolektivní viny.

Jsem přesvědčen, že většina obyvatel Izraele i Palestiny by si přála prostě klid pro svůj život. Norská organizace Fafo Research Foundation ve svém průzkumu z roku 2010 zjístila, že 73% Palestinců si přeje zahájit mírové jednání s Izraelem. Bohužel palestinští představitelé byli vždycky proti jakémukoliv kompromisu. A to se to pak těžko jedná.

3. Izrael může být jen těžko viděn v konfliktu jako „ten špatný“

Následující část textu již může být kontroverzní a nikoliv politicky nestranná, je každopádně založena na faktech a historických událostech.

Pojďme nejdříve ještě zpátky k běžným lidem a nikoliv k politikům. Podle průzkumů Tami Steinmetz Center for Peace Research (TSC), Tel Aviv University a Palestinian Center for Policy and Survey Research (PSR) si přeje 53% Izraelců a 52% Palestinců, aby existovaly 2 státy, které spolu budou vycházet. Dokonce ani když se podíváme na Izraelskou vládu a na historii jejich kroků, těžko z toho může vyjít Izrael jako ta špatná strana. Izraelská vláda nabídla palestinské vládě řešení dvojitého státu hned pětkrát.

Už v roce 1936 nabídli Britové okolo 80% území pro vznik samostatného arabského státu. Židé toto řešení přijali, Arabové nikoliv. Situace se pak opakovala o 11 let později.

V roce 1967 pak proběhla Šestidenní válka, po které Izraelcům zůstalo území, které je dnes známo jako Pásmo Gazy, stejně jako východní území počínající Jeruzalémaem a končíčí hranicí Jordánu. Izraelská vláda se v té době chtěla dohodnout, jak s tímto územím naloží. Jedna část ho chtěla vrátit Jordánu a Egyptu, druhá chtěla, aby území připadlo Arabům a ti si mohli vytvořit svůj palestinský stát. Vyústilo to bohužel v odmítnutí, vyhlášení netolerance Izraele a v další válku, kterou rozpoutala arabská část.

Bohužel, mladí lidé ze západního světa jsou vtaženi naplno do anti-izraelské masírovací kampaně, kterou vedou média, školy a právě umělci včetně Lorde.

Teď se přesuňme více do současnosti. Tehdejší izraelský premiér Ehud Barak nabídl předsedovi organizace za osvobození Palestiny Yasseru Arafatovi celé pásmo Gazy, 94% území západního břehu Jordánu a východní Jeruzalém. Arafat odmítl a samotný tehdejší americký prezident Bill Clinton (paradoxně člen Demokratů — strany, která nyní ve velkém podporuje hnutí BDS a bojkot Izraele) řekl Arafatovi toto: „Pokud jsou Izraelci připraveni uzavřít kompromisy a Vy nemůžete, měl bych odletět domů. Byli jste tady 14 dní a odpověděl jste na všechno ‚ne‘. Tyto věci budou mít důsledky. Tohle selhání ukončí mírový proces.“

V roce 2008 proběhlo to stejné, jen s jinými zástupci obou stran. Izraelský premiér Ehud Olmert přihodil navíc ještě kus půdy navíc. Bohužel byl palestinskou stranou opět odmítnut.

Otázka tedy zní: jak po tom všem, co se událo v historii může být Izrael viděn jako ten špatný?

Bohužel, mladí lidé ze západního světa jsou vtaženi naplno do anti-izraelské masírovací kampaně, kterou vedou média, školy a právě umělci včetně Lorde. To se pak pořádá na Oxfordu debata s těžko uvěřitelným tématem o tom, zda je větší nebezpečí pro mír demokratický stát Izrael a nebo teoristická organizace Hamas.

