Recenze | Novinky: I třetí bývalý člen One Direction Niall Horan překonává repertoár skupiny, s Flicker ale za Harrym i Zaynem zaostává
Pokud byl někdo z One Direction vnímán jako muzikant, pak to byl Niall Horan. Zatímco se ostatní věnovali zpěvu a oslňování zaplněných hal plných fanynek, byl to právě on, kdo držel v ruce akustickou nebo elektrickou kytaru a doprovázel je se sklopenou hlavou. Když před vydáním alba Flicker novinářům popsal, že bude album folk popové a inspirovala ho při jeho nahrávání hudba Fleetwood Mac, Eagles a Bruce Springsteena, nebylo to zase takové překvapení.
Album však začne v hodně popové atmosféře písní “On The Loose”, která silně připomíná nejen instrumentací, rytmy, ale i vokály kytarovější momenty Maroon 5. “On The Loose” je chytře udělaný pop, takový velmi decentní, opatrný, ale nikterak ostudný. O jakém že folku to Niall Horan mluvil, začne být jasné až s druhou písní “This Town”. Obnažený zvuk vysvlečen pouze do akustické kytary, piána a basy podpoří v závěru smyčce. Na třetí písni “Seeing Blind” Niall zavolal o pomoc souputnici z žánru moderního country – zpěvačce Maren Morris – a vystřihli spolu povedený country popový duet.
Niall Horan je díky debutovému albu Flicker v pořadí třetím bývalým členem One Direction, který vydal sólové album. (Foto: Modest Management)
Asi vůbec nejpovedenější písní alba je čtvrtý sexy rockový ploužák “Slow Hands”, který jakoby byl předurčen stát se osudovou písní mnoha mladých párů na tomto světě, když přímo láká k uvolnění po těžkém dni a partnerskému tanci – možná spíše než za světla diskokoule – za světla pokojové lampy. Na páté písni “Too Much to Ask” se Niall Horan bohužel začíná projevovat jako taková mladší verze Jamese Blunta, když ta romantika začne být už přece jen trochu laciná. Jakmile zazpívá Niall: “My shadow’s dancing / Without you for the first time,” ještě je to únosné, ta jeho přeslazenost ale začne být otravná v momentě, když několikrát opakuje: “It’s all I’m asking / Is it too much to ask?”
Kompromisy nefungují tolik, jako když jde do toho Niall Horan naplno
V písni “Flicker” Niall Horan zase připomíná trochu Jaka Bugga z jeho posledního alba, Niall Horan má narozdíl od něj větší tah na bránu a schopnost zaujmout, nikdy se na druhou stranu nevydá ze svého pohodlného mainstreamového příbytku. A to je asi vůbec největším problémem alba. Jakmile Niall Horan zpívá plnohodnotné moderní country ve velice roztomilém a výše zmíněném duetu “Seeing Blind”, zkouší moderní pojetí klasického rocku podobně jako jeho kolega z One Direction Harry Styles a nebo hraje funkem načichlý taneční popík, funguje to a ani vůbec nevadí, že texty jsou plné klišé a otřelých vět. Podobně taky moderní folk rock “On My Own” a nebo “The Tide” zní dobře, byť hodně připomíná překvapivě pro změnu hrdinu matek současných mileniálů Bon Joviho a jeho poslední výtvory. Ze strachu z rozdílnosti byly ale odsunuty jen do rozšířené deluxe verze a do základní verze s desíti písněmi se nedostaly.
Nakonec z toho vytvořili takovou úhlednou krabičku, jakou mívají parfémy z drogerie.
Jakmile se však Niall s producenty snaží vytvořit nějaký kompromis mezi nostalgickým folkem a popem, je to buď tak moc okaté, že vás to vyloženě naštve a nebo vás to rovnou začne nudit. Je totiž naprosto jasné, co se honilo hlavou producentům, kteří se až moc snažili udržet nějaké hranice přívětivosti pro co největší počet posluchačů. Tady ty housle nedávej moc nahlas, tady přidáme klavír, tady tohle je takové moc zatuchlé, tak tam přidáme raději trochu elektronických beatů, ať to zní moderně. Nakonec z toho vytvořili takovou úhlednou krabičku, jakou mívají parfémy z drogerie.
Je samozřejmě těžké říct kolik se toho z Horanova materiálu vlastně dalo vymáčknout a jestli album Flicker, na kterém spolupracovala taková producentská esa jako Greg Kurstin a nebo Mark “Spike” Stent, není nakonec tím nejlepším možným výsledkem. Když se podíváme, kolik lidí se podílelo na samotném psaní písní na albu postaveném z největší části poue na hraní akordů na akustické kytaře, je ostuda že ani tolik hlav nedokázalo vytvořit lepší výsledek. Hlavní skladatel a producent One Direction Julian Bunetta měl v konečném součtu na Horana při vytváření alba největší vliv.
Niall má smůlu, že Harry Styles čerpal z podobných pramenů a udělal to lépe
Na rozdíl od Harryho se ale Niall nechal příliš vodit za ručičku a navracíme se tak zčásti zpět do dob One Direction, kdy za partou kluků stáli loutkáři v pozadí. Ne že by to v popové hudbě bylo hříchem nechat si skládat písně, u bývalého člena boybandu je to asi očekávané, čekal bych ale nějaké ještě větší rozdíly mezi sólovou tvorbou Horana a písněmi 1D. Zvlášť pokud láká na folkový přístup, který je v konečném součtu většinou tak umělým, že se folkovým přístupem ani nedá nazývat.
Niall Horan se nemůže vyhnout srovnávání s Harrym Stylesem, který se vydal (narozdíl od R&B Zayna Malika) vlastně velice podobnou cestou a čerpal z inspirací starší hudby. Byť to u Stylese byla hlavně hudba rocková a u Horana folková, oba třeba zmiňovali v rozhovorech jméno americké legendární kapely Fleewood Mac. Album Harry Styles nás zaujalo tak, že je součástí výběru 40 nejlepších alb tohoto roku. Stylesovo album překvapilo hlavně tím, že Harry Styles se nebál do toho obout, nebál se jít do riskantních oblastí hudby a vůbec ho netrápilo, že jeho album může znít spíše jako album ne pro dospívající fanynky, ale spíše pro jejich táty.
To Horan moc nepřekvapil. Jeho album obsahuje moc kompromisů a opatrných přístupů najednou.
Přitom když mají písně nějaký jasný směr – byť každá z nich třeba rozdílný – funguje to dobře a Flicker hned daleko více baví.
Niall Horan –Flicker
Vydáno: 20. 10. 2017 Délka: 35:55 (standardní verze) Žánr: Pop, Písničkář Rozhodně musíte slyšet: 2. This Town, 3. Seeing Blind, 4. Slow Hands + z deluxe verze: 11. On My Own, 13. The Tide
Recenze | Novinky: Robert Plant obtiskl do nového alba Carry Fire tradiční hudbu svých oblíbených 3 zemí: Ameriky, Irska i Maroka
Hlasový kouzelník klasického rocku Robert Plant tentokrát vydává své nové album Carry Fire pouze pod svým jménem, ale kapela Sensational Space Shifters účinkuje na albu i tentokrát. Carry Fire bylo inspirováno hned několika různými proudy vlivů. Na albu můžeme slyšet, jak Robert Plant čerpá z tradiční hudby z lokalit, které jsou pro něj odjakživa inspirací: z Ameriky a keltské (irské) hudby. Kromě toho je album okořeněno také o trochu více exotické — byť pro Roberta Planta už také tradiční — vlivy středního východu a Maroka.
Po tom co se Robert Plant vrátil z tour k jeho minulému albu lullaby and… The Ceaseless Roar — se kterým přijel mimo jiné i na Colours of Ostrava a do brněnského Ronda —, strávil nějaký čas v americkém Texasu, pak se mu ale podle jeho slov zastesklo po vlhkých horách okolo jeho domu na hranicích mezi Anglií a Walesem. Doma ale nezůstal zase tak dlouho a pro změnu strávil taky nějaký čas i v jeho oblíbeném Maroku. Všechny jeho oblíbené destinace, kde hrál s místními hudebníky, se na albu výrazným způsobem obtiskly. Třeba vlivy marocké hudby slyšíme především na titulní skladbě, proplouvají ale albem po celou dobu jeho trvání.
Robert Plant
Robert Plant se na Carry Fire nevyhne politice. Druhá píseň “New World” tak trochu navazuje na slavnou píseň Led Zeppelin “Immigrant Song” a je další imigrantskou hymnou, která navíc řeší neblahé následky kolonizace.
“They’re barely human’
It’s time to move them,”
zpívá Plant ve zvukově rozlehlé písni, která zní jako vyhlídkový let nad prosluněnou krajinou.
Trumpova zeď jako Velká čínská zeď
Na písni “Carving Up the World Again… a wall and not a fence” se Plant vyjadřuje k Trumpově slavně-neslavném nápadu postavit zeď na hranicích z Mexikem za účelem zamezení ilegální imigrace. Robert Plant se nápadu přímo vysmál, když napsal text: “Trable na hranicích … Zavolejte kavalérii a zdvojnásobte stráže / Připravte se na katastrofu ve vašem domečku z karet” a odkazuje zároveň i na druhou píseň z jeho alba Band of Joy z roku 2010. Robert Plant taky přirovnává Trumpovu zeď k Velké čínské zdi a říká, že chtějí mít kolem sebe raději zeď než plot, protože skrze zeď není vidět: “Guaranteed immunity “behind a wall and not a fence.”
V textech je Robert Plant skvělý a nemusí řešit zrovna politické problémy. Naprosto s přehledem zvládá vyjádřit i velmi osobní zpovědi.
“I’ll carry fire for you, here in my naked hands”,
zpívá na titulní skladbě. Pěvecky je na tom také výborně a jeho hlas neustále zraje. Hudební a melodické nápady však nejsou tak šťavnaté a zajímavé a album nemá ani takovou magickou atmosféru, jako mělo minulé album Carry Fire a je celkově daleko plošší.
Zpěvák jedné z největších rockových kapel všech dob? Časy se mění, Robert Plant je normální chlap od vedle
Na Carry Fire je několik vynikajících písní jako úvodní “The May Queen”, která zní jako nějaká pohanská oslava v rockovém pojetí, “New World…” a nebo “Bones of Saint” (informovali jsme o ní zde), která asi nejvíce připomíná Led Zeppelin. Skoro až motorkářské riffy vystřídá nádherný přechod do jen jednou zazpívaného refrénu “In the Garden of Eden…” a je to jakobyste byli zavření ve tmě celé měsíce, najednou někdo otevřel okno a dovnitř vnikl sluneční svit a čerstvý vzduch s vůní stromů a louky.
Robert Plant zpívá perfektně, Sensational Space Shifters střídají vedle kytary a basy housle, cello, různé druhy bubnů a nejrůznější exotické nástroje world music. Nelze si nepovšimnout, že Robert Plant vydává taky nesmírně osobní album a není to žádný snob, který by si žil ve svém sídle nad městem a nahrával jen ve svém osobním studiu. Je to vlastně vcelku obyčejný postarší pán, který si nějak moc nepotrpí na to, že byl zpěvákem jedné z největších rockových kapel všech dob. Když je doma, chodí si prý každou středu zahrát fotbal s kamarády a když doma není, poflakuje se a jamuje s nějakými místními muzikanty. Chybí tomu ale nějaká větší jiskra, více překvapivých momentů, více velkých melodií, více čehokoliv, co by dokázalo Planta vytrhnout z rutinně výborně odvedené práce.
Podobné je to i s coverem písně Ersela Hickeyho “Bluebirds Over the Mountain” z konce 50. let, kterou si Robert Plant přizpůsobil k obrazu svému a pojal jí navíc ještě jako duet, když jí nazpíval s frontmankou kapely The Pretenders Chrissie Hynde. Plantovi byste rádi vzkázali: zvládli jste to pěkně, ale od tebe bych čekal ještě víc.
Robert Plant –Carry Fire
Vydáno: 13. 10. 2017 Délka: 49 min. Žánr: Folk Rock, Americana, Folk, Rock, World Music, Blues Rozhodně musíte slyšet: 1. The May Queen, 2. New World…, 8. Bones of Saints
Recenze | Novinky: Beckovo nové album Colors je oslavou radosti pramenící z hudby
Losangeleský rodák a hlavně skvělý zpěvák a skladatel Beck Hansen se vrací po albu Morning Phase, které bylo jedním z nejvýraznějších alb roku 2014 a vyhrálo cenu Grammy, nakonec o trochu později než měl v úmyslu. První singl alba “Dreams” vyšel už v roce 2015 a Beck od té doby fanoušky neustále napínal dalším a dalším posunem, až album Colors vyšlo až na začátku druhé poloviny října.