Latest Gallup poll shows young Americans overwhelmingly support Palestine

4. Lorde nemá kompetenci na to ovlivňovat tolik mladých lidí a už vůbec ne zasahovat do mezinárodní politiky

U Briana Ena a Rogera Waterse by se dalo předpokládat, že mají konflikt nastudovaný — což ostatně lze vyčíst z jejich různých vyjádření — a mají argumenty, se kterými sice osobně nesouhlasím, ale alespoň je mají. Lorde nemá ani ty argumenty. Na Twitteru se vyjádřila, že prý zrušila koncert protože dostala „ohromný počet zpráv a písmen“, který ji k tomu nabádal. No, ještěže jí dopisy neposílali zřeba neonacisté, kdoví jak by to skončilo! Uvědomuje si vůbec Lorde, co dělá a jaké její činy můžou mít důsledky? Ve 21 letech by o tom už mohla mít ponětí.

5. A komu tím jako prospějete?

Proč můžou mít koncert v Izraeli, můžou ho zrušit, popřípadě ostatní vyzývat ke zrušení koncertu, ale v Palestině koncertovat nemůžou vůbec?

Je jasné, že obě strany mají své mouchy, Izrael je ale jakž takž funkční parlamentní zastupitelská demokratická republika se všeobecným rovným volebním právem. Pravděpodobně nejvyspělejší na Blízkém východě. Má své mouchy, ale kdo je nemá? Izrael je uznaný stát OSN, Palestina není (přestože být mohla, viz předchozí bod). Palestinská strana je tak agresivní, že jakékoliv podkopávání demokratického režimu Izraele může mít strašné následky, které můžou vést k tomu, co si vrchni palestinští představitelé přejí již dlouhou dobu: vymazání Izraele z mapy. Je to skutečně to, co si přejí i Brian Eno, Roger Waters nebo Lorde? Doufám, že nikoliv.

Záhada je také to, proč si vlastně ani jeden z nich nepoloží jednu zásadní otázku. Proč můžou mít koncert v Izraeli, můžou ho zrušit, popřípadě ostatní vyzývat ke zrušení koncertu, ale v Palestině koncertovat nemůžou vůbec?

od -

Dobře známé přísloví říká, že nemáte soudit knihu podle obalu. Stejně tak tohle platí i pro hudební desky. V době streamovacích služeb obaly alb možná nehrajou takovou roli, stejně je to ale důležitý umělecký i marketingový prostředek, jak nalákat posluchače, aby si z těch milionů tlačítek „přehrát“ na obalech alba vybrali zrovna to vaše. Pojďme se podívat na ty nejhezčí i nejstrašnější z tohoto roku.

Pacific Daydream od Weezer

Verdikt: Hezké

Co si budeme povídat… nové album Weezeru za moc nestálo. Řetízkový kolotoč nad naší modrou velkou koulí ale vyčuhoval a musel každého zaujmout. Španělský grafik Fran Rodríguez může být na tohle své dílo pyšný.

War & Leisure od Miguel

Verdikt: Hezké

Chtěl bych vědět, co se honilo hlavou autorovi námětu, padající Miguel do písku je ale velice nápaditý obal alba a to nemluvě o tom, že ho správně vyfotit muselo být technicky obtížné.

Blue Lips od Tove Lo

Verdikt: Strašné

Hele Tove Lo, my jako chápeme, že chceš sexuálně šokovat se vším, co uděláš, ale tohle je fakt strašné. Strašnější je to ještě po tom, co začnete přemýšlet, zda ta boule v kalhotkách není na ženské pohlaví nějak příliš velká… Brrrr…

Take Me Apart od Kelela

Verdikt: Hezké

Tohle je naopak skvělá demonstrace ženské síly a vlastní sexuality. Obal alba se perfektně hodí k jeho obsahu plného „late night R&B“.

Výsledek obrázku pro kelela take me apart

Younger Now od Miley Cyrus

Verdikt: Strašné

Už jsme si asi zvykli, že obaly alb Miley Cyrus jsou pokaždé nějaká extravagantní hrůza. Vždycky když vidím obal tohohle alba, čekám kdy z něj vyskočí žlutý pták Tweety a za ním ušišlaný kocour Sylvester a další postavičky z Lonney Toones od Warner Bros.