Nebyl by to Beck, kdyby nezkoušel objevovat své hudební možnosti. Morning Phase bylo tichým a klidným akustickým albem podobným jeho nahrávce z roku 2002 Sea Change.Colors je oproti tomu sofistikované, ale zároveň ambiciózní popové album. Poslední dobou čím dál oblíbenější producentská hvězda Greg Kurstin, který hostoval i jako klávesista v Beckově kapele, pomohl udělat album velice hravé a barevné. “Colors” otevře album odvážně a okamžitě dá najevo posluchačům, že tohle bude něco hodně jiného než minulé album.
Beck Hansen (foto: Capitol Records)
Taneční rytmy vytvářejí ve sloce elektronické bicí a basa, postupně se k nim připojuje syntezátor a Panova flétna, která hraje v písni překvapivě důležitou roli, když vyhrává hlavní motiv písně, který nastoupí po vzoru dance popových písních po každém refrénu a nenápadně se dere na povrch skrze celé trvání písně. Refrén je složen kromě neustále opakujícího se motivu basy a bicích z modulovaných hlasů, které různě skáčou přes sebe. Mnoho písní z alba připomíná jeho písně jako “New Pollution” a “Devil’s Haircut” z alba Odelay (1996), ovšem jakoby byly převedeny do takové podoby, aby jí mohly hrát rádia.
Tak různorodé přepínání různých vlivů a přitom je to pořád lehce stravitelný pop
První polovina alba ukáže, že Beck se za pomoci Kurstina cítí v tomto druhu hudby velice sebejistě. Druhá píseň “Seventh Heaven” hodně připomíná Coldplay. Beck na něm dokonce i zní hodně jako Chris Martin, když střídá běžnou polohu hlasu s falsettem a naopak hlubším hlasem. Na třetí písni “I’m So Free” mu přizvukuje zpěvačka Feist a Beck tentokrát naplno rozvine různorodé hudební nápady, když album začne piáno s Nirvanovskou kytarou chorusovou kytarou ve stylu “Come As You Are”, aby pak přešlo do zběsile rychlého riffu před ke skákání nutícím refrénem. Z popisu se asi dá vidět, jak různorodý zvuk alba může jít a přitom je to pořád pro rádia přívětivý pop, který se poclouhá velice snadno. V “Dear Life” přepne Beck do Spoon módu. Nic z toho nezní špatně, ale na Becka přece je to trochu strohé.
“No Distraction” je naopak jedno z přepnutí do jakéhosi režimu autopilota, kdy ze sebe Beck chrlí ty úplně první nápady, které z něho zrovna vylezou, možná právě proto ale tahle píseň funguje paradoxně lépe než ty předchozí. “No Distraction” je tak přímočarý pop rock, jak to jen jde (“Pull you to the left / Pull you the right / Pull you in all directions”), ale přivede prozatím ty — možná ne nejzajímavější –, ale nejvíce zapamatovatelné nápady. Zvláště když se Beck přepíná z funkové atmosféry, která připomíná legendární hit Outkast “Hay Ya!” smíchaný s Maroon 5, do jakéhosi moderního tanečního dramatu (část “Million times…”) jako od Everything Everything.
“Dreams” je perfektní soundtrack pro nějaký letní “roadtrip”. Beck natáhne píseň na 5 minut překvapivým zlomem ve třetí minutě, kdy se píseň na vteřinu úplně zastaví, Beck vytáhne zkreslenou elektrickou kytaru a efektem rozpohybuje její zvuk z jedné strany reproduktorů na druhou. Ve “Wow” Beck přejde naplno a bez rozpaků do hip hopového módu, když v klidných trapových rytmech zpívá:
“Wow!
It’s like right now”
a v písni pobízí k vyždímání maxima z každé písně. Tento další ze singlů přitom ani původně Beck nechtěl odeslat své nahrávací společnosti, polevil až když ho přemluvily jeho děti.
Beck poprvé v roli showmana
Suveréně největší peckou alba, která na sebe okamžitě upoutá pozornost, je “Up All Night”, které je jako fotoalbum z nezapomenutelné dovolené na snobské francouzské riviéře. Beck jako by si z posluchače dělal legraci, když jeho 2 poslední písně pojmenuje “Square One” a “Fix Me”, to znamená jednu stejně a druhou parafrázi názvu písní z alba X&Y od Coldplay. Jakoby Beck chtěl vzkázat: já vím, že se album bude přirovnávat ke Coldplay, ale pokud si myslíte, že jste řekli nebo napsali něco chytrého, pak se pletete, protože je to přece nad slunce jasné. Beck zakončuje Colors s atmosférickou písní postavenou na velice pěkně znějícím piánu.
Jako bonus je zde také na iTunes a Spotify původní verze “Dreams”, lépe řečeno jako bonus by se spíše dala považovat verze “Dreams – Colors Mix”. Tyto 2 verze jsou prakticky totožné a byly vytvořené snad jedině za účelem toho, aby na albu vůbec nějaký bonus byl. Jinak totiž nedává smysl, aby se někdo z vrchních pater nahrávací společnosti rozhodl, že na albu budou dvě totožné verze jedné písně, přičemž jediný rozdíl bude v cenzurování vulgárních výrazů.
Pro ty, kteří už slyšeli 4 singly, album vystřílelo náboje, protože nic, co by bylo o míli lepší, už neuslyšíte. Vlastně neuslyšíte ani moc něčeho, co by nějak nasytilo vaše umělecké já a nebo vaše já, které chce objevovat nové hudební obzory, protože Colors zní zčásti jako Beckovy verze velkých pop/funk rockových hitů, které už jsme slyšeli v posledních 15 letech. Pokud ale Colors něčeho dokázalo oproti předchozím albům, pak toho že Beck je úplně poprvé v roli showmana, který ani jednou za celé album nenudí a je přístupný nejširší možné sortě posluchačů.
Beck – Colors
Vydáno: 13. 10. 2017 Délka: 39:40 Žánr: Alternative pop/rock, Alternative Dance, Dance-Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Rock Rozhodně musíte slyšet: 5. No Distraction, 8. Up All Night, 10. Fix Me, 11. Dreams
Pozn.: Vzhledem k tomu, že v týdnu uplynulém vyšlo více zajímavých alb než v aktuálním, dlouhá recenze novinek Roberta Planta a Becka vyjde výjimečně až v průběhu tohoto týdne.
Doporučujeme: St. Vincent je připravena rozjet to ve velkém. Na MASSEDUCTION je na vrcholu své kariéry
St. Vincent – Masseduction
Vydavatelství: Loma Vista Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Alternative Pop/Rock Hodnocení: 4.5/5.0
Jack Antonoff, který má nakročeno k tomu, aby byl největší zákulisní postavou hudby tohoto roku dodal St. Vincent nový rozměr a barevnou pestrost, díky které je St. Vincent větší než kdykoliv jindy. Přesun k více popovější tvorbě i produkci, se nemusí tvrdému jádru fanoušků líbit, zvláště, když z části na hudbě spolupracovali i jiní lidé (kromě Antonoffa taky třeba písničkářka a zpěvačka The Civil War Joy Williams), pokud ale chce vejít St. Vincent/Annie Clark do historie, album ‘MASSEDUCTION’ je tím správným krokem kupředu k oslovení většího množství lidí. ‘MASSEDUCTION’ je nápady i celkovým novým směrem skvělé a odhodlané album. St. Vincent je na vrcholu své kariéry.
Billy Corgan vydal album poprvé pod svým pravým jménem William Patrick. Na albu Oligala našel mír a nutí hudební svět, aby ho zase bral vážně
William Patrick Corgan / Billy Corgan – Ogilala
Vydavatelství: BMG Žánr: Alternativní rock, Alternative/Indie Rock Hodnocení: 3.5/5.0
Poslední roky bylo o Billym Corganovi — frontmanovi legendární alternativní kapely 90. let Smashing Pumpkins –, slyšet hlavně skrze tisk kvůli jeho různým jeho glosám a komentářům, které poskytoval novinářům v rozhovorech a které pravidelně nenacházely u hudebních fanoušků velké pochopení. Když se pak přidal k podpoře intelektuály nenáviděnému, konzervativně orientovanému zpravodajství Infowars rozhlasového moderátora a profesionálního konspiračního teoretika Alexe Jonese a vyjádřil podporu Trumpovi, většinově liberální hudební svět se mu začal vyloženě posmívat.
Byla to a je to obrovská škoda, když hudební fanoušci začali Billyho Corgana vnímat ve velkém jako nerelevantního věčného kňourala za zenitem, jako takového Miroslava Sládka hudby (když je teď všude politika téma číslo jedna). Teď má však Billy Corgan šanci s albem Ogilala ukázat, že minimálně ta druhá část pohledu na něj, je nespravedlivá.
Tvorba z roku 2017 je rozhodně na míle vzdálená alternativnímu rocku z devadesátých let, kterým se Billy se Smashing Pumpkins prosadil.
Na novém albu se ale nesnaží nikoho přesvědčit. Působí to skoro, jakoby se Billy Corgan svou hudbou přímo snažil uklidnit ty negativní reakce na jeho osobu a Ogilala je album postavené na tichých písních, pracujících s akustickou kytarou, klavírem, popřípadě syntezátory. Tvorba z roku 2017 je rozhodně na míle vzdálená alternativnímu rocku z devadesátých let, kterým se Billy se Smashing Pumpkins prosadil. Když tady nejsou zkreslený kytary ani bicí, plný prostor dostane výrazný Corganův hlas.
Producentská legenda Rick Rubin ví, jak je moc hlas na takových klidných albech důležitý a tak se zřejmě s Corganem domluvili na velmi přísných mantinelech a jeho typicky nosní, kňouravý, ale velice ostrý hlas zní snad nejvíce technicky dokonale ze všech jeho alb včetně těch Smashing Pumpkins, ve kterých šlo hlavně o vyjádření emocí a po hlasové stránce to nebylo vždy technicky dokonalé, protože to vlastně ani nebylo tak důležité. Billy Corgan svůj hlas změnit nijak výrazně nemůže a pokud vám připadal i za minulých dob otravný a nepříjemný na poslech, nyní se asi těžko něco změní.
Ať už je váš subjektivní pocit jakýkoliv, Corganův hlas album sebevědomě vede. Nasální řev už není tím křikem jako z mučírny, ale je nahrazen jemným a více hřejivým vibratem. Pokud se mu na albu Ogilala něco povedlo, pak to že se naučil vnímat svůj hlas jako další nástroj.
Padesátka a čerstvé otcovství (jeho syn je na obalu) se do Billyho nového alba výrazně promítly. To je ostatně důvod, proč ho chtěl vydat pod svým skutečným jménem William Patrick Corgan a nikoliv pod přezdívkou Billy, kterou dostal ve Smashing Pumpkins. Cítí se totiž jako trochu jiný člověk než v minulosti (podle jeho vlastních slov).
Billy Corgan předkládá v názvech písní i alba několik překladatelských lahůdek. Význam slova “ogilala” pochází ze zimbabwského jazyka ňandžštiny a znamená “hraní”. Desátá píseň “Shiloh” je zase pojmenovaná podle starobylé vesnice střední Palestiny severozápadně od Mrtvého moře. V Bibli se jednalo o svatyní a místo setkávání Izraelců a také místo, kde byla Archa úmluvy uložena až do doby, kdy ji zajali Pelištejci.
První singl “Aeronaut” je dobrým důvodem, proč Corgan coby už také ostřílený producent, přenechal produkci Rubinovi. Billy Corgen nemusel mít tolik starostí ohledně toho, jak bude album znít a soustředil se raději naplno na skladatelský a textařský základ. Ani Rick Rubin nechtěl Corgana produkcí příliš rušit a proto osekal zvuk na velice minimalistický a dal prostor samotným hudebním nápadům. To, jestli to bylo správné či nikoliv nelze s jistotou říct. Představit si totiž jistě lze, že při bohatší, odvážnější a méně rutinní produkci, která by více podporovala Corganovy nápady, by konečný výsledek byl lepší, takhle však zase Corganovi fanoušci dostali osobní setkání bez příliš mnoha kudrlinek okolo, které se neodmítá.
William Patrick Corgan, není v žádném případě žádný ztroskotanec za zenitem, ale naopak šťastný a klidný chlap po padesátce, kterému bychom měli možná o něco více naslouchat.
Pokud Ogilala něco sděluje, pak to že Billy našel po smutné a frustrované náladě alb Smashing Pumpkins, i jeho sólových alb, konečně mír. Písně jako “Zowie”, “Processional” nebo “Half-Life of an Autodidact”, přesvědčují o tom že Billy Corgan — nebo pokud si o to tedy žádá — William Patrick Corgan, není v žádném případě žádný ztroskotanec za zenitem, ale naopak šťastný a klidný chlap po padesátce, kterému bychom měli možná o něco více naslouchat. Doufejme, že u podobně silné tvorby Billy nejenže zůstane, ale ještě ji posune i dál, Ogilala je velice slibným znamením.