Výsledek obrázku pro Younger Now cover artwork

Lust for Life od Lana Del Rey

Verdikt: Strašné

Chápeme… šedesátá léta, hippies a tak. Jako kdyby toho retro kýče u tebe nebylo už tak akorát na hranici snesitelnosti.

Science Fiction od Brand New

Verdikt: Hezké

Už obal alba The Devil and God Are Raging Inside Me se stal v alternativní scéně kultovním, tohle má taky potenciál. Proč ty holky skáčou z okna? Nezlomí si nohu? Je ten černý Mercedes jejich? Jak tohle vůbec Thobias Fäldt fotil? Foto, které bylo nafoceno v roce 2008 pro módní a lifestylový časopis Vice vyvolává samé otázky.

Melodrama od Lorde

Verdikt: Hezké

Jednoduchý nápad prostě namalovat olejovými barvami zpěvačku, jak leží v posteli, ale jak účinný! Brooklynskému malíři Samu McKinnissovi se tohle povedlo.

Tyler, the Creator od Flower Boy

Verdikt: Strašné

Jako plakát na ples, který pořádá klub včelařů super, nějak to ale kazí ta postava v kšiltovce uprostřed…

Hopeless Fountain Kingdom od Halsey

Verdikt: Strašné

Obsahem je album povedené, to prapodivné nelidské monstrum na obalu ale zase tak povedené není. Bojím se, aby nezačaly oči zpěvačky vydávat nějaké paprsky a já pak neskončil takto:

Výsledek obrázku pro HALSEY HOPELESS FOUNTAIN KINGDOM art work

Harry Styles od Harry Styles

Verdikt: Hezké

Obal alba vystihuje mimořádně přesně jeho obsah týkající se života plných nocí strávených v luxusních hotelích na nejrůznšjích částech světa se všemi jeho klady i zápory.

DAMN. od Kendrick Lamar

Verdikt: Hezké

Věřte nebo ne, i tohle je svým způsobem hezké. Možná ne esteticky, je v něm ale něco netradičního a silného. To potvrzuje, že se obal alba se stal internetovým memem a někteří říkají, že prý vystihuje povolební náladu ve Spojených státech.

Výsledek obrázku pro kendrick lamar damn meme

Witness od Katy Perry

Verdikt: Strašné

Jediní, kdo budou mít z tohohle obalu radost budou konspirační teoretici, protože najdou další důkaz toho, že je Katy Perry ovládána illumináty. Pro normální lidi tohle bude jen nějaká podivná podobizna Katy Perry s okem v hubě.

Arca od Arca

Verdikt: Strašné

Tak tady přesně platí to nesuď desku podle obalu. Album venezuelského elektronického mága je skvělé, bohužel na album se nedá dívat déle, než nejmenší potřebný čas určený k vyndání CD s obalu a nebo stisnutí tlačítka přehrát. Mohou vznikat různé challange jak dlouho se na tuhle hnusnou tvář dokážete dívat v kuse. To je tak jediné k čemu je takový obal dobrý.

Sleep Well Beast od The National

Verdikt: Hezké

Ticho, klid a přemýšlení nad osobním životem. Obal na kterém je zachyceno potemnělý dřevěný dům se studiem i obsah alba spolu dokonale spolupracují.

The Navigator od Hurray for the Riff Raff

Verdikt: Hezké

Obal řekne někdy více než tisíc písní. Album inspirované vyrůstáním zpěvačky v Bronxu vyjadřuje přesně obal s kulisami vypadající jako scéna z brodwayského muzikálu, popřípadě amerického filmu z padesátých let.