Spolupráce zástupců psychedelické scény Ameriky a Austrálie je místy zajímavá a místy k zívání
King Gizzard & the Lizard Wizard / Mild High Club – Sketches of Brunswick East
Vydavatelství: ATO Žánr: Jazz rock, Experimentální rock, Alternative/Indie rock, Psychedelický rock Hodnocení: 3.5/5.0
Australské ikony současné psychedelické hudby King Gizzard & the Lizard Wizard vydali album Sketches of Brunswick East, které nahráli spolu s losangeleskou skupinou Mild High Club. Album vznikalo tak, že kapely samplovaly vlastní tvorbu a skládali ji přesně jako hudební puzzle dohormady. Je to ale puzzle, které dohromady nedává příliš srozumitelný a rozpoznatelný obrázek. King Gizzard jsou totiž zpět tam, kde jsou ve svém živlu: v jakési psychedelické improvizaci jazzu zahraného ve svém základu rockovou kapelou, s příměsí mnoha různých vlivů folkové nebo africké hudby.
Pokud americká kapela svým bratrancům od protinožců něco přidala, pak to je jakési zklidnění hormonů vokálních linek, ovšem na druhou stranu přidali širokou škálu zvuků. Většina písní působí, jako kdyby byly vytvářeny někde v pralese uprostřed různorodé fauny a flóry. Po stromech lezou barevně zabarvení pavouci, masožravka sežere zářivou, světle modrou masařku, tam kvete nádherná růžově zabarvená květina, tam leze had. Působí to úchvatně, ale zároveň máte nepříjemný pocti, že vám ta havěť může vlézt do kalhot.
Je to jako kdybyste pozřeli LSD a šli se dívat na Rákosníčka.
Hravé, iluzorní, surrealistické melodie, jazzové improvizace. Přírodní i rustikální retro zvuky. Slyšíme zajímavé zvuky psa a cvrčků, stejně jako kvákavý wah-wah efekt i zkuhrající elektrickou kytaru na “Rolling Stoned” a to jen velmi malá část toho, jak se dá album Sketches of Brunswick East, popsat. Na albu je obrovská pestrost zvukových nápadů. Někdy přemýšlíte, jestli to jsou zvuky nástrojů a nebo spíše nějaké zvuky z kouzelného rybníčku a nebo z kovárny. Je to jako kdybyste pozřeli LSD a šli se dívat na Rákosníčka.
Hudba a text se nijak nerozcházejí a předkládají stejné iluzorní představy. Přechody mezi písněmi jsou většinou plynulé.
Písně jako “The Spider and Me” jsou prosluněný, psychedelický inide pop, podobný těm nejvíce experimentátorským pokusům na bílém albu Beatles. Písně jako “Journey to S(hell)” jsou jakousi elektronickou industriální improvizací.
Když se vydáme více na začátek alba, třetí píseň “D-Day” zní zase úplně jinak. Jako kdyby Arcade Fire odjeli album nahrávat do Maroka a produkoval to Steve Albini (to by bylo geniální, nemyslíte?). Není divu, že King Gizzard & the Lizard Wizard a Mild High Club pojmenovali album podle místa, kde se album nahrávalo. Oni totiž žádné exotické, ani snílkovské názvy nepotřebují, protože se do různých skutečných i neskutečných míst tohoto světa můžou přenést svou hudbou.
Někdy je poslech Sketches of Brunswick East už doopravdy hodně unavující, ale titulní skladba “Sketches of Brunswick East” je zase naopak uklidňující i okouzlující zároveň. Osmá píseň “Dusk to Dawn On Lygon Street” je naopak jako štempl na to, že kapely na albu několikrát jakoby přehrávaly jednu a tu stejnou píseň pořád dokola. Někdy je to spíše jako koncentrovací hudba pro hodináře. Vlastně se ale hodí perfektní do současně doby, kdy se používá hudba hlavně jako doplněk k vykonávání nějaké činnosti.
Album tak nějak plyne a zase skončí. Ani vás nějak nenutí moc věnovat mu pozornost. Řeknete si párkrát: hm, zajímavá improvizace, co to je za zvuk? Zajímalo by mě, jak ho vytvořili. No a to je asi tak všechno. To je prohra nejen tohoto alba, ale i tvorby obou kapel.
Boris Carloff si tentokrát ukrojil příliš velké sousto, postavil album Solipsism na své největší slabině
Boris Carloff – Solipsism
Vydavatelství: Championship Music Žánr: Elektronická hudba, Indie electronic, Experimentalní hudba, Art Pop, Alternativní R&B Hodnocení: 3.5/5.0 v zahraničním měřítku; 4.0/5.0 v českém
Není u nás moc interpretů, kteří dokážou obstát ve světové konkurenci. Producent, zpěvák, textař, skladatel a obvyklý sběratel nejrůznějších hudebních ocenění pseudonymem Boris Carloff a (i když to nezní už tak cool) vlastním jménem Milan Havrda, je jedním ze jmen, které by měly každého napadnout jako první, pokud se bavíme o opačné kastě.
Na jeho novém albu The Solipsist už není Boris Carloff tím zázračným objevem české hudební scény, který dlouhá léta pracoval schovaný ve studiu pro Kryštof a který se konečně pak i se svou vlastní hudbou dostal do povědomí (nejen) českých posluchačů díky albu The Escapist z roku 2012. To ale neznamená, že by Carloff ve své kariéře stagnoval, na The Solipsist následovalo album Morphosis, kde učinil Boris Carloff radikální řez a prakticky úplně zahodil všechny neelektronické nástroje. Na Morphosis už nemáme možnost slyšet elektrické kytary, ani dramatické, mohutné bicí, jako debutovém albu. Boris Carloff chtěl dokázat, že umí s elektronikou pracovat ještě lépe a pokračuje v čistě elektronické nahrávce i na novém albu The Solipsist.
Album začne “Prayers” s chladným syntezátorem na pozadí. Pokud debutové album připomínalo metafyzické, popřípadě surrealistické obrazy, tentokrát se jedná o futurismus. Rozostřený úvodní beat najede na pro hip hopovou hudbu typický tikavý zvuk elektronického hi-hat činelu.
Moderní elektronická producke je hodně podpořena vokály. Na minulých albech to někdy působilo, jakoby naopak Boris Carloff dával hudbě přednost a nechtěl do ní příliš kafrat svým hlasem. Tady hlas jeho, popřípadě vokalistů na pozadí tvoří vedoucí složku. Protože Carloffovo album koketuje s nejrůznějšími styly, včetně třeba R&B a protože Carloff moc dobře ví, co má dělat, ví že bez silně vyjadřujících se vokálů, by neměl šanci a díky tomu slyšíme skvělé výkony vokalistů.
Hlas samotného Carloffa se projeví opět jako jeho hlavní nedostatek a bylo by možná dobré uvažovat nad tím, jestli dobrý nápad postavit album na hlasu, pokud je právě hlas vaší nejslabší stránkou. Borisovi ale sebevědomí nechybí. Na minulých albech používal vokály v určitých bariérách tak, že zněly parádně, na novém albu Solipsist ale prostě neustojí ten nápor proměnlivosti hudby, kdy vokály jsou vlastně jedním z nástrojů. Naštěstí se však obklopuje tak perfektními vokalisty, které si navíc v produkci Carloff přibarvuje pomocí různých modulací k ještě hezčí podobě, takže vám to po několika přehráních už nepřijde jako taková nevýhoda, protože se začnete soustředit spíše na okolní zvuky.
Tuhle píseň musí Carloffovi závidět i kdejaký uznávaný černošský producent narozený přímo v srdci trapové hudby v Atlantě
“Haunted” i “Hold Your Card” je moderní alternativní R&B, které není daleko vzdálené třeba od americké zpěvačky Kelely. “Hope” začne soulovou vokální skupinou a pokračuje ostrou trapovou hudbou, do které se přidají modulované mužské i ženské hlasy. Tuhle píseň musí Carloffovi závidět i kdejaký uznávaný černošský producent narozený přímo v srdci trapové hudby v Atlantě. Ne příliš nápadná skladba retro disca “Solipsism”, je vlastně odpověď na všechno. Dokazuje totiž, jak famózní je Carloff producent a skladatel, ale jak jako zpěvák táhne svou tvorbu dolů.
Při zábavném syntezátorového vyhrávce a rozléhajících se kopácích, totiž skoro až doufáte, že Boris Carloff zase zmlkne a nechá raději znít hudbu. Není to snad, že by byl Boris Carloff až tak špatný zpěvák po technické stránce. Jeho hlas je ale příliš monotónní a je z něj slyšet jemnost, ohleduplnost, dojímavost zpěvu ze zachmuřeným obočím. Když se snaží z tohoto monotónního proudu vykročit, skončí to přesně tak jako na “Solipsism” nebo “Hiding My Heart”: ve slepé uličce.
Výsledek je přesto výborný, nemůžete se ale ubránit tomu, že kdyby písně dostal nazpívat lepší zpěvák jako třeba venezuelský Arca, který dokáže skrze svůj hlas lépe vyjádřit emoce, dokázal by z toho vytěžit daleko, daleko více.
Porovnávání s takovými esy jako Arca značí, že se i přes tenhle nedostatek se pořád jedná o jedno z možná ne nejlepších, ale určitě nejzajímavějších českých alb tohoto roku.
Boris Carloff natočil film, ve kterém obsadil do hlavní role nejslabšího herce celého obsazení a ještě ho nutí předvádět emocionálně vypjaté a náročné scény, za to si zaslouží vlastně obdiv. Po dvou zásadních albech přichází určitý pokles, Carloff si tentokrát ukrojil příliš velké sousto.
Desmod zvukově neuvěřitelně vyspěli, příliš kompromisů a málo velkých hitů jim ale brání v ještě lepším výsledku
Desmod – Molekuly zvuku
Vydavatelství: Spinaker Žánr: Pop rock, Rock, Alternativní rock Hodnocení: 3.5/5.0
Desmod jsou teď na slovensku na vrcholu popularity. Když to srovnáme s tím, jakou mají u nás popularitu No Name, Horkýže Slíže, ale i třeba Iné Kafé, mají v naší krajně ještě Kuliho původně metalové parta z Nitry, co dohánět. Možná i proto si přizvali k albu jednu z našich předních kapel současnosti — Jelen.
Na nové album fanoušci čekali šest let, Desmod je už od minulého roku začali obdařovat singly. Na úvodní písni “Čierna skrínka” však překvapí, když přepnou do hodně nečekaného Linkin Park módu. Ozvou se elektronické efekty a poté hutné kytary. Na sloce píseň přejde pouze do basy a kopáku, postupně se přidávají činely i dramatickou atmosféru dokreslující elektronický zvuk na pozadí.
“Z výšky zrútil sa nám vztah,”
zpívá Mário Kollár v typickém vztahovém dramatu.
Druhou píseň odstartují smyčce a Desmod pokračují v dramatické náladě. Desmod se nebáli do toho vkročit rozdílně i po stránkách kompozice skladby a v polovině se píseň nečekaně přenese do jakési střední části, ve které skvěle zapracuje sólo s Kollárovým hlasem, poté vše na chvíli utichne a dostanou prostor nádherné smyčce okořeněné o basu a hudba na chvíli nabere rozměry soundtracků velkofilmů. Škoda, že Desmod píseň nenatáhli na delší, nenechali třeba smyčcovou část doznít déle, nebyli více trpěliví a nenechali hudbu na posluchače déle působit. Místo toho se na posledních patnáct vteřin přidá s akustickou kytarou Maťka Ďumbalová a její přídavek do písně — byť hezky zazpívaný — nedává příliš smysl.
Nový člen Martin Cibulka se ukázal jako velice platným spoluhráčem a jeho kus práce je jednoznačný, ať už je to v textech, produkci nebo v jeho instrumentálních složkách, které jsme předtím u Desmodu neslyšeli. Jako třeba “Strawberry Fields Forever” připomínající úvodní klávesovou vyhrávku, která rozzáří první (už listopadu 2016 vydaný) singl “Chýbanie”. K metalovým začátkům se kapela vrátí v písni “Čierna ovca rodiny” s rozlehlým stadiónovým refrénem trochu ve stylu Billy Talent.
Spolupráce s kapelou Jelen v písni “Plný dom” dopadla přes velká očekávání docela mdle a píseň je textovými i hudebními nápady jednou z nejslabších písní alba.
Molekuly zvuku je chytrý, výborně produkovaný a zároveň přístupný pop. A to je možná to, proč po tom, co 33 minut dlouhém albu nebudete tak nadšeni, jako z těch největších hitů Desmod. Desmod chtěli vyzkoušet nové věci, zůstali ale zároveň úzkoprsí, nedovolili větší odstoupení od radio-friendly zvuku, nenatáhli písně, avšak zároveň nepřinesli takové sebevědomé refrény jako v nejlepších kouscích Desmod jako: “Zober ma domov”, “Čierna diera”, “To nie je možné” nebo třeba v klasice “Na teba závislý”. V podstatě všechny hlavní věci na albu — snad kromě tradičně výborných textů — se tedy nepodařily dotáhnout do povedeného konce. I tak jsou Molekuly zvuku ale velmi slušným přírůstkem, ve kterém Desmod zvukově neuvěřitelně vyspěli.
Doporučujeme: Courtney Barnett a Kurt Vile spolu soupeří i tancují zároveň, funguje jim to spolu skvěle
Courtney Barnett / Kurt Vile – Lotta Sea Lice
Vydavatelství: Matador Žánr: Písničkář(ka), Alternative/Indie Rock, Indie Rock Hodnocení: 4.0/5.0
Když se sloučí dva interpreti, neznamená to nutně, že se jejich potenciály sečtou a vznikne z toho pak nějaké superalbum. To ostaně můžete vidět výše u King Gizzard a Mild High Club. V případě tento týden druhé australsko-americké kolaborace zpěvačky Courtney Barnett a zpěváka, producenta a bývalého člena War On Drugs, Kurta Vila, se to však povedlo a oba skvělí hudebníci vytáhli na světlo své nejsilnější zbraně.
Působí to jakoby Courtney Barnett a Kurt Vile občas na albu ani dokonce nespolupracovali, jako se spíše snažili ukázat, kdo má v ruce více hudebních trumfů, jindy zase trpělivě a pečlivě spolupracují jako perfektně sehraná dvojka (třeba “Outta the Woodwork”).
Je to vášnivý souboj kytar a hlasivek už od skvělé první písně “Over Everything”, je to jako občas velice naléhavý a prudký tanec, ve kterém se v páru jeden neustále vzdaluje a pak zase dominantně uchopí toho druhého a skoro s ním práskne o zem při taneční kreaci jako z Hříšného tance.
Jindy to působí jako kdyby spolu spolupracovali a namísto dominantního tance, vyřezávali nějaký nábytek ze dřeva. Obojí je každopádně ohromná zábava.
Vilova a Barnettina kytara se perfektně doplňují. Obvykle to bývá jako na písni “Continental Breakfast”. Kytara Kurta Vila tvoří jakousi kostru a Courtney Barnett ji zdobí svými vyhrávkami. Pokud použiji vánoční přirovnání, je to jako kdyby Kurt Vile postavil strom a Courtney Barnett ho ozdobila baňkami a svíčkami.
Ono nespoutané soupeření je znát třeba na písni “Let It Go”, kdy to působí, že kytary každého z hudebníků hrají úplně jinou píseň, stejně se ale k sobě nakonec, když už to vypadá na definitivní odloučení nebo dokonce disharmonii, vždycky přiblíží a ladí spolu.
Courtney Barnett a Kurt Vile spolu fungují skvěle a potřebná chemie mezi dvěma umělci je na tomto albu očividná.
Pak je tu ještě třetí kategorie písní, kdy velení převezme jeden a druhý ho postrkává dopředu, jako třeba na písních “Blue Cheese”, kdy velení přebere Vile a na “Fear Is Like a Forest” naopak velení přenechá Barnett. Ta funguje taky velice dobře. Zkrátka když slyšíme smích na začátku skladby “Fear Is Like Forrest”, není to nic nahraného, Courtney Barnett a Kurt Vile spolu fungují skvěle a potřebná chemie mezi dvěma umělci je na tomto albu očividná.
Beck – Colors
Vydavatelství: Capitol / Virgin EMI Žánr: Indie Pop, Alternative Dance, Pop, Alternative Pop
CELÁ RECENZE VYJDE NA MUSICNOW TENTO TÝDEN
Robert Plant – Carry Fire
Vydavatelství: Nonesuch Žánr: Folk Rock, Folk, Americana, Pop/Rock
CELÁ RECENZE VYJDE MUSICNOW TENTO TÝDEN
P!nk – Beautiful Trauma
Vydavatelství: RCA Žánr: Pop, Dance Pop Hodnocení: 3.5/5.0
Recenze | Novinky: St. Vincent je připravena rozjet to ve velkém. Na MASSEDUCTION je na vrcholu své kariéry
A máme tady po třech letech nové album původně texaské hudebnice St. Vincent. Její nové album MASSEDUCTION je jako odvážná a milostná hořkosladká symfonie roku 2017, pojednávající o velice naturalistických výjevech a o velice věrných osobních a vztahových příbězích.
Na čtyřech z předchozích pěti alb můžeme vidět na obalu Annie Clark, tentokrát na obalu teprve podruhé od debutového alba Marry Me z roku 2007, paradoxně chybíí. Přitom album MASSEDUCTION je o osobnosti Annie Clark víc než jakékoliv předchozí album. Dává to ale smysl. Nepotřebuje se na tomto albu ukazovat na obalu, její osobnosti je totiž výrazně otisknuta přímo v hudbě a je tentokrát zachycena obzvláště osobně a intimně. St. Vincent vždycky bylo o Annie Clark jako o umělkyni a zdroji nápadů, nyní se ke všemu přidává i její osobnost.
Písně vznikaly různými způsoby. Někdy vznikly z příběhů jako z literárních povídek, jindy začaly obyčejnými rytmy elektronických bicích. Často to byly nápady, které měla Annie Clark v hlavě po tom, co se vzbudila a mnoho z písní alba tak vzniklo z malých nápadů zaznamenaných do diktafonu v mobilu.
St. Vincent při vydání nového alba změnila i vizuální prezentaci a vlastně i svůj vlastní vzhled
“Pokud byste věděli, co z toho vznikne, když začnete, byla by to nuda. Všechno je to o tom procesu.” – Annie Clark a.k.a. St. Vincent o vzniku alba
Asi těžko si lze tedy představit, že by si před rokem sedla Annie Clark s producentem Jackem Antonoffem do nějaké zapadlé kavárny a začali spolu spřádat mistrovský plán, kdy by Clark na konci rozhovoru za hudby “Eye of the Tiger”, slavnostně zvolala: “Tentokrát to rozjedeme ve velkém!” Jack Antonoff nicméně dokázal tento mistrovský plán realizovat i za pochodu a dodal hudbě St. Vincent něco, co jí zásadně chybělo: rozměr a barevnou pestrost.
Pořád umělecky hodnotné, ale tentokrát i zábavné
Předchozí alba působila jako dokonalé, ale strašně chladné umění. Vezměte si filmovou paralelu. Filmovými znalci vyzdvihované černobílé drama z roku 1941 Občan Kane (Citizen Kane) a zábavný, lidský, hřejivý a dojímavé příběh Forresta Gumpa. Teď nebudeme uvažovat o tom, že Občan Kane je filmem archaickým. Je to ale film, který nedocení mnoho diváků, protože je to už samo o sobě (a to není důvod zastaralosti), poměrně špatně přístupné, chladné a méně záživné dílo. Oproti tomu Forrest Gump zaujme jak naprosté filmové diletanty, tak labužníky. Je to totiž film, který je pro většinového diváka zábavnější, přitom ale přináší podobně silný lidský příběh.
Album je koktejlem elektronických nástrojů. St. Vincent dostala pod Jackem Antonoffem velice přeslazenou příchuť vycházející z dnešní posedlosti hudbou osmdesátých let, kdy se smíchala popová ztřeštěnost s experimentálními nápady. MASSEDUCTION je vlastně kombinací několika povedených alb tohoto roku. Zní to jako Antonoffův projekt Bleachers s výraznými melodiemi, ke kterému se přidala schopnost LCD Soundsystem přijít s nějakými odvážnými elektronickými nápady, barevnost nových směrů hudby Paramore a Arcade Fire, lidskost Sufjana Stevense a emocionálnost Lorde.
U ní riskovat znamená nesnažit se za každou cenu vypadat jako snobský umělec, který dělá hudbu jen pro náročné posluchače.
Kontrolovaný elektronický pop artový chaos “Sugarboy” je ukázkou toho, jak se tentokrát Annie Clark při vytváření alba ohromně bavila, zkusila riskovat a v jejím případě to znamená něco úplně jiného než u více mainstreamových interpretů. U ní riskovat znamená nesnažit se za každou cenu vypadat jako snobský umělec, který dělá hudbu jen pro náročné posluchače.
Do zběsilé a pulzující elektroniky se ozývají sborová zvolání jako z nějaké puberťácké písničky “Boys! Girls!”, píseň pak konečně dospěje ve své tří čtvrtině do parádního syntezátorového sóla, jako ze soundtracku staré videohry, na které jakoby se píseň celou dobu připravovala. V následujícím singlu “Los Ageless” se začíná v testosteronovém a drsném Depeche Modím stylu. “How can anybody have you and lose you / and not lose their mind, too?” konstatuje Clark v refrénu písně dokonale vyjadřující šílenost doby, ve které chceme být všichni rychlejší a dokonalejší než ti druzí, zapomínáme ale mít rádi bližního svého.
Los Angeles, New York a záhadný Johnny
“Los Ageless” byl druhý vydaný singl z alba. Ten první byl také ovlivněn geopozicí a byla to deštivá piánová balada “New York”, která rovněž řeší samotu a odloučení v lidnatém, ale občas nepřátelském velkém městě. V loserovském stylu MASSEDUCTION i začíná, když na intimní, večerní elektronické baladě “Hang On Me”, zpívá Clark romantickou ztroskotaneckou hymnu:
“’Cause you and me
We’re not meant for this world.”
Neuvěřitelně hravá a zábavná, ale i poselstvím velice důležitá, je druhá píseň ”Pills”. Annie Clark na MASSEDUCTION sociální témata neřeší a pokud, tak pouze skrze osobní příběhy, “Pills” je jediným přímým sociální komentářem alba, který St. Vincent podává podobně, jakým dojmem působí z fotografií, na kterých má vždy jemný, spiklenecký úsměv, ze kterého vyzařuje obrovský nadhled. Ironická píseň o přílišném užívání léků (“Pills to walk, pills to think / Pills, pills, pills for the family”) a různých doplňků stravy, je jednou z nejzábavnějších a vůbec nejchytlavější písní alba MASSEDUCTION.
Na třetí písni “Masseduction” slyšíme poprvé naplno řešit sexualitu zpěvačky. Annie Clark se už dávno veřejně přihlásila k homosexualitě, tentokrát to ale poprvé naplno vytáhne na povrch i ve své hudbě, když zpívá:
“I can’t turn off what turns me on.”
Produkce je neuvěřitelně šťavnatá, detailní a celou píseň zpěvačka vede tak odhodlaně, jako snad ještě žádnou jinou píseň. Její hlasový výkon je dechberoucí a skladatelská genialita Antonoffa se zase projeví v mezihře, kdy se píseň na chvíli ze sexuálně vyzývavého elektronického rocku, přenese do důstojné a okázalé balady. Další píseň z podobným tématem je píseň “Young Love”, která ani není alternativní rock, ale rovnou taneční pecka pro parkety klubů.
Vedle hřejivé “New York” stojí snad ještě hřejivější a útulnější píseň “Happy Birthday, Johnny” o nějakém záhadném (nebo snad dokonce imaginárním) Johnnym, o kterém zpěvačka nechtěla mluvit a neprozradila, kdo to má být.
Nenápadný a netradiční zázrak jménem “Slow Disco”
Když jsem album poprvé poslouchal, nový směr St. Vincent mě tak překvapil, že jsem si album zrovna dvakrát neužíval, protože jsem se v něm snažil hlavně zorientovat a na první poslech mě MASSEDUCTION proto příliš nebavilo. Byla to ale předposlední píseň “Slow Disco”, která mě přinutila k tomu mít s albem více trpělivost a zjistit, proč se zahraniční recenze předháněly ve vysokých hodnoceních.
“Slow Disco” je vlastně přesně tím, co říká název. Akordovou progresí diskotéková píseň ve stylu “Believe” od Cher, ovšem zahrána pomalu, pouze se smyčci a bez jakýchkoliv bicích. Poslouchat tuhle píseň v autě při západu slunce (jak se mi to podařilo), je nezapomenutelný zážitek. Nádherně dojemné písni pomůže i její intro “Dancing With a Ghost”, jehož název se odvolává na refrén písně “Slow Disco”, kde se zpívá textově naprosto jednoduchá, ale zároveň geniální část, kdy se podařilo Annie Clark napsat jeden z nejvíce ikonických útržků z textů tohoto roku:
“Slip my hand from your hand
Leave you dancin’ with a ghost”
Když to St. Vincent zakončí skvělou melodramatickou “Smoking Section” s mimořádně procítěným zpěvem “It’s not the end,” po několikátém poslechu celého alba je jasné, že stojí za to.
…ta úplně největší změna je v personálním obsazení všech spolupracujících na albu.
Výše byly uvedeny nějaké změny, které se v hudbě St. Vincent udály po umělecké stránce. Když budeme uvažovat čistě pragmaticky, ta úplně největší změna je v personálním obsazení všech spolupracujících na albu. Personální složení se rozrostlo oproti minulému albu asi čtyřikrát. Do programování beatů a elektronických efektů byli zapojeni externí lidé, kteří odvedli skvělou práci. Celý tým řídily dva hlavní producentské mozky nejen alba, ale i roku 2017. Když se podíváte do našeho žebříčku nejlepších alb toho roku, dvě nejlepší alba tohoto roku (a není to tak pouze na našem webu) jsou Melodrama odLorde a Hot Thoughts od Spoon. Hádejte, kdo je produkoval?