Utopia od Björk

Verdikt: Strašné

Pokud vás zlobí dítě a potřebujete ho vylekat, tahle maska Björk vám asi poslouží velice dobře…

Rainbow od Kesha

Verdikt: Strašné

Autoři obalů popových hvězd se museli letos asi zcvoknout a nebo do sebe ládovat nějaké hodně silné drogy. Tohle přece normální člověk nevymyslí.

Pure Comedy od Father John Misty

Verdikt: Hezké

Citací z Pelíšků vyjádřeno: Tohle ale muselo dát práci. A přitom taková blbost, že?“

Plunge od Fever Ray

Verdikt: Hezké

Je to vlastně úplně stejné, jako s písněmi na tomto albu. Vůbec nevíte, co to má znamenat, je to tak trochu hloupé, provokativní a pozérské, není to zase tak dobré, jak si to o sobě myslí, ale vlastně nakonec je to přece jen zajímavé.

Meaning of Life od Kelly Clarkson

Verdikt: Strašné

Po dlouhé době povedené album Kelly Clarkson pokazil jeho obrázek. Není to sice tak strašné jako některé jiné hrůzy tady, dokonce samotná Kelly ale na něm křičí: Proč to vypadá, jakoby mě někdo zezadu fláknul přes hlavu šutrem!? A proč je ten font vlevo nahoře tak nečitelný a ještě k tomu zakroucený do kruhu? Proč jsou ty barvy tak blbě zvolené?“

Evolution od Anastacia

Verdikt: Strašné

Jak bídné album, tak bídný obal. „Umělec“, který tento obal tvořil, ho zřejmě tvořil v nějaké mobilní aplikaci na úpravu fotek, kterou stáhl zdarma z Google Play. On by si koneckonců ani žádný lepší software nemohl dovolit, pokud takové výtvory dělá běžně.

Výsledek obrázku pro evolution anastacia artwork

World Eater od Blanck Mess

Verdikt: Hezké

Zvířecí tesáky nějaké psovité šelfy (sorry, nejsem zoolog) jsou skvělý způsob, jak vybočit z řady a upozornit na sebe.

Drunk od Thundercat

Verdikt: Hezké

Snad nejvtipnější obal alba tohoto roku. Ten výraz v očích je dokonalý a souhlasí s pološílenou hudbou na albu.

The Thrill of it All od Sam Smith

Verdikt: Strašné

Takhle asi nějak vypadali chovanci ústavu šíleného neurologa Waltera Freemana po lobotomii. Nevím, proč chtěl Sam Smith vypadat na obalu svého druhého alba zrovna takhle…

Red Pill Blues od Maroon 5

Verdikt: Strašné

Jako vážně!? Ale třeba předškolním dětem se tohle jistě bude líbit.

Komik do půl osmé od Květy

Verdikt: Hezké

Za zdánlivě obyčejnou fotkou, při jejíž focení si fotograf hrál s hloubkou ostrosti, se skrývá příběh nemoci a smrti partnerky zpěváka Kyšperského Aleny Černé. Stejně jako celé album skrývá i jeho obal dojemný příběh toho, jak nás dokáže hudba utěšovat.

Black Origami od Jlin

Verdikt: Hezké

Autoři obalů musí počítat s tím, že dneska se posluchač dívá hlavně na malý obrázek na monitoru, nikoliv na velký obal „elpíčka“. Není tudíž tolik prostor pro detaily, ale jde o to podat jasné obrazové sdělení. Tahle hra s gradientními přechody i hrou s významem barev je výborná.

A pokud ještě nemáte dost, tady jsou další hezké obaly:

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: MGMT znovu nalezli hravost a radost z hudby. Little Dark Age je skvělý způsob, jak oživit skvělou kapelu, na kterou se...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Brothers In Arms bylo vrcholem kapely díky kombinace všech nejsilnějších stránek Marka Knopflera 25 nejprodávanějších alb všech dob: 24. místo Dire Straits –...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Chris Stapleton je na novince From a Room Vol. 1 ještě větší srdcař než na debutu Chris Stapleton psal převážně písně pro...