Jack Antonoff dal St. Vincent nový směr a John Congleton, který produkoval předchozí alba dohlédl na to, aby to i na MASSEDUCTION byla pořád ještě Annie Clark a St. Vincent.
St. Vincent – MASSEDUCTION
Vydáno: 13. 10. 2017 Délka: 40:04 Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Alternative Pop/Rock Rozhodně musíte slyšet: 2. Pills, 3. Masseduction, 4. Sugarboy, 5. Los Ageless, 6. Happy Birthday, Johnny, 8. New York, 10. Young Lover, 12. Slow Disco (+ 11. Dancing With a Ghost), 13. Smoking Section
Gord Downie, zpěvák uznávané a oblíbené kanadské rockové skupiny The Tragically Hip, zemřel dnes ráno zámořského času, informovala o tom kapela ve svém prohlášení, které odeslala na Twitter. Bylo mu 53 let.
Downie byl diagnostikován s glioblastomem – nevyléčitelnou formou agresivní rakoviny mozku – v prosinci roku 2015. Rozlučkové létní turné The Tragically Hip bylo rychle vyprodané a live stream posledního koncertu kapely bylo viděno odhadem 11,7 milionem lidí. Fanoušci, kteří se nedostali do haly na tento poslední koncert, který se konal v jejich domovském městě Kingston, zaplnili v počtu několika tisíc celé místní náměstí, aby se mohli na koncert podívat alespoň na obrazovce. Vystoupení příznivci kapely spontánně zahájili zpěvem státní hymny. Koncertu se zúčastnil i kanadský prezident Justin Trudeau, který je velkým fanouškem Tragically Hip, byl kamarádem Downieho a na posledním koncertě se bavil s jejich tričkem. Po smrti Gorda Downieho vystoupil kanadský prezident před média a při své řeči se neubránil slzám.
“Jak víte, začínali jsme v tomto městě a první koncert jsme tady hráli pro 13 lidí. A na dalším koncertě jsme měli lidí 28. A na tom dalším koncertu v Kingtonu přišlo lidí jenom 6,” bavil tehdy Gord Downie publikum na jinak velice emotivním a dojímavém představení.
Pravý kanadský patriot
Downie strávil poslední měsíce záslužnou prací, při které se zastával kanadských domorodých skupin a veřejně podporoval výzkum rakoviny mozku. Gord Downie vychoval 4 děti.
Pětice muzikantů se dala dohromady v osmdesátých letech na střední. Od té doby vydala 13 alb, téměř všechna skončila na špičce kanadských hitparád. Jejich texty jsou velice vlastenecké a těmaty blízké kanaďanům a asi i proto se kapele nepodařilo tolik bodovat v USA, kde je naplno docenili spíše až v poslední době, byť se kapela účastnila třeba amerického festivalu Woodstock ’99, kde zahrála před skoro stotisícovým publikem.
Podívejte se na jejich skvěle zahranou píseň “Bobcaygeon” z tohoto festivalu:
Wolf Parade se vrátili po šesti letech a chtěli z Cry Cry Cry udělat více bezprostřední a více popové album. Jejich frustrace jim to nedovolila
Wolf Parade – Cry Cry Cry
Vydavatelství: Sub Pop Žánr: Alternative/Indie Rock Hodnocení: 3.5/5.0
Cry Cry Cry’ nebude albem, na které se okamžitě jako vosy na bonbon nalepí noví fanoušci. Pokud si představíme Wolf Parade jako podomní prodejce, raději by měli nabízet fanouškům alba staršího data. A úplně nejlépe hned to debutové ‘Apologies to the Queen Mary’. Pokud kapela chtěla vytvořit více líbivé album s více bezprostředním a popovým přístupem, pak se jim to až na pár výjimek nepovedlo ani náhodou. ‘Cry Cry Cry’ vlastně není, jak by název mohl mylně prozrazovat, uplakané album. Spíše je strašně znuděné, frustrované a skoro bez emocí. Naštěstí ne úplně. Wolf Parade zachraňuje jejich obrovský talent, který do toho nějaké emoce přece jen vnese.
Nové album Black Dahlia Murder s novým kytaristou je malinkým poklesem, naštěstí ne tak výrazným
The Black Dahlia Murder – Nightbringers
Vydavatelství: Metal Blade Žánr: Death Metal, Melodický Death Metal, Alternative Metal, Trash Metal Hodnocení: 4.0/5.0
Jen 33 minut dlouhé, ale zato energií a brutalitou pořádně nahuštěné, je osmé album americké death metalové kapely Black Dahlia Murder. Na albu se objevil poprvé sólový kytarista kapely Arsis Brandon Ellis. Obzvláště pro death metalové kapely je samozřejmě změna sólového kytaristy vždy zásadní a tak bylo otázkou, zda se změna projeví na novém albu Nightbringers.
Black Dahlia Murder pocházejí z průmyslového města Detroitu a dělnickou pracovitost mají možná i proto v krvi. Kapela se dokázala postupnými krůčky a tím, že nikdy svým novým albem fanoušky nezklamala, dostat s albem Ritual (2011) až na 31. místo žebříčku amerických nejprodávanějších alb Billboard 200.
Black Dahlia Murder mísí v ideálních dávkách návykovost a intenzitu, to všechno je navíc zahráno velice solidně.
Že Black Dahlia Murder patří mezi první ligu – alespoň co se týče prodejnosti – dokazuje i to, že jedna z metalovou komunitou nejvíce uznávaných death metalových kapel Cannibal Corpse, se umisťují zhruba na stejných příčkách prodejnosti, někdy dokonce i hůře. Na to proč to tak je, může odpovídat třeba píseň jako “Miasma” ze stejnojmenného alba z roku 2005. Black Dahlia Murder mísí v ideálních dávkách návykovost a intenzitu, to všechno je navíc zahráno velice solidně.
Není divu, že to bylo zrovna album Ritual, které dosáhlo největších prodejních čísel, bylo to totiž ono zásadní a zlomové album, které přeměnilo Black Dahlia Murder ze slušné kapely na kapelu vynikající. Byl to právě zrovna odchodivší sólový kytarista Ryan Knight, pod kterým se kapela dokázala dostat do zatím nejlepší formy od svého vzniku díky jeho hraní, které bylo ukázkovou definicí moderního death metalu. Rychlé, melodické, skladatelstky propracované a vynalézavé sóla a riffy dostaly chlapíky z Detroitu do první metalové ligy. Klíčovou otázkou tedy výjimečně nebylo jak bude kapela znít, ale jak na tom budou Black Dahlia Murder s náhradníkem na místě sólového kytaristy.
Nightbringers koncentrují do krátkých 33 vteřin jeden riff za druhým a nemusí se svým hraním bát poměřit síly ani s těmi nejlepšími. I když tomu zeměpisná poloha neodpovídá, Black Dahlia Murder můžou vést pořádnou vikingskou bitku i se švédskými ikonami death metalu Amon Amarth. Nightbringers navrací brutálnost a agresivitu starších alb, zároveň ale díky moderní death metalové produkci, nezní jakoby kráčeli v úplně stejných stopách, i když se pohybují blízko nich. Ačkoliv je Nightbringers výborným přírůstkem, Ryan Knight přece jen trochu chybí. Brandon Ellis je skvělý kytarista a umí hrát proklatě rychle, Ryan Knight je ale prostě originál a zvláště jeho jedinečné kompoziční myšlení je na Nightbringers dosti postrádané. Nové album Black Dahlia Murder je malinkým poklesem, naštěstí ne tak výrazným. Důležité je, že Deatroitští vikingové umí pořád dělat přístupný death metal zábavným způsobem a že se už ze druhé změny sólového kytaristy kapela nesložila.
Dvacáté páté album The Church je znovu pro fajnšmekry, nabízí ale i východisko v podobě melodií
The Church – Man Woman Life Death Infinity
Vydavatelství: Unorthodox Žánr: Alternative/Indie Rock, Ambientní Pop, Neo-Psychedelia Hodnocení: 4.0/5.0
Je to jako kdyby mezi vámi hudbou The Church stála obovská šedivá zeď, když ji ale postupně rozbíjíte, najednou se zničehonic zřítí a před vámi se rozvine nádherný vesmírný pohled
„Netrpělivost je jediným a hlavním lidským hříchem,“ pronesl jednou Edvard Beneš. „Kdo čeká trpělivě a odevzdaně, nedočká se ničeho,“ zní naopak citát Viktora Dyka. Podle toho, ke které verzi těchto naprosto odlišných pohledů na trpělivost se přidáte, takový budete mít dojem z už dvacátého pátého alba velezkušené australské kapely The Church Man Woman Life Death Infinity. Jejich hudba na vás nikdy nevyskočí z reproduktorů a nežádá si o vaší přízeň. Jste to naopak vy, kdo musí jít jejich hudbě hodně naproti, aby ve vás začala nějakým způsobem pracovat a aby se ve vás pak usadila. Je to jako kdyby mezi vámi hudbou The Church stála obovská šedivá zeď, když ji ale postupně rozbíjíte, najednou se zničehonic zřítí a před vámi se rozvine nádherný vesmírný pohled – nebo spíše poslech –, který nemá obdoby.
Jako nejvíce zásadní album The Church by se dalo považovat album Starfish z roku 1988, které je jedním ze zásadních alb alternativního hudebního hnutí osmdesátých let. Na přelomu devadesátých let a tohoto století přišla menší krize při vydání trilogie alb A Boy of Birds, After Everything Now Is a Parallel Universe, která byla způsobena zahlcením jinými hudebními projekty a rozházena nahráváním prakticky po celém světě, když se zpěvák Steve Kibey přestěhoval do Švédska a kapela musela nahrávat album v domovské Austrálii, Švédsku a když už procestovali takový kus světa, ještě si zaskočili i do New York City.
Naštěstí to netrvalo moc dlouho, kapela zvolila více syrovější přístup, jamování a málo dodatečných úprav – tak jako za starých dobrých časů – a Forget Yourself bylo albem, kdy se kapela vrátila mezi (tehdy ještě) pulty obchodů v plné síle. Man Woman Life Death Infinity je druhé album pro kytaristu Iana Powlese – původní kytarista kapely Powderfinger –, jenž nahradil Martyho Willsona-Pipera. Kapela míchá na albu to, co se naučila v osmdesátých a devadesátých letech a srdce všech příznivců alternativní hudby této dekády zaplesá.
Úvodní “Another Century” jakoby kombinovalo hned několik písní dohromady, to všechno pracuje s akustickou kytarou, sebejistými a lehce zlověstnými elektrickými kytarami na pozadí, krásnými vokály na pozadí, přičemž se na začátku ozývá zvuk vesmírného syntezátoru a elektrické piáno vyklepává kosmickou morseovku, hodně psychedelická “Submarine” trvá 2 minuty, než vůbec začne a Church opět potvrzují, že jsou kapelou pro hudební fajnšmekry.
Druhý singl alba “Undersea” se snaží o dobrodružnější a výpravnější píseň. “Fly makes the honey, man,” zpívá Steve Kilbey v tentokrát daleko přístupnější písni a dokazuje, že nejsou vlastně jenom pro fajnšmekry, ale že taky dokážou být přístupnější a vystačit si s velice jednoduchou melodií. Jako vždycky je to ale s The Church komplikované a musíte být zároveň úplně přesnými poměry příznivcem melodické, i více experimentální hudby. Pokud máte váhy nahnuté jen trochu více na jednu stranu, The Church nebudou ani na Man Woman Life Death Infinity to pravé ořechové. Pokud by se dalo o hudbě hovořit jako o technicky dokonalé, pak je Man Woman Life DeathInfinity ukázkovým příkladem.
Vánoční album Gwen Stefani možná obsahuje dvě nové vánoční klasiky
Gwen Stefani – You Make It Feel Like Christmas
Vydavatelství: Interscope / Polydor Žánr: Vánoční hudba, Pop Hodnocení: 3.5/5.0
V hudební branži se říká takový vtip. Víte, jak se pozná, že zpěvák potřebuje zaplatit složenky? Nahrává vánoční album. Gwen Stefani má ale peněz jistě dost a nepotřebuje zrovna dělat takové psí kusy pro každý žvanec, který jí nahrávací sppolečnost Interscope předhodí. Druhá verze vtipu pojednává zase o dalších ztroskotancích. Tentokrát jde právě o krachující nahrávací společnosti, která nutně potřebuje nějaký jistý výdělek. Kdo viděl seriál Vinyl, jistě si vybaví scénu, kdy Richie Finestra a zbytek tragického vedení firmy šoupnou do studia u posluchačů oblíbeného zpěváka, aby nahrál vánoční album. U Gwen Stefani se však jedná spíše o něco jiného, co se taky občas v hudební branži vidí. Prostě nechce, aby její kariéra uvadala a po spíše průměrném albu This is what the hruth Feels Like, je potřeba se posluchačům připomenout. Vánoční album You Make It Feel Like Christmas je sázka na jistotu, která Gwen Stefani ale docela vyšla.
Stefani a Vánoce totiž k sobě jdou perfektně dohromady. Album dostalo nádech padesátých let a hojně je využíváno vokalistů na pozadí, což byl výborný nápad. Obzvláště to sedlo v předělávce legendární “Last Christmas” od Wham! Gwen Stefani skvěle sedne taky roztomile provokativní píseň původně nazpívaná Earthou Kitt “Santa Baby”. Ve srovnání s cover verzí stejné písně, kterou nazpívala Taylor Swift, je jasné, kdo vede. Podobnou tetro atmosféru přivede Gwen na “White Christmas”, když je po celou dobu slyšet smyčcový i dechový orchestr a do toho ještě i vokalistky na pozadí. Předělávky “Silent Night” a “Jingle Bells” jsou více méně zbytečné. Nepřinesou žádný natolik zajímavý a rozdílný pohled na písně než tisíce dalších cover verzí těchto tradičních vánočních klasik, ale na vánočním albu populární zpěvačky jsou asi nezbytnou nutností, bez které by to nešlo.
“You Make It Feel Like Christmas” by se klidně mohla stát další vánoční klasikou, která minimálně letos bude hrát po boku Wham! a Billa Nighyho, zvláště pokud k této písni bude natočen povedený videoklip.
Z originálních písní samozřejmě jako první zaujme duet s přítelem Blakem Sheltonem, se kterým je Stefani pár měsúců od doby, kdy se rozešla s Gavinem Rossdalem z Bush. Pro Gwen Stefani je toto album vlastně i šťastné pokračování životního i diskografického příběhu, kdy minulé album This is what the hruth Feels Like bylo hodně drsnou a naštvanou zpovědí. Jen dvě a půl minuty dlouhá skladba “You Make It Feel Like Christmas” by se klidně mohla stát další vánoční klasikou, která minimálně letos bude hrát po boku Wham! a Billa Nighyho, zvláště pokud k této písni bude natočen povedený videoklip.
Mimořádně povedená je taky píseň “My Gift Is You”, která začíná ve stylu “Stand By Me” Bena E. Kinga a poté v refrénu přeroste v romantické drama. Další skvělá vánoční romantika. Další písně jako “Never Kissed Anyone with Blue Eyes Before You” a “When I Was a Little Girl” ale zůstávají vzdáleny za silnou dvojicí “You Make It Feel Like Christmas” a “My Gift Is You” až příliš pozadu. Mezi Vánočními alby minulých let je to od Gwen Stefani jedno z těch povedenějších. Má styl, některé cover verze se povedly svým retro nádechem a skvělým hlasem Stefani, který zraje jako víno a minimálně dvě originální písně jsou potencionálními konkurenty léty ověřených vánočních klasik.
Doporučujeme: Kelela je silnou osobností, má silná sdělení a její hudba tomu jde v slibném druhém albu Take Me Apart naproti
Kelela – Take Me Apart
Vydvatelství: Warp Žánr: Alternativní R&B, R&B, Alternative Dance Hodnocení: 4.0/5.0
Díky mainstreamu známe to více popové R&B, docela málo je vidět ale ta alternativní verze, jejíž velkou tváří by se mohla stát právě etiopská rodačka z americkým občasntvím Kelela, která pronásleduje úspěch třeba žánrově příbuzné zpěvačky Solange, které dělala v roce 2013 při vydání debutového alba Take Me Apart předskokana. Rozdíly mezi mainstreamovým R&B jsou slyšet prakticky okamžitě a sice hlavně v tom, že se Kelela nebojí jít do více temných zákoutí tohoto žánru a díky drsnějším tématům zní ostřeji a temněji i hudba. Je plná hlubokých a temných beatů, tajemných syntezátorů a přídavných třepotavých elektronických efektů. Zvukově je album velmi propracované. V závěru písně ”Jupiter” zazní blesk, zvuk se postupně začne zkreslovat a nakonec skončí v šumu, který připomíná déšť.
Na úvodní písni “Frontline” slyšíme zase v závěru nehudební zvuky odjíždění auta a je jasné, že celkovým sdělením písně je rozchod. “Waitin” má náladu očisty a lepších zítřků, avšak hned v úvodu sloky Kelela vzpomíná: “Saw you there and it fucked me up” a dává najevo, že zapomenout nebude tak snadné. Ústřední téma písně “Take Me Apart” vymyslel producent Boots, který Kelele pověděl o tom, jak v době jeho puberťáckých let potají lezl oknem do pokoje jeho přítelkyně a než se její rodiče vzbudili, zase utíkal pryč. V refrénu odhodlané písně “LMK” zpívá:
“All you gotta do is let me know. It ain’t that deep, baby
Let me know
It ain’t that deep, either way”
(“Jen mi dej vědět, stejně to není nikterak hluboké”) a tato píseň se přidává do zástupu hudebních projevů ženské síly a feminismu, kdy Kelela říká: pokud žena chce nezávazný sex, má plné právo si o to říct a nemusí to být výsadou jen mužů. Kelela je silnou osobností, má silná sdělení a její hudba tomu jde v tomto slibném druhém albu naproti.
Citizen – As You Please
Vydvatelství: Run For Cover
Žánr: Indie Rock, Alternative/Indie Rock Hodnocení: 3.5/5.0
Na svém třetím albu kapela zůstala kapela Citizen u svého dvorního producenta Willa Yipa (Keane, Anthony Green, Light Years…), aby pokračovala v započaté práci z minulých alb a nadále vylepšovala svůj zvuk novými směry. Kapela se snaží udržet si intenzitu svého emotivního rocku, jaký prezentovala na albech Everybody is Going to Heaven (2015), Youth (2013), zároveň ale také opět něco nového i přidat. Tentokrát je to třeba použití více nástrojů a efektů, aby mohli dosáhnout větší pestrosti zvuku. “In the Middle of It All” kráčí díky modulovaným vokálům ve šlépějích dnešních kapel pronásledujících synth popovou novou vlnu elektronické hudby osmdesátých let, jako Everything Everything. Chytlavá hlavní vokální linka spolu s chytrým využitím vokálů na pozadí, které zvolávají: “In the middle of it all / I saw you there” a kombinace těchto vokálů s emo rockem, vypadá v konečném součtu dobře.
Pestrost zvuku se projevila i v experimentování, ve kterém kapela nevypadá už tak sebejistě. Když se na konci “In the Middle of it All” začne píseň zasekávat, ještě je to vtipný a chytrý moment, protože vás kapela udržuje v pozornosti tím, že pokaždé kontrolujete přehrávač, aby vám za pár vteřin došlo, že vás Citizen už zase napálili a zakončíte to marnou myšlenkou: příště na to musím pamatovat. Alarm na “As You Please” je už ale trochu mimo mísu. “Medicine” je temná, více hardcorová píseň, která alespoň trochu připomíná podobně temný a rozervanecký debut Young States (2011), jde na to ale spolu s novými postupy, kdy jsou využity vlivy post rocku, i jeho industriálních složek. Písni dominují kromě tryskově znějící rytmické kytary, sychravé a hrůzné sólové kytary a industriální hluky, hlavně velké a rozléhající se bicí, na jejichž zvuku si kapela nechala obzvlášť záležet. Vedle širokoúhlých písní jako “Jet”, “World” a “I Forgive No One” nefunguje špatně ani více minimalistický přístup na “Control” a nebo ještě menší a intimnější piánové baladě “Discrete Routine”.
Takhle je z toho trochu guláš, který někdy funguje více, ale většinou spíše méně.
Citizen se v průběhu alba dost opakují a vše je tak nějak v podobném duchu, písně splývají dohromady a bohužel nepomůže ani x poslechů. Nejdříve ztlumené maniodepresivní vokály proplouvají rozvážnými bicími a poté píseň nabere obrátky, aby je ráznými údery bicích zase zpomalila. Většina alba se nese v o něco pomalejším tempu než minulá alba. Hlavní problém je ale, že každé předchozí album mělo nějakou vizi. Když to vezmeme chronologicky, Young States bylo mladé, radikální a odvážné; Youth vyčistilo zvuk a více přešlo z hardcore k punk rocku a líbivým refrénům; na Everything Is Going to Heaven se Citizen ponořili do pořádné temnoty. Na As You Please podobná zvukovávize chybí. Z části je totiž album uvízlé ještě v temnotě minulého alba Everything Is Going to Heaven, ale i v jasnosti a rozpoznatelnosti alba Youth. Škoda, že nezůstali po celou dobu alba v něčem jako na “In the Middle of It All”. Jakási hybridní varianta syntezátorového popu, ovšem hraná bez syntezátorů, jen za pomocí melodických vokálů a kytar by mohla být východiskem. Takhle je z toho trochu guláš, který někdy funguje více, ale většinou spíše méně.
Doporučujeme: The Kid od Kaitlyn Aurelie Smith je nezapomenutelný psychedelický zážitek v hlubinách moře
Kaitlyn Aurelia Smith – The Kid
Vydavatelství: Western Vinyl Records Žánr: Indie Electronic, Ambientní hudba, Elektronická hudba, Experimentální hudba Hodnocení: 4.0/5.0
The Kid je jako podmořský zážitek s halucinogenními drogami. Jako potápění v hlubinách s užitým LSD.
Jsou alba, která od sebe skoro nejde rozeznat, jsou alba, která se liší žánry, melodickými postupy, tóninami, vyhrávanými stupnicemi, tempem, mohli bychom pokračovat dále a dále. Pak jsou ale alba, u kterých okamžitě poznáte, že budou naprosto unikátní. Akvarijní zvuk, podmořské zvuky, magické famfáry, to je ve zkratce album The Kid. V titulní skladbě “A Kid” jede rytmus beatů první třetinu písně mimo rytmus ostatních nástrojů a zpěvu, což podtrhuje experimentální přístup alba. Kromě toho slyšíte elektronickými bicími vytvořený dupot, pružiny, bubliny. The Kid je jako podmořský zážitek s halucinogenními drogami. Jako potápění v hlubinách s užitým LSD.
Nic podobného neuslyšíte široko daleko. Kromě roztodivných zvuků připomínající zvuky přírody, i zvuky mechanické, slyšíme vlivy asijské i africké tradiční hudby, jako na “To Follow & Lead. The Kid není album pro poslech jen tak bokem a pokud byste ho přinesli na párty, asi by vás už kamarádi nepustili ani k žádným leegálním drogám. Je důležité poslechnout si album v klidu a vychutnat si ten ptačí zpěv a na pozadí pulzarovitého a překvapivě hřejivého elektronického efekt na instrumentální skladbě, jejíž název řekne vše: “Who I Am And Why I Am Here”, díky které se dostanete z podmořských zvuků na souš a slyšíte vedle ptactva i cvrčky. Když se albu věnujete dostatečně, vtáhne vás svou náladou okamžitě, jinak se k vám však bude stavět odtažitě. Na poslední písni slyšíte violu, trubky, píšťalu a tak nějak přemýšlíte, co jste to vlastně zrovna slyšeli. Není to album pro každého, za tenhle nezapomenutelný zážitek, který se vám může dostat, to však stojí za to alespoň zkusit.
Yumi Zouma si udělali na druhém albu pořádek s elektronikou a vyplatilo se to
Yumi Zouma – Willowbank
Vydavatelství: Cascine Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Electronic, Alternative Dance Hodnocení: 4.0/5.0
Novozélandská elektro popová kapela Yumi Zouma vydává po roce od debutu nové album. Na jaře na sebe navíc upozornili také cover albem (What’s the Story?) Morning Glory, které sice nebylo oficiálně vydáno skrze všechny dostupné prostředky a bylo pouze k dostání na Soundcloudu, avšak na stále početné fanoušky Oasis tímto počinem udělali dojem a část z nich se určitě stala i příznivcem původní tvorby této kapely. Yumi Zouma vytvořili skvělé uklidňující a příjemné album. Hlas zpěvačky Christie Simpson je trochu níže položený a daleko více hloubavý. Jakoby spolu s druhým albem dospělo i jakési její pěvecké alter-ego. Není využíváno tolika hlasových efektů, vokály nejsou ponořeny do tak husté elektronické mlhy a slyšíme více přímá hudební sdělení písní, která se vyplatila. Hlas Christie Simpson obyčejně doplňují taneční rytmy basy, tleskací beaty, shakery, jasná a čistá elektrická kytara a doprovodný mužský vokál.
Většinou album ale není o poskakování na parketě, ale spíše o procházení skrze ulice města v deštivém počasí.
Willowbank je celkově více tanečním albem než to předchozí Yoncalla a to přestože je elektroniky (alespoň podle dojmu) o něco méně najednou. Naplno do taneční hudby se kapela ponoří třeba na soudobé předělávce osmdesátkového diska “In Blue”. Většinou album ale není o poskakování na parketě, ale spíše o procházení skrze ulice města v deštivém počasí. Tento styl definuje svým anglickým zvukem perfektně třetí píseň “December”. Kapela ale elektroniku umí i úplně zahodit a ukázat, že to umí po staru i bez ní, jako na akustické písni “Gabriel”. Druhé album Yumi Zouma Willowbank je slušným pokračováním. Ať už kvůli disko peckám postaveným do konfrontace s problémy všedního dne, ještě více však kvůli večerním, jemným a vyspělým baladám jako právě “Gabriel” nebo “Carnation”.
Recenze | Novinky: Wolf Parade se vrátili po šesti letech a chtěli z Cry Cry Cry udělat více bezprostřední a více popové album. Jejich frustrace jim to nedovolila
Před šesti lety jednoho večera seděla z Montrealu pocházející kapela Wolf Parade v jednom hotelu v historickém městě Maidstone v anglickém Kentu. Někdo ze čtveřice Krug – Boeckner – Thompson – DeCaro vyslovil to, co už měli v hlavě všichni dlouhou dobu. Je na čase pauza. Nikdo nepřevrhával stoly, ani neházel sklenicemi. Členové potřebovali oddech od náročných turné a chtěli prostor na to věnovat se jiným projektům. Být ve Wolf Parade už nebylo zábavné. V dubnu 2016 ale kapela překvapivě oznámila vydání EP a návratové turné. Nyní jsou zpět i ze standardně dlouhým albem Cry Cry Cry.
“Myslím, že děláme všechny naše desky jako reakce na to, co se nám nelíbilo na té předchozí,” prozradil zpěvák Dan Broeckner webu London In Stereo. Od debutového alba Apologies to the Queen Mary proto kapela pokaždé měnila svůj zvuk až po zatím poslední přírůstek z roku 2010 Expo 86. To má spoustu dlouhých, rozlehlých a rozmanitých písní. Na Cry Cry Cry se kapela naopak snažila být stručnější, popovější, líbivější. Chtěla nebát se písně ostříhat a zkrátit, pokud bude potřeba. Spencer Krug využil na albu své zkušenosti ze svého hodně britsky znějícího sólového projektu Moonface, Dan Boeckne zase zkušenosti ze spolupráce s kapelou Operators a Handsome Furs.
Wolf Parade (foto: Shane McCauley)
Pokud čekáte, že vám zodpovíme otázku, zda se tento krok vyplatil, pak vás zklameme. Nelze to totiž s jistotou říci a to ani po mnoha posleších. Jedno je však jisté. Nečekejte vůbec takový příval syntezátorů, které na minulých albech jako příliv moře brousily břehy. Většinu zvládnou jen klasická rocková sestava zpěv – kytara – basa – bicí, přičemž se někdy přidá piáno, trubka. Až poté přichází elektrnicky znějící nástroje.
Zachráněná fanynka, Trump i Cohen
Nelze si nepovšimnout toho, že kapela jaksi zestárla a usadila se do komfortní zóny. Členům už je kolem čtyřicítky a i jejich hudba začíná znít jako hudba středního věku. Wolf Parade mají talent dostávat velká poselství skrze vcelku sychravou a možná i trochu odtažitou a méně výraznou hudbu. Úvodní “Lazarus Online” v refrénu odkazuje na poslední dobou i díky filmům jako Interstellar velmi populární báseň Dylana Thomase “Do Not Go Gentle Into That Good Night”. Píseň je věnována dívce Rebecce. Ať už je to podle pravdivé události, či nikoliv, má se jednat o fanynku, která překonává deprese a sebevražedné myšlenky díky hudbě Wolf Parade.
“You’re a fan of mine, your name’s Rebecca,
and you’ve decided not to die,”
zpívá Boeckner ve svém textařském majstrštyku. Třetí “Valley Boy” věnovali Wolf Parade Leonardu Cohenovi. “The radio’s been playing all your songs,” zpívá Spencer. Ani na tomto albu nechybí už folklór hudby tohoto roku: skryté odkazy na politiku a Donalda Trumpa. “Did you know that it was all gonna go wrong?” ptají se Cohena, jakoby věřili, že odchod této legendy den po amerických volbách byl vzkazem: raději se odsud pakuji, dokud není pozdě. Tahle pop rocková píseň i přes ne moc radostná témata, působí díky svému nezvykle vzdušnému a velkému zvuku, který zní jako přelet nad podzimní krajinou, velmi svěže.
Frustrace
Ať už je to tentokrát frustrace z politické situace, nebo možná spíše osobní krize středního věku, zrovna se na albu nejásá ani v písni “Baby Blue”, kterou dobře šéfuje bubeník Arlan Thompson svými slušně znějícími bubenickými přechody. “Weaponized” začne typicky kytarami s naléhavým, až nebezpečně znějícím rytmem, poté se najednou v polovině velice neočekávaně píseň změní na piánovou baladu, která přejde díky syntezátorům v Bowiem inspirovaný vesmírný rock. Pokud mají Wolf Parade dostatek zvukových ambicí jako právě na “Weaponized”, “Baby Blue”, “Valley Boy” nebo “You’re Dreaming”, dopadá to skvěle, většina zbytku alba je však strašně opatrná a nevýrazná.
Wolf Parade jsou jako Spoon, kterým někdo sebral všechnu jiskru.
Je to ale asi přesně to, co se dá očekávat od čtyř týpků frustrovaných dnešním světem.
“I’m up all night with the Century Ghosts,”
zpívá Broeckner, jakoby říkal: fakt nejsem nadšený, že musím žít v téhle zasrané elektronické době, plné odcizených a namyšlených lidí, raději bych se válel někde na louce s hipíky a předával si dýmku míru, ale nějak už to tady vydržím, když musím. O skeptickém pohledu na elektroniku ostatně zpívá i na “Artificial Life”. Když to vnímáme z tohoto pohledu, vlastně je to pochopitelné a věrné umělecké vyjádření pocitů. Ta frustrace je ale tak velká, že ji posluchač nemusí úplně unést. Wolf Parade jsou jako Spoon, kterým někdo sebral všechnu jiskru. Wolf Parade by se možná mohli inspirovat Arcade Fire, kterým teď dělají předskokany na turné, aby dokázali dělat hudbu stejně technicky dobrou a důstojnou jako nyní, ale zároveň i záživnější. Talentu na to mají víc než dost.
Wolf Parade – Cry Cry Cry
Vydáno: 6. 10. 2017 Délka: 47:19 Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, New Wave, Post-Punk Revival, Alternativní rock Rozhodně musíte slyšet: 2. You’re Dreaming, 3. Valley Boy, 7. Weaponized
Verdikt posluchačů k novému album Shanii Twain Now bude buď “That Don’t Impress Me Much” a nebo “You’re Still the One I Love”
Shania Twain – Now
Vydavatelství: Universal Žánr: Pop Hodnocení: 2.5/5.0
Inu, přizpůsobení Shanii Twain dnešnímu hudebnímu světu moc dobře nedopadlo. Cynici v řadách ne-fanoušků si jistě neodpustí kousavý vtípek a ohodnotí album Now popěvkem “That Don’t Impress Me Much”. Zároveň je ale jisté, že její věrní fanoušci, kteří s Shaniou Twain vyrůstali ca čekali velice trpělivě a věrně na nové album proklatě dlouhých patnáct let, nové album Shanii přivítají a budou právem oddaně zpívat “You’re Still the One I Love”.
S novým producentem Hurts táhnou už podruhé k rádiovému popu
Hurts – Desire
Vydavatelatví: Sony Music Žánr: Elektronická hudba, Pop Hodnocení: 3.0/5.0
Manchesterské duo Adam Anderson a Theo Hutchcraft nikdy nebylo lehké zařadit. Tíhnou spíše k tomu dělat umění a nebo jsou čistě mainstreamoví? Nové album Desire trochu jejich identitu osvětlilo.
Hurt doslova vystřelili se svým atmosférockým singlem “Wonderful Life”, ale i alba stála za to. Ať už to bylo Hapiness (2010) nebo Exile (2013), Hurts oslňovali svou kombinací přístupnosti a zároveň originality a zvukové vynalézavosti. Poté ale nastala změna a namísto 3D rozměru jsme dostali před dvěma roky plochou a docela nudnou desku Surrender. Na novém albu Desire bohužel ještě více pokračují v tomto stylu. Z jejich temné elektroniky která tak bavila v úvodních pokusech, pořád ještě něco zbylo, avšak spíše by se dalo Desire charalterizovat tím, že je to jeden unáhlený a nedostatečně propečený refrén za druhým. Úvodní “Beautiful Ones” je až příliš tuctová a zapomenutelná pecka, v “Something I Need To Know” se emoce naštěstí najdou, jedná se jinak bohužel o výjimku v řemeslně dobře zvládnutého, avšak bez čehokoliv navíc obsahujícího popu.
Hurt stejně nedokážou tak dobře konkurovat interpretům v mainstreamu, jako jim dokázali konkurovat s více alternativním a progresivnějším zvukem
Hurt už podruhé spolupracují s jiným producentem. Jonase Quanta už podruhé nahradil Lael Goldberg, tahle spolupráce ale skupině zatím moc nesvědčí. S Goldbergem to Adam a Theo táhnou směrem k rádiovému popu, což by samo o sobě nebylo nikterak špatné, jenže Hurt stejně nedokážou tak dobře konkurovat interpretům v mainstreamu, jako jim dokázali konkurovat s více alternativním a progresivnějším zvukem na starších albech.
Demi Lovato je černým koněm Disneyho velké čtyřky. Její album Tell Me You Love Me si na nic nehraje a dá posluchači přesně to, co očekává
Po mnoha rozpačitých popových albech, které v těchto týdnech vycházejí, je nové album Tell Me You Love Me od Demi Lovato příjemným překvapením. Album si nehraje na nic víc než na odreagovačku pro páteční noční kluby, stejně jako cesty v autě po náročném dni v práci. Svou roli na hudební scéně ale plní Demi Lovato s Tell Me You Love Me přesvědčivě. Demi Lovato z velké Disneyho čtyřky Selena Gomez – Miley Cyrus – Nick Jonas, je překvapivým černým koněm těchto “zlatých dětí” a v současnosti se jeví jako nejsilnější ze čtveřice. Možná proto, že nevymýšlí různé veletoče jako Miley Cyrus, Nick Jonas sice nahrál možná své nejlepší sólové album vůbec, pořád je to ale Nick Jonas a Selena Gomez teď má zdravotní problémy a na její comeback budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Demi Lovato si jede na svých albech více méně pořád to svoje, jen do toho přimíchává různé přísady. Tell Me You Love Me, jakožto flirtovné R&B funguje skvěle.
Otevírák a hlavní singl “Sorry Not Sorry” je pozvolna, ale ladně pohybující se a posilující skladba s těžkými beaty. Parádní pecka je následující povznášející stadiónová hymna “Tell Me You Love Me” s trubkami a tleskáním. Demi Lovato si vede skvěle hlasově na pomalé baladě “You Don’t Do It for Me Anymore”, kterou napsala Lovato o rozpadlém vztahu spojeném s problémy s alkoholem a drogami. Demi Lovato nezklame ani ve vyloženě oddychových momentech jako “Sexy Dirty Love” a “Daddy Issues”. Skvělý kompromis mezi vážností a odreagováním nabízí “Ruin the Friendship”. Takový popový hit o překračování hranic přátelství se prostě musí umět napsat! Demi Lovato a její spoluskladatelé Ido Zmishlany, Brittany Amaradio, Angelides udělali skvělou práci.
Dokonce ani Lil Wayne, který je často kritizován při svých vstupech do písní jiných interpretů, do písně “Lonely” tentokrát perfektně zapadne. Vedle So Good Zary Larsson, hopeless fountain kingdom Halsey, je Tell Me You Love Me jedním z nejlepších letošního alb mainstreamového popu. Všechny je samozřejmě nechává míle za sebou Lorde, ale ta nechala letos za sebou nejen mainstreamový pop, ale takřka všechny.
Visions Of A Life od Wolf Alice nepřekonalo debutové album, je ale pořád hodně dobré
Wolf Alice – Visions of a Life
Vydavatelatví: RCA Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock Hodnocení: 4.0/5.0
Dostávat se pod slupku novému albu ‘Visions of Life’, je trochu těžší, než dostávat se pod slupku prvnímu, zvukově i sdělením přímějšímu albu ‘My Love Is Cool’. ‘Visions of Life’ nedosáhne takových otáček, jako skvělé první album, pořád je ale hodně dobré a i když mezi novými alby trochu zapadlo a nemluvilo se o něm tolik jako o debutu, je skvělé mít tady další album Wolf Alice.
Druhé album Relatives in Descent Protomartyr je naprosto skvělé když funguje, avšak trochu fádní a unavující, když fungovat přestane
Relatives in Descent – Protomartyr
Vydavatelství: Domino Žánr: Alternativní rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Noise-Rock, Punk Revival Hodnocení: 3.5/5.0
Čtvrté album Detroitské kapely Relatives in Descent je naprosto skvělé když funguje, avšak trochu fádní a unavující, když fungovat přestane. Z textového hlediska se hudba Relatives in Descent příliš nemění, pro nováčky jsou ale texty alespoň pořád stejně zajímavé. Celé album je v podstatě zpověď jednoho přemýšlivého chlápka, který je tak trochu ztracený ve světa a marně se v něm snaží najít nějaký smysl.
Kapela se vzdálila ze svého rodného Detroitu a nahrála album s producentem Sonny DiPerrim (podepsán jako hlavní producent alba Painting With Animal Collective, sekundární producent Woodstock Portugal. The Man nebo Loveland Wall of Death). “Here Is the Thing” vymetá všechna temná zákoutí alba a ihned zadupe vcelku povzbuvivou atmosféru úvodní “A Private Understanding”. “My Children” připomíná svou razancí a elegantní surovostí The Clash, podobně je na tom “Caitriona”, která dokáže vystřihnout i skvělou sloku a Relatives in Descent ukazují, že umí jít naproti přístupným melodiím, i když ve svých písních nemají tradiční posloupnost sloka-refrén-sloka.
Kapela umí pracovat s hudbou jako se štětcem a ví, jak na sebe nanášet jednotlivé vrstvy zvuku.
“Winsdor Hum” je pravý zhudebněný horror, když zdvojená kytara neustále opakuje jedny a ty samé vysoké tóny, zatímco se přidají naléhavá basa a bicí. “Everything’s fine,” zpívá zpěvák Joe Casey, moc to na “všechno je fajn,“ ale náladou nevypadá ani náhodou. “Don’t Go to Anatica” zní jako kombinace The Cure a Police na baterkách. Album je velice zajímavé, originální, kapela umí pracovat s hudbou jako se štětcem a ví, jak na sebe nanášet jednotlivé vrstvy zvuku. Jediný, ale dost podstatný problém alba je ten, že po celou dobu čekáte na něco, co se nakonec nestane a máte tudíž neustálý pocit z toho, že album mělo ještě větší potenciál.
Nejvíce komplexní a nejvíce jednotné album Imodium je to nové s názvem Element
Imodium – Element
Vydavatelství: Supraphon Žánr: Hard Rock, Rock, Post-Grunge, Heavy Metal Hodnocení: 3.5/5.0
‘Element’ je jednoznačnou zpátečkou a návratem zpět k albu Imodium, kde se tradiční grungeové inspirace mísily s vlivy heavy metalu. Ne, že bychom byli takoví burani, kteří tvrdí: “Jedině tvrdá hudba, voe, pořádný bigbít!” Tenhle styl však sluší Imodiu sakra víc!
Doporučujeme: Jessica Lea Mayfield přetvořila svůj rozchod ve skvělé album Sorry Is Gone
Jessica Lea Mayfield – Sorry Is Gone
Vydavatelství: Bertus Žánr: Alternative/Indie Rock, Písničkářka, Indie Rock Hodnocení: 4.0/5.0
Na světě je tolik alb, které inspirovaly rozchody, že by to snad i v čísle googolplexu bylo problém vyjádřit. Mnoho skvělých skladatelů si taky na tomto tématu hlavně textařsky vylámalo zuby. To naštěstí není v žádném případě případ Jessicy Ley Mayfield. Rozchod má však několik částí a pokud by se vám zdálo, že album Sorry Is Gone zní občas až nějak příliš radostně, pak se nemýlíte, protože se zabývá tou úplně poslední částí rozvodu, která začíná být i když ne úplně radostná, alespoň světlá. Jessica Lea Mayfield se obklopuje skvělou indie rockovou kapelou, která jí dává přesně to, co k její hudbě potřebuje. A taky k tomu, aby pomocí bouřících se kytar dosáhla konečné duševní porozvodové rovnováhy, i když se nakonec úplného rozuzlení nedočkáme.
“I’m done excusing myself,”
zpívá na titulní skladbě. Světlou náladou to ale vůbec neskončí a album nabízí něco jako překvapivý zvrat: je čím dál více temnější a zpěvačka jakoby postupně upadá zpět do post-rozchodové depresivní prázdnoty. Vše jakoby se zlomilo na konci skladby “Maybe Whatever” a pak definitivně v písni “Soaked Through”, kde slyšíme velice tíživé efekty kytar a hlas Jessicy Ley Mayfield jakoby byl v letargii. “He shook me and he cried … Please stay,” přináší zpěvačka zdrcují obrazy, které trhají duši. Pak ale jakoby znovu vyšlo slunce, ptáci začali zpívat a přišel třetí zvrat v podobě písně “Offa My Hands”.
Jessica Mayfield, její kapela a producentská ikona nezávislého rocku John Agnello (Kurt Vile, Sonic Youth, Alvvays, Sweet Apple, Dinosaur Jr.) udělali skvělou práci se zvukem, díky kterému si zpěvačka může dovolit vypalovat jeden chytlavý refrén za druhým a zároveň znít mimořádně a originálně. Ozvěnová kytara na poslední “World Won’t Stop”, všudy přítomný chorusový efekt na pozadí, který spolupracuje s pobrukující basou; temná a hluboká grungová podladěná kytara na “Bum Me Out”, znějící jakoby zrovna vylezla z temného lesa a nebo křišťálově čistá akustická kytara na “Safe 2 Connect 2”, jsou jen některé výstřižky z úžasné atmosféry alba. Nikomu bychom nepřáli prožít to, co si prožila Jessica Lea Mayfield, alespoň ale svou bolest přetvořila v něco tak krásného, jako je tento kus hudebního umění.
Ibeyi vydávají druhé album Ash, které je malé zvukem, ale velké sdělením
Po povedeném eponymním debutu francouzsko-kubánských dvojčat Lisa-Kaindé a Naomi Díaz na duo byla navalena určitá tíha očekávání. Na alba Ash pokračují do své hudby implementovat vlivy soulu, elektroniky, dancehall a hip hopu. Pomocí vlivů africké tradiční hudby pak Ibeyi vytváří úžasný kontrast mezi futuristickým zvukem a minulostí. Produkcí je album minimalistické, svými tématy, které řeší feminismus, rasismus (skladba “Deathlesss”) či přizpůsobení jiným kulturám, je naopak velkolepé. “The measure of any society is how it treats its women and girls,” samplují Ibeyi bývalou první dámu USA Michelle Obamovou na písni “No Man Is Big Enough for My Arms”. Některé písně jsou už trochu přeprodukované. Mnoho písní jako třeba “Numb” nebo “When Will I Learn” celkem nepochopitelně využívají levně znějící efekt “auto tune” pro zpěv, který i jindy nevede album s takovou odhodlaností a sebejistotou, jaké je sdělení písní.
Recenze | Novinky: Nejvíce komplexní a nejvíce jednotné album Imodium je to nové s názvem Element
Každá kapela má jedno zlomové album, které kapelu posune ne o jeden, ale rovnou o několik levelů výše. U některých kapel je to hned debutové album a poté se jí jen marně snaží překonat jako běžec, který neustále pronásleduje svůj rekord. Imodium si svůj osobní rekord vytvořilo, zdá se minulým albem Valerie. Alespoň tedy co se týče úspěšnosti mezi posluchači. Nějaký tlak si ale broumovská skupina Imodium rozhodně nepřipouští, běží si to novou disciplínou a na novém albu Element mají nejtvrdší zvuk za poslední hodně dlouhou dobu.
Pojmenovat kapelu podle léčivého přípravku na průjem musí dát asi buďto hodně odvahy a sebemrskačství, nebo v opačném případě hodně smyslu pro humor. Internet tomuto názvu ještě pořádný kus legrace přidal. Fanoušci, novináři, pořadatelé a nebo kdokoliv jiný, kdo si chce o kapele něco najít, se nejdříve musí prokousávat přes odkazy na příbalové letáky a lékárny, než se praští do čela a řekne si: “Zase jsem zapomněl připsat k ‘imodium’ slovo ‘kapela.’” Naštěstí kapela nezní tak blbě, jak blbý je jejich název a Imodium patří dlouhodobě k jakýmsi velvyslancům zámořské kytarové hudby, kterou zabírají od “radio-friendly” pop rocku až po nü-metal. Taky že si je zahraniční kapely docela často vybírají jako předskokany, a to ať už to jsou Simple Plan nebo Bush (ačkoliv původně britská kapela, už dávno toho mají v sobě daleko více zámořského).
Imodium (foto: imodiumband.cz; Michal Havlíček)
Imodium si album tentkrát nahráli sami, hlavní roli při psaní písní (jako vždycky) i produkci (nově) měl jako správný lodivod kapely Tomáš Fröde, přičemž asistoval jako jakýsi externí poradce nebo chcete-li mentor producent muzikálu Hamlet Jan Zázvůrek, který album i mixoval, stejně jako minulé album Valerie. První píseň “Znamení” připomíná zvuk amerických hard rockových kapel jako Adema. “Berem věci tak, jak jsou! Dokud neshoříme,” zpívají odhodlaně Imodium za exploze kytar, která jakoby byla zapálena bzučivým efektem před refrénem. Syntezátory v refrény zní trochu nadbytečně, blikající retro elektronický efekt v mezihře ale naopak chod písně osvěží.
Problémy se Spiritem
“Proud” začne ještě ve tvrdším stylu a jestliže úvodní píseň připomínala Ademu, tady je to jako opatrnější Korn s méně podladěnými kytarami. Sloku brousí Frödův zkreslený hlas. Zatímco minulá píseň přešla od jemnější polohy k explozivnímu refrénu, tady se v předrefrénu vystřihne popový refrén, který připomíná spíše než Korn, Malátného Chinaski, nastane ale další zvrat a píseň přejde v mohutný sborový refrén.
S hlavním singlem “Spirit” je to trochu problematické. Jednak je to duet, což je sice osvěžení tradiční tvorby kapely, která si vyzkoušela něco nového a ozvláštnila svou píseň, ale dneska u nás dělá mužsko-ženský duet už snad úplně každý a ztrácí to tím pádem onu zvláštnost, protože si člověk neřekne, “Wow, Imodium udělali duet,” ale spíše “Hmm, tak už i Imodium mají duet,” a to přestože SharkaSs odvedla skvělou práci. A pak je tu ještě jedna věc. Následující část bude extrémně subjektivní, proto přejdu do ich formy. Pokud jsem měl s něčím problém u písní Imodia, pak to bylo to, že jsem se nikdy nedokázal ztotožnit s jejich texty a navíc mi připadaly trochu kostrbaté, zvláště v refrénech.
Tady se podle všechno špatné na textech Imodium projevilo a to hend najednou. Rým “Ve mně to hoří a může za to jen tvůj spirit / ty čteš mý sedmý divy,” je podle mě naprosto tragický. Jakoby Tomáš Fröde až moc chtěl vymyslet velkolepý refrén a nakonec vyrukoval s něčím, co naprosto pohřbilo jinak krásnou sloku. Je to podle mě exemplární příklad, jak si vylámat zuby na česko-angličtině.
Element > Valerie
Naopak v “Nade mnou” nám dají Imodium parádní refrén ve stylu Alice in Chains s religiózním tématem plným víry:
“On se na nás pořád dívá,
někdy slyším jeho smích.”
“Blázni” už se jeví jako trochu moc velké kopírování vlivů amerických nü-metalových kapel a spolu s pozitivní, avšak neúčinnou a tuctovou písni “Válka a mír”, nekončí album na příliš dobré vlně. Píseň “Dobrý věci” to naštěstí trochu zachraňuje a mohla by být dobrá budoucí složka akustických vystoupení.
Sečteno podtrženo: máme tady album, které neobsahuje ani zdaleka tolik výrazných písní, jako minulé album Valerie, na druhou stranu jakoby album lépe drželo pohromadě a je jednotné, jakoby bylo více komplexní a tak nějak vůbec nejvíce propracovaným počinem Imodium, co se týče produkce, jakési atmosféry a celkové nálady, která z alba vyřazuje vůbec.
Element je rozhodně lepší než minulé album Valerie, které ačkoliv bylo veleúspěšné u posluchačů, mělo k dokonalému albu hodně daleko.
Máme tady 11 písní, ve kterých najdeme 3 naprosté pecky (“Znamení”, “Proud”, “Nade mnou”), kupu na zahraniční poměry průměrných, na české poměry nadprůměrných písní, těžících snad víc než jindy inspiraci ze zahraničí (přeberte si podle vlastního uvážení, zda je to pozitivní, neutrální nebo negativní) a hlavní singl “Spirit”, který je paradoxně asi nejméně uspokojující písní alba. Element je rozhodně lepší než minulé album Valerie, které ačkoliv bylo veleúspěšné u posluchačů, mělo k dokonalému albu hodně daleko a působilo jako trochu moc zoufalý pokus fronty písní marně čekajících na průnik do rádií.
Imodium – Element
Vydáno: 29.9. 2017 Délka: 35 min. Žánr: Hard Rock, Rock, Post-Grunge, Heavy Metal Rozhodně musíte slyšet: 1. Znamení, 2. Proud, 6. Nade mnou
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
Londýnská post-punková kapela Shame vydává po fenomenálním debutu Songs of Praise druhé album Drunk Tank Pink na kterém se Shame ponořují do temnějšího, absurdnějšího...
